Důchodce a duchovní život – Důvěra a víra

Autor článku: František Benda Jak se liší důvěra od víry? Je v tom vůbec nějaký rozdíl? Snad by se to dalo říci takto: víra je strategie, důvěra taktika. Víra je dlouhodobá, vzhlížející k dalekým a vyšším cílům. Dává ráz a náplň celému životu. Důvěra je praktická potřeba, používaná při řešení bezprostředních situací. Je spíš krátkodobá, a může se v běhu času různě podle potřeby měnit.

Jako v mnoha jiných případech, i zde je možno se při volbě víry splést, tak říkajíc šlápnout vedle. Však nás historie ráda poučí kolikrát už – ne snad celé lidstvo, ale celé velké skupiny – se hromadně vydaly cestou, která se teprve po mnoha letech ukázala zavádějící, takže po mnoho dalších let se probouzely jako z mrákotného spánku, hledajíce nápravu. Která cesta je správná (neřku-li ta nejsprávnější) se ale vlastně nezjistilo dosud. Takže lidstvo stále ještě hledá. Hledá a věří, že právě ta současná je ona vytoužená. I na ní se ale dá nalézt mnoho kazů, a můžeme být asi ubezpečeni, že i nad námi budou naši potomci nechápavě kroutit hlavou stejně tak, jako to děláme my při studiu chování našich předků. Ovšem stačí, aby se do čela zatím neznámého hnutí postavil dostatečně charismatický vůdce, kterému se podaří vystihnout podvědomé choutky davu, náležitě je podpoří – a dílo zkázy se započne. I velký požár může vzniknout od nepatrné jiskry – stačí je-li dostatek paliva a zaduje-li navíc ten správný vítr.

S důvěrou je to jiné. Ať už je výsledkem náhlého vzplanutí nebo pečlivého výběru, i ona může být lehkovážně (nebo ďábelsky) zklamána. Následky jsou ale jiné než po zklamání ve víře, neboť se bezprostředně dotýkají zpravidla menší epizody právě probíhajícího života. Někdy zamíchají s hmotnými statky, jindy zas proniknou do citového života. Případná emoční ztráta se snáší hůře než kterákoliv jiná – jmenovitě tam, kde jsme se v naprosté důvěře citově vydali. Někdy nejsou vyloučeny ani katastrofální následky, což je vděčným námětem pro nejrůznější literární kompozice.

Ovšem zcela bez důvěry nelze dost dobře existovat. I ten nejzarytější pesimista se sice může předem škaredit jaké nepříjemnosti ho čekají zítra hned po ránu, ale přitom automaticky předpokládá, že se toho rána dočká a že bude natolik v pořádku, že si těch obávaných trablů bude moci náležitě užít. Optimista si naopak k tomu, co očekává jako naprostou samozřejmost, ještě svévolně přihodí něco navíc a těší se, že k tomu skutečně dojde. Důvěra, i když neopodstatněná, je přece jen příjemnější.
Vyzývá-li náboženství k důvěře v Pána, pak jde o řešení právě jen těch drobných problémů, které komplikují momentální řešení. O celkovém zaměření tohoto náboženství, tedy víře, se nemluví, neboť ta je automaticky považována za naprosto správnou.

Háček je v tom, že taková důvěra vlastně Pánu napovídá, jak by daná věc měla dopadnout (a že lidské záměry mohou být skutečně všelijaké), aniž by brala v úvahu že On má možná své vlastní cíle, jejichž nedohlednost je člověku nepřístupná. To si mnozí upřímně věřící podvědomě uvědomují, takže svým přáním už předem ulamují nebezpečný hrot dodatkem: „Ale ne má, nýbrž Tvá vůle se staň.“ Tím se ovšem situace zásadně mění. Věřící tak pouze vlastně naznačuje, kam by se asi tak chtěl dostat, ale současně se plně odevzdává vyšší moci a slibuje bezpodmínečnou poslušnost.
Je v tom ale zároveň kus alibismu, neboť nevíme, jestli by se splnění našeho dnešního, možná neuváženého přání, zaměřeného na bezprostřední zisk, neobrátilo v budoucnu proti nám. Ale Pán to zajisté ví, tak to raději necháme na něm.
Dokonce se vyskytlo přesvědčení (a historie tvrdí, že pro to má důkazy), že dostatečně důrazným přáním, navíc podporovaným nějakými ne právě čistými praktikami, lze dosáhnou splnění čehokoli. Vše, co je vynucené, má ale zpravidla neblahé důsledky, na což někteří lidé zase tak moc nedbají. Okamžitý prožitek je pro ně přednostní.

Navzdory tomu byla vypracována řada praktik, které by měly umožnit ovlivnění budoucnosti podle intencí uchazeče. Buď mělo stačit znát jméno příslušného činitele, neboť přímo oslovený nemůže tak snadno uhnout jako anonym, nebo bylo třeba proniknout do zákonitostí tohoto činitele, kterými se on musí řídit, a nasměrovat své přání tak, aby nezbylo nic jiného než je splnit.

S přáními, tedy i zbožnými nebo nezáludnými, se tedy musí velmi opatrně. Nikdy nevíme, jestli se třeba pouhou náhodou nestrefíme právě do nějaké nám neznámé mezery, a ono se nám – k naší pozdější škodě – vyplní. Mnohým ten risk ale za to zřejmě stojí.

Ti obezřetnější si ale zase naopak raději nepřejí vůbec nic, anebo jen velmi málo. Bojí se, aby se jejich vroucnost neobrátila proti nim a oni se zbytečně nezapletli do nějakých obtížných komplikací. Co je nám osudem (pro některé karmou) určeno, to bezesporu dostaneme, ať už o to stojíme nebo ne; za získané neprávem bychom tvrdě zaplatili.

Prostá, jednoduchá, odevzdaná důvěra se tedy jeví jako spolehlivý pomocník; napovídá nám, že v tom mrazivém, bezcitném, nesmlouvavými fyzikálními zákony prošpikovaném nekonečném vesmíru přece jen nejsme zcela osamoceni a vydáni čemusi všanc, nýbrž že se máme kam utéci a kde se schoulit v očekávání věcí příštích. I když to všechno vypadá jako čirý výmysl, v praxi se to už delší dobu osvědčuje.

Autor: František Benda, Foto: Internet