Důchodce a duchovní život – Grafy

Autor článku: František Benda Celý náš život je vyplněn spoustou různých jednání. Jako na divadle: jednotlivé epizody skládají větší celky, a ty jsou zase sestaveny tak, aby celý kus vyzněl nějakým významným zaměřením.

Rozdíl proti životu je v tom, že divadelní kus je dílem někoho víceméně známého, že je zpravidla rozdělen do několika jednání, kdy o přestávce mezi nimi si můžeme odskočit, občerstvit se nebo případně prohodit pár slov se sousedy, a hlavně pak tím, že až spadne poslední opona, my si oblékneme svůj v šatně odložený kabát a vrátíme se do svého starého, dočasně opuštěného prostředí. Zvláštností navíc je, že – zachce-li se nám – můžeme stejný kus navštívit znovu, a to dokonce několikrát.

Divadlo života je podstatně jiné: neznáme ani autora, ani jeho záměr. Žádná přestávka ani občerstvení se nekonají – táhneme to v jednom kuse. Také převléknout se nemáme do čeho, neboť hrajeme od začátku v tom, v čem jsme přišli, a opakovat? – ani náhodou.

Měnit celkové zaměření tedy nedokážeme, ale ne tak v dílčích úsecích. Ne všechny naše akce jsou celoživotní; některé jsou velice krátké, jiné sice delší, ale s dohlédnutelným koncem. V těch můžeme být pány situace, v těch můžeme přece jen konat.

Moc velkými pány tak ale zas nejsme, neboť začasté nevíme, jak co dopadne a jsme odsouzeni k nervóznímu čekání. Zato tam, kde se dá výsledek určit nebo alespoň předpokládat, cítíme se na koni.

Matematika je exaktní věda, řídící se vlastními zákony bez ohledu na to, jestli se to někomu zamlouvá či ne; ale je současně natolik ochotná, že leckde nabízí své služby, aby ulehčila chápání i ve zdánlivě odtažitých oborech. Více než údaje číselných hodnot nám prozradí srozumitelné grafy, např. často připomínaný vzrůst cen pohonných hmot nebo pravděpodobná účast voličů při volbách. Leccos si ovšem dokážeme spočítat sami. Jestliže si např. v pravidelných intervalech ukládáme určitou sumu, dokážeme si velice snadno ujasnit za jak dlouho se dočkáme očekávaného obnosu, nebo naopak nakolik náš vkladl vzroste po určité době. Jestliže se nám nechce počítat (neboť k tomu panuje všeobecně nechuť), můžeme si nakreslit graf. Stoupající čára nad jednotlivými měsíci, vypovídající o již ušetřené částce, je pak zcela průkazná. Ne vše ale probíhá podle schématu „čím více – tím více“ (nebo také „tím méně“), tj. přímkou – jako zde. U většiny případů nám vyjde nějaký druh křivky. (Svým způsobem je ale i přímka zvláštní druh křivky).
Vzpomeňme na pohádku o dvou chasnících na cestě ke vzdálenému hradu. Jeden si od kouzelného dědečka vyprosil dobré boty, druhý kobylu, která ale – a v tom je ten zádrhel – urazí za den pouze polovinu cesty. Zdálo se mu, že to stačí. Nešťastník ovšem hned druhý den zjistil nepříjemnou skutečnost: za první den opravdu šťastně ujel polovinu cesty, ale na druhý den to byla jen polovina ze zbytku, tj. čtvrtina a následně osmina, šestnáctina atd. Nemusíme ani znát vzorec pro výpočet nekonečné řady abychom si domysleli, že zatím co dráha prvního, opěšalého chasníka se dala vyjádřit přímkou (tj. čím více kroků – tím víc se ujde), vzdálenosti druhého s narůstajícími dny přibývalo stále méně.
My sice nežijeme v pohádce, ale při svém počínání se často tomu jezdci na zpomalující se kobylce dost podobáme. Stačí usednout k nově zakoupené učebnici cizí řeči nebo k novému hudebnímu nástroji a vést si záznamy o svých úspěších ve studiu. V prvních dnech dobýváme nová území přímo bleskovým útokem. Záhy ale zjistíme, že se náš postup jaksi zpomaluje, až se dokonce může stát, že propadneme beznaději, protože žádoucí úspěch se ztrácí v nedohlednu.
Taková hrozba je bohužel reálná a na cestě setrvávají jen ti nejhouževnatější. To je pak problém virtuózů a nadšenců, kteří svému zájmu zcela propadli. Za starých dob se o takových domnívali, že upsali svou duši ďáblu, za což on je v jejich úsilí denně podporuje. I když na ďábly už dávno nevěříme, něco na té představě přece jen asi je. Když nic jiného, tak se tomu alespoň dost podobá.
Křivku takového zpomalujícího se postupu bychom dokázali celkem snadno nakreslit (matematikům je dávno známá), ale kdo by se s tím zdržoval? Stačí připomenout, že trochu připomíná cestu na Říp.
Závěr je ovšem trochu tristní, neboť se netají s tím, že skutečně dokonalí vlastně nedokážeme být v ničem. Nač se tedy namáhat, že ano?
Nějaké výsledky při své činnosti ale potřebujeme, takže je nutno hledat jiné řešení. Nemusíme přece být ve všem dokonalí. Proč bych měl umět perfektně anglicky nebo dokázal bez chyby zahrát varhanní koncert, když to k ničemu nepotřebuji? Mně přece stačí, že zhruba pochopím obsah novinového článku nebo si pouze pro vlastní potěšení vybrnkám nějakou melodii jedním prstem. Kdo chce dosáhnout více, musí se na té křivce posunut dál, ale pak ho čeká s každým dalším, třeba jen neparným pokrokem, mnohem více práce.
Každý z nás řeší současně řadu od sebe navzájem odlišných problémů. Záleží pouze na nás, jak vysoko si nastavíme laťku – někdo výše, někdo méně. Někomu stačí, že ji pouze volnou chůzí překročí, jinému je i ve výši očí málo.
Odjakživa existovaly školy pro elitní pracovníky, dokonce se ustavila i celá sdružení a spolky. Ve skutečnosti není třeba se někde hlásit či se někam drát. Ke své vlastní elitě se může rozhodnout každý a kdykoliv. Stačí si pouze dávat větší pozor na myšlenky, řeč a skutky. Sám sobě nastavit laťku tak, aby se nedala pouze překročit tím volným krokem (neřku-li dokonce obejít), ale snažit se ji přímo překonat, nebo – ale k tomu je potřeba o něco více než jenom chtít – si svou činnost předem dostatečně natrénovat pravidelným cvičením. Zcela na vrcholek toho Řípu se sice hned tak nedostaneme, ale jde o to, nezastavit se příliš brzy

Autor: František Benda, Foto: Internet