Proč tentokrát?

Autorka článku: Vladimíra Šlejzarová – Šístková Ta první rána ji překvapila. Zavrávorala a padla celým tělem na nástěnné zrcadlo. Nohy jí vypověděly službu, a tak se, s tváří přilepenou ke svému chladnému odrazu, svezla do podřepu. Všimla si, jak krev z rozbitého rtu zanechává na zrcadle rozmazanou stopu.

„Jako čerstvě vyoraná brázda,“ napadlo ji, „nebo řeka, co se klikatí krajinou. A támhle je i ostrůvek a meandr, to asi jak se moje tvář na hladké ploše zadrhla a poskočila.“ Ve snaze znovu vstát, se opřela o zrcadlo celou dlaní. „Budu ho muset vyleštit,“ projelo jí hlavou. Nesnášela nepořádek. Představa umatlaného zrcadla v jinak perfektně naklizené ložnici ji děsila víc než rány, které ještě přijdou.

Překvapila ji i ta druhá. Ještě si ani nestačila otřít rukávem krev z tváře a už jí rána, tentokrát na milimetry přesně do ledvin, znovu podrazila vratké nohy. Tentokrát padla rovnou na kolena. V pozici na čtyřech se snažila zaostřit zrak na světle modrá vlákna v krémově bílém koberci. „Hlavně ho neumazat!“ Kousek před sebou zahlédla svou náušnici. Uzávěr byl zacvaklý a potřísněný. Dlaň jí vystřelila k roztrženému lalůčku. Pozdě. Rudé fleky půjdou z bílomodrého koberce odstranit jen stěží. Snad kdyby je hned vymyla horkou vodou…

Herda do zad jí vyrazila dech. Ještě než se její oči zalily slzami, sáhla po náušnici a schovala ji v dlani. Byla by škoda, kdyby na ni šlápl. Měla tenhle pár moc ráda. „Tyhle náušnice nosila už tvoje prabába, tak na ně buď opatrná,“ pošeptala jí babička, když jí v den promoce rodinný šperk s patřičnou pýchou předávala. Za pár let ho se stejnou pýchou předá své dceři. V den svatby nebo promoce, to je fuk. Prostě podle toho, co přijde dřív.

„Děti! Kde jsou děti?“ na chvíli ji zachvátila panika. Hlubokým nádechem se snažila vehnat vzduch do plic. Podařilo se jí to až napotřetí. Zkusila si představit, jak směšně při tom vypadá. Lapá po dechu jako ryba. Jako ten kapr, kterého syn o Vánocích přinesl z tržiště. Živého. Dali ho do vany, ale nikdo ho nechtěl zabít. Na Štěpána ho pustili zpátky do rybníka. Ještěže byly Vánoce na blátě.

Hvězdičky před očima se pomalu rozpouštěly. Znovu viděla kontury nábytku. Plavaly v slzách. „U babičky!“ vzpomněla si. „Jsou u babičky. Vrátí se zítra večer. To je dobře…“ Děti ji takhle nesmí vidět. Nikdy ji takhle neviděly. Modřiny v obličeji zalíčí. Ostatně, nikdy jich tam není moc. Bije ji do míst, která nejsou vidět. Všechny podlitiny a odřeniny, dokonce i tržné rány schová pod dlouhé rukávy, nohavice po kotníky a rolák. Už léta…

Cítila, jak se jí točí hlava. „Možná budu zvracet,“ napadlo ji, „a možná omdlím.“ Už se jí to párkrát stalo. Probudila se pak rozbolavěná, ale zpravidla sama. Měla tak čas, dát se do pořádku.

Znovu se vzpřímila. Bolest v boku byla téměř nesnesitelná. „Proč tentokrát?“ pátrala v paměti. Přehrávala si dnešní odpoledne, ale vzpomínky byly jako střepy z babiččina hodobóžového talíře, který rozbila jako holka. Marně se je pokoušela sestavit do původního tvaru. Tenkrát i dnes. Možná ty nevyžehlené košile. Nestihla to. Ale vyžehlila by je večer. Nebo snad stopy zaschlé zubní pasty na černém umyvadle? To umyvadlo má tvar mušle a je…prostě…nevkusné. Ale zubní pasta, ani zapomenutý vlas, nic ho nesmí hyzdit. Nikdy!

Další rána mířila přímo do prsou. Cítila tu pěst hluboko v hrudníku. Cítila, jak klouby jeho prstů narazily na cosi tvrdého. Asi její srdce, dávno zkamenělé. Křuplo to. Tentokrát padala dozadu. Marně se snažila zachovat rovnováhu. Rukama několikrát máchla směrem k němu. Měl ji zachytit. Nikdo jiný tu nebyl, aby ji zachránil.
Dopadla na prosklený stolek. Design jedenadvacátého století. Perfektně se hodil k bílomodré ložnici. Leželo na něm pár módních časopisů. Ty se teď povalovaly na koberci a stejně jako on se barvily do ruda.
S krví ji opouštěl život. Vzpomněla si. Klíče v zámku. On se vrací z oslavy kolegova povýšení, ona je v kuchyni, právě slévá vodu z vařených brambor.

„Jsem doma, miláčku, a mám na tebe chuť! Tak šup šup, ať už jsi v ložnici!“
„Až za chvilku. Mám práci. Teď ne.“
Tentokrát jen řekla ne.

Autor: Vladimíra Šlejzarová – Šístková, Foto: Internet

O autorce:
Vlaďka Šístková se pod svou tvorbu se podepisuji i svým dívčím jménem – Šlejzarová. To z pozdní úcty k mrtvému tatínkovi.
Píše od dětství, ale převážnou část své tvorby má v šuplíku. Má to jediný důvod: když ji obchází Múza, má málokdy po ruce počítač a tak škrabe do notesu. Studuje politologii na Filozofické fakultě v Plzni, takže poslední dobou svazuje fantazii do kozelce a píše spíš politické komentáře, předvolební a povolební analýzy a rádoby odborné eseje. Nicméně, v minulosti se párkrát umístila například v Chomutovském kalamáři nebo v Pisálkovi pořádaném kláštereckou knihovnou. Píše nejčastěji o tom, co znám nejlépe: o ženách.