Šípková Růženka 1

Autorka článku: Vladimíra Šlejzarová – Šístková Svezla se ve vaně na záda tak, aby jí z vody zůstala trčet jen odřená kolena. Otevřela oči a pozorovala, jak se její vlasy rozprostřely po hladině. Jako hnědé chaluhy, napadlo ji. Medově hnědé, řekla by maminka. Zavrtěla hlavou a medový závoj se dal do pohybu.

Dlouhé prameny se vlnily sem a tam jako tlustí vodní hadi. Ruce i trup nechala bezvládně nadnášet teplou vodou, pomalu vydechovala v malých bublinkách vzduch z plic a sledovala, jak její hrudník těžkne a klesá ke dnu.
K jejím uším dolehl tlumený zvuk: „Vando, co tam děláš? Pusť mě!“ Následovalo netrpělivé ťukání na umakartové dveře koupelny. Posadila se tak prudce, až voda z vany vyšplíchla rovnou do bačkor. Mokré vlasy se jí přilepily na obličej. Ukazováčky je uprostřed čela rozčísla a shrnula za uši. Postavila se ve vaně a natáhla se ke dveřím. Ty povolily hned, jakmile otočila kličku do svislé polohy.
„Prosím tě, proč se zamykáš? Někdo tě snad ukradne?“ Maminka vyndala z umyvadla kytici růží a odnesla ji do kuchyně. Než se vrátila, zahnal Vandu chladný vzduch zpátky do hřejivé náruče vody. Zamykala se v koupelně od té doby, co se Karel několikrát spletl a vešel, zrovna když se koupala nebo sprchovala. Hlasitě protestovala, halila svou nahotu do malých dlaní, ale on se nijak nerozpakoval: „Prosím tě, ty s tím naděláš. Takovejch jsem viděl… Dyť já si jen umeju ruce a jdu!“
„Mamí,“ protáhla kňouravě. „Já chci jít s tebou.“
„Ne. Už jsem řekla. My si máme s tetou co povídat.“
„Já vás nebudu rušit. Vezmu si knížku a budu si číst.“
„To můžeš i doma.“ Stála před zrcadlem a tupírovala si vlasy na temeni. „A vůbec! Nemáš náhodou zaracha, slečinko?“ Obkroužila rty vínově červenou rtěnkou a zároveň zamumlala: „Ať tě ani nenapadne někde courat!“
Vanda se ušklíbla. No jasně, mám přeci zaracha. Nakrčila nos a zvedla levou polovinu horního rtu. Výraz nejvyššího znechucení. Ksicht, za který vždycky spolehlivě obdržela pohlavek.
„Já to viděla! Abych ti jednu nepřišila,“ zahrozila maminka, hlavu v dusivém oblaku Lybaru. Pak si všimla odřenin na kolenou své dcery: „Cos dělala?“
„Nic. Spadla jsem.“
„Ty jsi pometlo! Šestnáctiletá holka a nohy máš otlučený jak uličník.“ Smířlivě dodala: „Zasyp si to pak, ať ti to nemokvá.“ Vyndala z poličky jedovatě žlutý antiseptický prášek a postavila ho do umyvadla. Dlaněmi lehce uhladila účes, naklonila se k dceři a políbila ji na čelo: „Karel jel Budějovice, tak přijde pozdě. Ohřej mu guláš. Já pádím.“ A pak ještě z chodby: „A žádný návštěvy! Rozumělas?“ Na odpověď nečekala. Zvednutý horní ret vydržel na Vandině tváři, až dokud neuslyšela zvuk odjíždějícího výtahu.

Autor: Vladimíra Šlejzarová – Šístková, Foto: Internet