Šípková Růženka 2

Autorka článku: Vladimíra Šlejzarová – Šístková Postavila se před velké zrcadlo ve svém pokoji a nechala osušku sklouznout na zem. Přísahala by, že boky byly zaoblenější a ňadra kulatější než včera.

Bude ze mě kozatka! Copak nemůžu vypadat jako Machačná? Dlouhá, hubená, prsa sotva do dlaní? Věnovala své bezmála již ženské postavě nenávistný pohled. Z prádelníku vytáhla staré, rozpadající se pyžamo s barevnými králíčky. Při sobotním velkém prádle ho zachránila před popelnicí.

„Jsi v tom pyžamu jako trhan. A kolik ti je let? Osm?“ Maminka plnila pračku a brblala: „Můžeš mi říct, proč nenosíš noční košile? Na co to kupuju?“ Vanda seděla na válendě přímo proti otevřeným dveřím do předsíně, na kolenou knížku, rafinovaně zabalenou do obalu z biologie, a dělala, že se učí. Neposlouchala. Znala to nazpaměť. „Vem si taky jednou sukni, ať ve škole vidí, že jsi děvče!“ Nebo: „Proč furt taháš ten neforemnej svetr?“ Neměla na to co říct, tak mlčela.

Nohavice pyžama končily u kolen a rukávy sotva pokryly lokty. Zabalila se do obrovského pánského županu z hrubé bavlny. Zkonfiskovala ho Karlovi asi před rokem a půl. V dobách před … před čím vlastně? Před válkou? Před tím, než se z ní stala nesnesitelná puberťačka? Znovu na sebe mrkla do zrcadla a zašklebila se. Levý koutek sám od sebe vyjel nahoru. To je fakt hrozný, musela uznat. Dřív ani netušila, že ten obličej dělá. Nechápala, čím lidi kolem sebe prudí. Časem tu grimasu propracovala až k dokonalosti a začala ji používat vědomě. A pohlavek? Satisfakce.

Otevřela balkónové dveře a pustila listopad do pokoje. U vchodu do protějšího domu stál hlouček chlapců. Zachvěla se chladem, ale zůstala stát u zábradlí. Čekala, až její siluetu, ozářenou světlem z pokoje, zahlédnou. Ve tmě vchodu jen občas zasvítily žhnoucí konce cigaret. Je tam? Je mezi nimi?

Od skupinky se oddělila vysoká, hubená postava a vstoupila do kuželu světla pouliční lampy. Milan jí gestem naznačil, ať jde dolů. Zavrtěla hlavou, ale pochybovala, že to viděl. Zamávala a vrátila se do pokoje. Nohy měla úplně zmrzlé.

Na chvilku zaváhala, jestli se nemá obléct a přeci jenom jít ven. Nemáš náhodou zaracha, slečinko? A co? Byl by to jen další drobný hříšek na dlouhém seznamu provinění posledních dnů. Byla drzá, dostala pětku z matiky, byla drzá, přišla pozdě z diskotéky, byla drzá, porušila zákaz vycházek, byla drzá… Při sobotní hádce s mamkou špatně odhadla její odchod z pokojíku a nenávistné: „Krávo!“ jí vmetla rovnou do očí. Mrzelo ji to ještě dřív, než k její tváři doletěla mámina dlaň. Nedokázala se omluvit, přestože si byla jistá tím, že to tak nemyslela. To vztek na sebe samu z ní vyhřezl spolu s tou nadávkou.

„Jsi stejná jako tvůj táta. Sobecká, sebestředná a zlá!“ Tím obvykle hádky končily. Tím také obvykle začínalo promlouvání do duše: „Copak mě vůbec nemáš ráda? To mi ten kousek štěstí nepřeješ? To mám zůstat už nadosmrti sama? Karel je hodnej chlap. Má mě rád. A tebe taky. To se k němu nemůžeš chovat slušně? Já to nechápu. Copak jste nebyli kamarádi?“

Zazvonil zvonek. Zvedla sluchátko domácího telefonu a zároveň stiskla tlačítko s klíčem. A znovu před zrcadlo. Vlasy sčesané dozadu už pomalu usychaly a začínaly se na Vandiných ramenou vlnit. Narychlo zvýraznila oči černou tužkou a upravila neforemný župan. Když otevírala dveře, Milan už stál za nimi

Autor: Vladimíra Šlejzarová – Šístková, Foto: Internet