Ta naše písnička česká 10

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Jistě mi dáte za pravdu, že je psát o vážné hudbě na našich stránkách by bylo trochu nudné. Konečně, kolik z nás se o to zajímá? Já jsem vám připravila něco zábavnějšího a zajímavějšího. Jde o dějiny české populární hudby od roku 1918.

Jistě jste všichni už zapomněli na jména, která provázela život našich prababiček a babiček a hlavně jejich zábavu.
Proto se ponořme do dob, kdy vznikla samostatnost česká a s ní vešla do života českého národa nezapomenutelná hudba.

Kristýnka, Sto dukátů pro Juana
Mimořádnou popularitu, hned po svém zaznění v rozhlase (1953) dosáhla romance Píseň pro Kristynku. Skladba ve stylu španělské habanery byla součástí rozhlasové hudební komedie Sto dukátů za Juana autorů Zdeňka Petra a textaře Vladimíra Dvořáka

Stejně voní žluté květy šafránu,
jako tvoje vlasy, Kristýnko,
stejnouchuť má vítr, co je po ránu,
jako tvoje jméno, Kristýnko…

http://www.youtube.com/watch?v=KMENoMglIao

Na 220 tisících v zápětí prodaných standardních desek se bezpochyby podílel i poúnorový nedostatek jiného modernějšího repertoáru. V dobové záplavě masových písní svědčí však o podobné nenasycenosti trhu i další úspěšný hit z téže Petrovy a Dvořákovy hudební komedie: totiž slowfox Dobrou noc ti oknem šeptá vánek, jehož gramofonová prodejnost tehdy rovněž dosáhla úctyhodného nákladu 180 tisíc desek. Podobně překvapivý zájem zaznamenala po roce 1953 také další habanera Plují lodi do Triany, součást Cervantesovy komedie Lišák Pedro. Autorem hudby i zpěvních textů byl tentokrát skladatel Jan F. Fischer. Hru původně uvedlo divadlo v Olomouci (1953), k popularitě klíčové písně však rovněž přispělo teprve až pozdější rozhlasové nastudování. Gramofonové nahrávky se pak v polovině padesátých let prodalo přes 225 tisíc standardních desek :
Plují lodi do Triany,
plují lodi do Malagy,
plují lodi na vše strany a
nenese mě žádná z nich.
Tam na moři vlny hrají,
tam ptáci serozlétají,
jen já stojím na pokraji
a mávám jim na pozdrav…

http://www.youtube.com/watch?v=FGagT754Q1U

Jan Werich, Miroslav Horníček a Karel Vlach
Repertoárově střediskem snah o novou hudební komedii se při tom stala někdejší scéna
Osvobozeného divadla a Divadla V+W, po roce 1948 přejmenovaná zprvu na Divadlo satiry, později na Divadlo ABC. Ředitelem této scény byl od roku 1955 Jan Werich. Ten zde ve dvojici s Miroslavem Horníčkem a za spolupráce Vlachova orchestru obnovil i několik her z někdejšího repertoáru Osvobozených. Snazším hudebním repertoárem si ovšem návštěvnicky rády vypomáhaly i všechny činoherní soubory oblastních divadel. Také pro české filmové veselohry zůstávala populární hudba a její písně oblíbeným a nezbytným doplňkem. Vedoucí postavení si při tom až do své poúnorové emigrace udržoval Josef Stelibský, tentokrát však již bez trvalejšího šlágrového ohlasu. Populární hudba se pak výrazněji uplatnila hlavně ve filmech Pytlákova schovanka (1949, Julius Kalaš) a Císařův pekař – Pekařův císař (1952) úspěšnou písní Zdeňka Petra Ten umí to a ten zas tohle, textovanou a zároveň i tlumočenou Janem Werichem. Vskutku široký, byť dočasný úspěch zaznamenal však zejména Ludvík Podéšť s hudbou k filmům Zítra se bude tančit všude (se stejnojmennou ústřední melodií, 1951), Písnička za groš (píseň U nás jaro nekončí, 1952) a k několika dalším. Soustředěným pokusem o filmovou hudební revui, jakkoli rovněž ještě poznamenanou dobovým schematismem, se v poúnorovém období stala teprve až Hudba z Marsu (1953). Vznikla za spolupráce skladatelů Jana Rychlíka a Jiřího Stemwalda. Na skutečné filmové muzikály musela si ovšem domácí kultura počkat teprve do politicky uvolněnější atmosféry šedesátých let.

http://www.youtube.com/watch?v=sJBZ-bYhwXg&feature=PlayList&p=C268EDF425F332A1&playnext=1&playnext_from=PL&index=6

Lidovky
Prostřednictvím rozhlasu a nadále již snadno dostupných gramofonových desek si získávaly ještě větší popularitu i různé malé kapely, obvykle v nejúspornějším 7-13tičlenném obsazení. Mnohé z nich založily svou oblibu na regionální bázi a na jejích folklorních a pololidových tradicích. V Čechách k nim patřila např. Švitorka Vladimíra Adamského, Starošumavská dechová muzika Karla Polaty ze Sušice, Mugraueři ze šumavských Křenovic (některé jejich písničkové nahrávky ze začátku padesátých let daleko přesahovaly stotisícovou prodejnost!), Doudlebáci
z jižních Čech a několik dalších. Na Moravě se takto zapsala Strouhalova sedmička s repertoárem výhradně lidovým, Antošova malá dechová hudba (obě kapely z Brna), dále Ostravanka s úpravami
valašských, slezských a hlučínských písní a tanců, aj. Trvalá pozornost a sympatie posluchačů provázely přirozeně též další činnost dechových nebo i smíšených (univerzálních) skupin, které přitažlivým repertoárem zásobovali a často je i kapelnicky řídili známí lidovkoví autoři: zvláště Václav Bláha, Josef Poncar, Karel Vacek, Karel Valdauf a Jaromír Vejvoda. Největší podíl mnoha set nahrávek přitom ovšem připadl studiové dechové kapele, jež pod taktovkou Jindřicha Bauera standardně pracovala pro Gramofonové závody. Mimořádná byla též obliba rozhlasového univerzálního souboru FAT (později Jiskra), vedeného Františkem Aloisem Tichým. Obě naposledy zmíněné kapely se při tom orientovaly právě na lidovkovou produkci. Repertoárovou potřebu menších dechových i smíšených (univerzálních) souborů uspokojovala notovými edicemi až do konce roku 1948 stále ještě soukromá nakladatelství; a to především novinkami výše uvedených osvědčených skladatelů. Po likvidaci těchto vydavatelstev vznikla náhrada v podobě dvou, brzy však už jen jediného postátněného prostředníka: nakladatelství Orbis, od 1953 SNKLHU, tj. Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Takové omezení zasáhlo do vydávání lidovkových skladeb i tím, že načas zcela potlačilo jejich texty, předtím hojně kritizované. Zásluhou svěžích hudebních nápadů a zvýšením celkové kvality se však řada skladeb přesto úspěšně prosadila. Z obsáhlé novější tvorby Karla Vacka proto připomeňme alespoň polky Pro Jarmilku a Na Vypichu (obě 1949), koncertní valčík Zářivé jitro (1950) a všeobecně populární pochodovou píseň Zůstaň tu s námi, muziko česká (1961). Refrén této své skladby vybavil autor opět i příznačně bojrým vlastním textem. Ten se záhy stal jakousi neoficiální hymnou lidových hudebníků a takto i zakončuje všechna festivalová setkání jejich dechových kapel pochod:

¨
Zůstaň tu s námi, muziko česká,
hrálas nám vždycky pěkně,
řízni do toho i dneska.
Zůstaň tu s námi na věčné časy,
máme tě rádi,
vždyť jen naše jsi.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet