Antarctica marathon aneb cesta na konec světa

Autorka článku: Ivana Pilařová SUCHOZEMEC NA LODI Konce světa jsou různé. Určitě každý o nějakém konci světa ví, každý na nějakém stál. Proč ne, Země je kulatá, z jakého konce ji tedy vzít? Jsme zvyklí na „běžné“ zobrazování světa na mapách – Asie vpravo na východě, Ameriky vlevo na západě, Antarktida, pokud je vůbec zobrazena, je dole.

Už delší dobu si zvykám na jinou mapu, kde je zeměkoule braná „z podhledu“, kde právě Antarktida tvoří střed a do kruhu kolem ní je naskládaná Jižní Amerika, Afrika a Austrálie. A právě do toho bodu, kterým je Antarktida nejblíže Ohňové zemi – tam se chystám, tam chci uběhnout 42 195 metrů.

Sraz s ostatními účastníky zájezdu je 28. 2. 2010 v Buenos Aires, kde máme strávit dva dny. Jako vždy obhlížím soupeře (hlavně soupeřky) a většina z nich vypadá, že to musí vyhrát. Skupina čítá zhruba 110 lidí, z nichž 85 poběží maraton a 14 poběží půlmaraton. Zbytek jsou rodinné podpory na trati. Překvapuje mě, že 95% účastníků jsou Američané, oficiálně je zde zastoupeno 12 zemí, ale většina z nich jsou „bývalí“ Španělé, Izraelci, Libanonci, Ukrajinci, Korejci nyní dlouhodobě žijící v USA. Evropu zastupují dva Němci, tři Francouzi a dva Češi – já a Libor. Hned na úvod dostáváme nálepku „děti bohatých rodičů“, neboť přece není možné, aby si v Česku někdo na takovou akci mohl vydělat sám. Svoji základní a chatrnou angličtinou (zde jediný jednací jazyk) vysvětluji, že i v Česku umí lidé pracovat a nečekají co jim kdo dá. Z Buenos Aires odlétáme do Ushuaii – je to na samém konci Ohňové země, nejjižnější argentinské letiště. Tady se z velké cedule dozvídám, že opravdu jsem na konci světa. Je tu krásně, na obzoru vystupují zasněžené kopce, dokonce i svítí slunce, což je zde oslavováno jako věc docela výjimečná a ne dlouho trvající. Je konec léta, zatímco v Buenos Aires je ke třiceti stupňům, zdejší počasí je velmi podobné našemu březnovému na horách. V přístavu kotví naše loď Ljubov Orlova (ano, je ruského původu, i lodní posádku tvoří Rusové), na které máme strávit 10 nocí.

S mírnými obavami suchozemce stoupám po schůdkách do 120 metrů dlouhé sedmipatrové lodi. Kajuta asi tak tři metry nad hladinou je příjemná, představovala jsem si jí menší, máme i okno, jsem nadšená. Vyplutí oslavujeme šampaňským na horní palubě. Klidná plavba kanálem se podobá projížďce po Vltavě, jen kulisy jsou mnohem lepší. Míjíme sluncem prozářený přístav, barevné domečky, zasněžené štíty hor patřící kouskem Chile a kouskem Argentině. Tak to se mi bude líbit, krásné výhledy, jen si příště vezmu na palubu mikinu, trochu foukalo… Večeře ve „Welcome“ stylu dotváří slavnostní atmosféru na lodi, pánové se cpou pravým argentinským steakem, dámy decentně uzobávají lososa. Přes slavností pojetí večeře je naštěstí každému jedno co mám na sobě, ve svém sportovním oblečení se cítím skvěle. Po nácviku krizové situace, kdy je nutné se teple obléknout a vzít si záchranné vesty, usednout na záchranné čluny a bez čehokoliv opustit loď, chvíli přemýšlím, zda se to může doopravdy stát, nebo to na Titanicu jen tak předstírali. Představa skutečného nouzového vylodění se mi vůbec nelibí. Usínám kolébaná vlnami oceánu. Romantika jako ve filmu. Zítra máme plout Drakeovým průlivem kolem Hornova mysu, o tom jsem cosi slyšela…
Budím se za tmy a někdo se mnou po posteli posunuje nahoru a dolů. Zmateně si sedám a rázem si připadám jako whisky v šejkru. Vstát a udělat pár kroků je obrovský problém. Právě jsme vpluli do Drakeova průlivu. Je šest ráno, budíček je v půl osmé, je nejvyšší čas odejit do posilovny. Na chodbě pochopím, proč je na lodi tolik madel a zábradlí. V miniposilovně usedám na rotoped a jsem moc ráda, že se něčeho mohu držet. Z okýnka vidím ven – tu nebe, tu zpěněné vlny a znovu, nahoru a dolů, nahoru a dolů. Po hodině slézám a beru do rukou činky, pro jistotu vleže. Ani tak to není nic jednoduchého, díky pohybům lodi dostává cvičení zcela jiný rozměr. Pilates cviky na rovnováhu dnes po zralé úvaze vynechávám. Už vím, jak chodí námořníci po palubě, už vím, co je to mít žaludek na vodě. Ke snídani se připotácí sotva polovina zelených obličejů. Skleničky a hrnečky jsou ve stojanech, všechno na napevno, ubrusy jsou mokré, aby po nich nic neklouzalo. Pochopila jsem význam věty „jedna ruka je vždy na lodi“. Občas jsem ráda, že mám na držení obě dvě. Až později se dozvídám, že z dvanáctistupňové stupnice (dvanáctka je hurikán), kterou se klasifikuje vítr a tím i stav oceánu, jsme byli na trojce – gentle breeze, tedy takový džentlmenský vánek… Opravdu nechci vědět, jak vypadají ty další stupně.

Po snídani následují přednášky o Antarktidě – o dobývání, o tučňácích, tuleních a velrybách, o chování turistů v Antarktidě, o ledovcích a krách, o geologii, taky o historii závodu a o tom, jak se chovat na člunu. Jde nám z toho hlava kolem, všechno v angličtině a k tomu neustálé houpání, nahoru, dolu, pokud si sednu jiným směrem, tak je změna – doprava a doleva a tak pořád. Sebemenší činnost je neuvěřitelně namáhavá – i sedět je problém, tělo neustále vyrovnává výkyvy. Většina „účastníků zájezdu“ končí v horizontální poloze na posteli, což trochu pomáhá. Na palubě (už tam chodím v péřovce) fouká silný vítr, moře i nebe jsou šedé, občas prší, není nic vidět. Usínám lítajíc na posteli mezi čely válendy. Okénko kajuty zalévají zpěněné vlny, záclona se odklání od zdi o půl metru. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Romantika…

Ráno je moudřejší večera, říkám si druhý den ráno v posilovně na rotopedu, opět ráda, že se něčeho pevného držím. Je mi lépe, u snídaně zjišťuji, že i ostatní pro dnešek použili méně zelený odstín pudru. Dnes se dozvíme, jak se vlastně budeme dostávat na břeh. Moje představa, že loď zastaví u břehu, spustí se schůdky a my vystoupíme, je velmi naivní. Vyloďování probíhá na gumových nafukovacích člunech – Zodiacích. Loď zastaví v zálivu a pokud je moře klidné a kapitán to povolí, nastupují lidi po 8 – 10 do jednoho člunu, který řídí člen posádky. Na břehu se vystoupí a stejným způsobem se zase všichni vrací na loď. Zatím to umíme teoreticky – teple a hlavně nepromokavě se obléci, nezapomenout na holiny (fasované na lodi), na záchrannou vestu, všechno vodotěsně zabalit a může se jet. Tedy ještě ne, ještě musí proběhnout jedna procedura, jejímuž anglickému popisu z počátku nerozuměli ani rodilí mluvčí. Jde o „vacuuming“, česky luxování. Každý si přinese věci, ve kterých se hodlá vylodit včetně batohu a pod přísným dozorem řidiče Zodiaku si je obyčejným vysavačem vyluxuje. Ale pořádně! Hlavně kapuce a kapsy bundy, všechny záhyby a síťky v batohu, taky boty, rukavice, čepici, přece byste nám sem nenosili třeba americké vši nebo české drobky z housky… Zíráme, ale luxujeme. Další atrakcí je mytí bot. Dostaneme záchodové štětky a na palubě za celkem slušného sněžení drhneme běžecké boty. Že je máte čisté? Nesmysl. Neústupnou kontrolou řidiče Zodiacu neprojde sebemenší kamínek v podrážce, kousíček blátíčka, nedej bože asfaltu. A že mají všichni sebou krosové boty a v těch se zrovna neběhá v hale, tak pečlivě šroubováčkem nebo nehtem vybírají kamínky jeden po druhém. Já mám boty ze zimního tréninku na sněhu docela čisté, ale Libor doluje z podrážek svých krosek saharský a namibijský písek spolu s nepálskými šutry a libereckým asfaltem – půlmaratoncům ty boty prostě vydrží mnohem více sezon…

A tak se poučení, vyluxovaní, s mikrobiologicky prověřenými podrážkami bot těšíme na první vylodění. Bohužel, moře není klidné podle představ kapitána a výsadek se ruší. Jsme zklamaní, už zítra se běží závod a my jsme ještě nebyli ani ve člunu, o břehu nemluvě! Nemáme žádnou zkušenost, jaká bude zima, jaký bude povrch, natož abychom se nějak rozhýbali. Naše doteď úžasná loď se mění pozvolna ve vězení. Teprve později pochopíme, že každé vylodění je malý zázrak, štěstí, že se to vůbec povedlo a musíme být vděční za každou minutu, kterou můžeme strávít na břehu tohoto úžasného kontinentu.
Před večeří se scházíme na předstartovním breefingu, kde se dozvídáme, že se se závodem na zítřek počítá, ale nic není jisté, uvidí se ráno. Na pasta party si užívám skvělé italské kuchyně. Poprvé si ale připouštím i to, že vůbec nemusíme odstartovat, že se závod může odkládat a dokonce i zrušit a že se může zrušit i v průběhu závodu, pokud se zhorší podmínky na moři. Najednou je nepodstatné co si vezmu na sebe, jestli bude pršet nebo sněžit, jaká bude trať a že to bude asi těžké a že jsem naposledy běhala před týdnem a že nevím, zda dám časový limit. Podstatné je jediné – aby se závod vůbec mohl konat.
Všichni na lodi musí poslouchat kapitána, to ví přece každý. Ale i kapitán musí poslouchat přírodu, jen ta je tady zcela bez diskusí nejvyšším šéfem. I dál bude řídit naše kroky, rozhodne o tom, co se bude dít v dalších dnech a hodinách.

Autor : ing. Ivana Pilařová