Antarctica marathon aneb cesta na konec světa 2

Autorka článku: Ivana Pilařová Na úvod je nutno vysvětlit plný název závodu, který zni Antarctica marathon – The Last Marathon – tedy poslední maraton. Trochu mě to děsí, jestli tohle má být můj poslední v životě, může to znamenat buď, že zítra umřu, nebo že už nikdy nic nepoběžím.

Ani jedna alternativa mě neláká. Skutečnost je taková, že většina závodníků zde usiluje o zápis do seznamu lidí, kteří běželi maraton na všech sedmi kontinentech (Severní a Jižní Amerika se tady počítá zvlášť). „Obyčejné“ kontinenty obvykle nejsou až takovým problémem, jako poslední si všichni nechávají právě Antarktidu. V obvyklých večerních diskusích zjišťuji, že někteří zastávají minimalistickou filozofii – běhají jeden maraton ročně, vždy na jiném kontinentu – a za sedm let jsou vítání jako členové klubu. Mě přijde, že Antarktidu by si měl každý „zasloužit“, sesbírat řadu zkušeností a pak se teprve odvážit. Ale Amerika je země neomezených možností, hlásit se může kdokoliv. Podle toho to také v mnoha případech dopadne.

Vstáváme brzy a vrháme se k oknu zjistit stav moře – připadá nám v pohodě. Před okny máme obří kru. Vládne nervózní atmosféra, hltáme každé slovo z lodního rozhlasu. Vypadá to dobře – bude vylodění. Začínáme se oblékat a připravovat – procedura na 20 minut. Nejprve běžecké oblečení (volím oblečení podobné tomu na běžky, když je zima a vítr), na to péřovku, goretexku, goretexové kalhoty (bez voděodolné vrstvy se vylodím promočená od vodní tříště), holiny (v ničem jiném se na břeh nemůže, vylodění je vždy po lýtka ve vodě), goretexové rukavice, čepice a navrch (už skoro nemůžu dýchat) záchranná vesta a na to batoh s běžeckými botami, vodou a gely na závod. Těžkooděnci, chybí jen meč. Takto postrojení se řadíme do stohlavé fronty a čekáme na zodiac. Venku trochu prší, trochu sněží, fouká vítr a je všeobecně šedo.

Přistáváme – jsme na ostrově Krále Jiřího u chilské a ruské vědecké základny. Podle mínění našich organizátorů je dnešní počasí na zdejší konec léta výborné. Pobřeží po pravdě řečeno vypadá jako staveniště – přispívají k tomu zejména klasické stavební buňky, ze kterých se skládají vědecké základny. K tomu patří hromada kontejnerů na odpady všeho druhu – odsud se odváží úplně všechno, co lidé vyprodukují. Od základny také vede jakási provizorní bahnitá cesta směřující k argentinské základně. Jsme přímo na pobřeží – přesněji na pláži, v létě sem nezasahuje ledovec, sem tam zbylo sněhové pole. Není moc času se rozhlížet, je zima, fouká, je třeba se rychle svléknout a uklidit věci, připravit si lahve, které si v prvním ze čtyř kol musíme sami donést na občerstvovací stanice (v posledním kole si je zase musíme odnést zpátky). Lahve nepříjemně studí do rukou, moc dobře se s nimi nepoběží. Startujeme něco okolo půl desáté do prvního ze čtyř kol se dvěma občerstvovacími stanicemi. Závod má svá pravidla, která jsou daná především tím, kde se nacházíme. Trať je vyznačená malými praporky (očíslovanými, aby tam žádný nezůstal) a za žádnou cenu pod hrozbou diskvalifikace se nesmí vyšlápnout mimo. Dvoucentimetrový mech, který by se mohl pošlapat ve zdejších podmínkách roste roky. Není možné nikde nic odkládat – jen v prostoru startu a cíle. Je zakázano jakékoliv jídlo v výjimkou gelů a power bar. Nikde nesmí nic upadnout, žádné víčko, natož papírek, na zem se nesmí vylít ani voda, už vůbec ne iontový nápoj. Toalety jsou na trati dvě a jedna v cíli, pod hrozbou diskvalifikace a možná i něčeho horšího se musí chodit jen tam. To ostatně platí i mimo závody – na záchod se v Antarktidě chodí na lodi, nikoliv venku. Připadá vám to jako nemístná buzerace? Výsledek ale za to stojí, opravdu nikde není nic, co by sem nepatřílo, nikde vajgl, petka, papírky, víčka, nic takového neplave ani v oceánu.

Na startu

Jsem na trati, mám před sebou čtyři kola, Libor na půlmaratón pak dvě kola. Hned na prvních metrech chápu, že vyhýbat se loužím je jen ztráta času a sil. 200 metrů po startu se trať zvedá a jsme na prvním sněhovém poli. Běh je krajně obtížný, klouže to, navíc je to krutě do kopce. Kopce jsou nedílnou součástí trati, je jich tu spousta, obvykle jsou dost prudké – celkové převýšení závodu je 920 metrů. Místy se bojím, aby mi bahno nezulo botu. Už na první míli mám boty jako sovětský kolchozník na jarních ukrajinských lánech. Naštěstí jsou tu i potoky – přeskakovat je nemá smysl, navíc se s pokračujícím dnem stále rozšiřují – v nich zase smyju nánosy bahna. Tak už je těch zážitků dost, ráda bych odložila první lahev na první občerstvovačce na 1,5 míli. Nekonečně se to táhne, pohyb v bahně je pomalejší. Na otočku to jde lépe, sice prší a fouká, ale je lepší trať. Běžíme dalšími sněhovými poli, přes zamrzlé potoky a podlamujícím se ledem – potok je ale naštěstí mělký. Zpátky od obrátky do cíle chvílemi fouká vítr do zad – hned se běží lépe, dokonce na pár minutek vylézá sluníčko, hned mizí šedá a vylézají barvy – jinou má mech, jinou půda i sníh září jinak. Než si to vychutnám, slunce je pryč a já svůj dočasný optimismus zase topím v bahně. Postupně potkávám ty, kteří jsou za mnou. Je jich dost a je to povzbuzující. Míjím taky Libora, běží moc dobře, je jen kousek za mnou a ještě má čas fotit. Startovní pole se hodně roztáhlo hned na začátku, každý už má své místo.

Ve druhém kole je znát obtížnost terénu, spousta lidí více jde než běží, já také prudké kopce či hodně bahnité úseky musím projít. Prší a fouká, mám ale co dělat s tratí, moc to nevnímám. Občas se mi do bot nalije ledová voda, začínají mi mrznout nohy. Vbíhám do třetího kola, to bude krizové, myslím. Opak je ale pravdou, proběhla jsem ho ani nevím jak, udržuji si čtvrtou pozici v ženách, občas se na trati přetahuji s nějakým chlapem, ale jen dočasně, trvale se předběhnout nenechám. Sklízím za to uznání, tipovali mě asi na jiný výkon, stále slyším typicky americké „ Good job, Ivana!“ Libor už je v cíli (skvělým časem 2.57 obsadil druhé místo na půlmaratónu v mužích), jde mi naproti s vlajkou. S tou jsme tady způsobili pozdvižení, nikoho jiného nenapadlo vzít si vlajku, tak obdivují tu naši. Viděla jsem české barvy už všude možně na světě, vždycky mě to nakopne, funguje to i tady. Vlajka na obzoru, na sněhovém poli, u značky první míle. Libora obdivuji, na postávání u trati je opravdu velká zima, pokud na mě chce čekat, musí vydržet další dvě hodiny.

Poslední kolo – jasně, že muselo přijít – mám před sebou posledních necelých 11 km. Jsem mokrá s promočenýma botama, je mi docela zima a potácím se v bahně, brodím potoky, déšť už dávno nevnímám. Čekám, kdy se dostaví známá vlna nenávisti k trati, kdy budu mít chuť všechno poslat k čertu. Místo toho ale běžím čím dál rychleji, zkracuji chodecké úseky a ukrajuji další metry do cíle. Předbíhám další soupeře a vychutnávám si jejich fandění. Poslední míle – je hořká a zároveň sladká. Mám už málo sil – to je tak hořkost, ale zase je poslední – to je ten sladký pocit. Jako chilli čokoláda – sladká a pálivá zároveň. Cíl mám na dohled, beru do ruky velkou českou vlajku. Poslední sněhová břečka, poslední část rozbahněného ukrajinského lánu, poslední potok, užívám si to, s vlajkou nad hlavou a radostí olympijského vítěze (to mám dobře odkoukané z Vancouveru) jsem v cíli. Hodinky se zastavují na čase 5.16 hodin, za sebou jsem nechala ještě 48 maratonců. Pár cílových fotek a rychle pryč. Není čas na falešné hrdinství, než se obleču a dostanu člunem na loď, bude mi pěkná zima. Zvedají se vlny, vystupování ze zodiaku na loď je adrenalinovým zážitkem. Vlny se ještě zvětší, to už ale pozoruji z okénka kajuty.

Závod nedoběhlo patnáct maratonců z 85 startujících – docela slušný odpad. Organizátoři jsou ale velkorysí a zapisují jim čas na půlmaraton. A tak se neskutečné stalo skutkem, když na startu vyběhlo na trať 14 půlmaratonců a do cíle jich doběhlo 28, jednu účastnici po pádu odvezla do cíle čtyřkolka. Z některých zdejších pravidel a zvyklostí týkajících se závodu jsem mírně řečeno na rozpacích, ale pravidla konec konců stanoví organizátoři.
Hlavní úkol proč jsem tady, je tedy splněn. U internacionální večeře s mezinárodní kuchyní rozebíráme dnešní běžecké zážitky. K zážitkům z tratě připojuji ještě jeden a to kulinářský. Zdejší kuchyně by si nezadala s pětihvězdičkovým hotelem. Denně je na výběr ze tří jídel, jedno je vždy rybí, masožravci si pochvalují steaky a jiné dobrůtky, jsou i vegetariánská jídla. Vybrané zákusky, hromady zeleniny a ovoce jsou samozřejmostí – prostě žranice na denním pořádku. Ještě, že tu mají tu posilovnu… Dnešní slavnostní mezinárodní jídelní lístek nabízí, no, to není možné – hamburger s hranolkama! To vše na talíři, samozřejmě s kupou kečupu a majonézy. A ejhle, u našeho stolu si tuto pro mě nepředstavitelnou hrůzu objednají hned tři a s chutí se pustí příborem do gumové housky.

Autor : ing. Ivana Pilařová