Antarctica marathon aneb cesta na konec světa 3

Autorka článku: Ivana Pilařová BÍLÝ KONTINENT V dalších dnech se vyloďujeme několikrát na různých ostrovech a dokonce i na skutečné pevnině – na kontinentu na Antarktické Peninsule. Je to velký rozdíl proti ostrovu Krále Jiřího, kde krajina moc antarkticky nevypadala.

Tady je vše jinak. Deset metrů od člunu pochodují tučňáci, kousek dál se válí tuleň. Máme zachovávat od zvířat odstup pět metrů, je to složité, protože jim to nikdo neřekl. Pochodují mezi námi bez zábran. Je zataženo, sněží a fouká. Stoupáme po sněhovém poli a pozorujeme pohyb tučńáků po strmém svahu. Je neuvěřitelné, jak jsou na svých krátkých nožičkách šikovní, stoupají nahoru po prudkém a nerovném terénu, padají a zase pokračují, občas odpočívají v lehu v břiše. V běhu z kopce zpátky k moři bych s nimi nechtěla soutěžit. Tuleni takovou aktivitou neoplývají, váží každý svůj pohyb, který na břehu omezují na převalování se z boku na bok. Jejich rozměry jsou úctyhodné, pětimetrový odstup mí nikdo nemusí připomínat. Na hlavami nám přelétají rackové a skuy – velcí drzí dravci, kteří se nezastaví před ničím a sežerou vše, co je živé i mrtvé.

Po prohlídce na břehu následuje projížďka ve člunech mezi ledovými krami. Lámou se z ledovce, který se plazí do oceánu a velkým rachotem se řítí dolů. Trhliny v pobřežním ledovci stejně jako spáry v krách svítí modrým světlem. Je vidět majestátnost ledovců, které pokrývají 90% kontinentu a dosahují v centrální Antarktidě tloušťky dvou kilometrů. Vnímám obrovské rozměry oceánu, hor a ledu. Na lodi visí seznam lidí, kteří nastoupili na čluny a zase se z výsadku vrátili. Každý má povinnost se odepsat a zase zapsat, že se vrátil. Teď už se tomu nesměji. Představa, že někdo zůstane na břehu nehostinné neobydlené Antarktidy, od které právě odplouvá loď, není příliš lákavá. I přes teplé oblečení mi není žádné teplo, vítr ochlazuje tělo a vhání do očí sněhové vločky, na rychle jedoucím člunu se zima ještě zhorší. Jsem ráda zpátky na lodi. Dnes se naplnila moje představa jak má vypadat Antarktida.

Čeká mě ještě jeden drsný zážitek a to polární koupání. Do poslední chvíle nevěřím, že nás nechají skočit do oceánu ze schůdků lodi. Sněží a právě kolem lodi proplula kra. Zájemci o koupání se řadí v bílých županech na předpalubí. Palubu mezitím obsadili nabalení zvědavci a fotografové čekající na neopakovatelné záběry. Fronta rychle postupuje, přibíhají první dost otřesení absolventi. Chvíli zvažuji, zda je to dobrý nápad, není vidět jak to vůbec probíhá. Však to za chvíli prožiju na vlastní kůži. Sundávám župan a v plavkách sbíhám po schůdcích lodi. Přivážou mě na lano, nádech, skok a jsem pod vodou. Ledové sevření vody bylo silnější, než jsem si myslela. Jsem ve vodě sotva půl minuty a drápu se ven. Zásadně a velmi radikálně koriguji své názory na hrdiny filmu Titanic. Přežití v této vodě se počítá na minuty, stačily by myslím tak tři, čtyři a byl by konec. Oficiální teplota oceánu byla 1 stupeň, stvrzuje kapitán svým podpisem na cerfitikátu, který dostáváme.

Vylodění se opakuji, některá se bohužel i ruší. Každý výsadek přináší něco nového, pohledy na nedotčenou přírodu v té primární podobě, jak tu existuje miliony let. Ty tam jsou vědecké stanice a blátivé cesty, tady vládne led, skály a oceán. Proplouváme úzkým kanálem, na obou stranách se tyčí vysoké štíty pokryté ledovcem, dalekohledem pozoruji majestátní ledovce, tuleně na ledových krách, tučňáky, kteří ve spěchu vyskakují při plavání z vody jako delfíni. Intenzivně vnímám rovnováhu přírody, sílu vody, ledu, větru, čistý vzduch a ticho, soužití živočišných druhů, kdy jeden bez druhého nepřežije. Vše do sebe přesně zapadá a funguje to tak i dnes. Viděla jsem to, byla jsem u toho, prožila jsem setkání s prapodstatou světa bez lidí.

Po návštěvě americké vědecké stanice Palmer Station vyplouváme na otevřený oceán a míříme opět do Drakeova průlivu zpět k Ohňové zemi. Už tuším, co mě následující dva dny čeká – když to půjde dobře, tak „džentlmenský vánek“. Opouští mě veškerá duševní energie, kterou jsem vynaložila na to, aby mi nebylo tak špatně před závodem. Není důvod se bránit, nezmobilizuji tělo, tak si „naplno užívám“ rozhoupaného žaludku a třeštící hlavy, skoro celý den proležím v kajutě a těším se na konec průlivu. Po 10 dnech plavby se vyloďujeme v Ushuaii.

Pošta na konci světa

Jako třešničku na dortu si užívám nečekaný výlet do národního parku v Patagonii. Zase svítí slunce, vystupují hory, chodíme po rašeliništích, obdivujeme jezero a zvláštní místní druh jmelí na stromech tolik podobných těm v Jizerkách. To, že nejsem doma mi připomene cedule označující poslední 17 848. kilometr panamerické dálnice, která začíná na Aljašce. Stojím u nejjižnější pošty na světě (jediná maličká boudička na molu) kousek od konce dálnice spojující obě Ameriky. Ano je tady opravdu konec světa, za tři dolary mohu dostat razítko do pasu – jako že to je pravda. Jsem v místě, kde lišky dávají dobrou noc. Opravdu, na důkaz toho hned jedna přiběhla a prohlíží si nás.

Kruh se uzavírá, jsem zpátky v civilizaci, jedno letadlo z Ushuaii, druhé z Buenos Aires, třetí z Londýna a jsem doma – cesta skoro přes celou zeměkouli. Vybaluji medaili z výjimečného závodu a kamínek z pevniny výjimečného kontinentu jako památku na jeden konec světa.

Ještě existuje ten druhý.

Autor : ing. Ivana Pilařová