Ďábelská planeta 15

Autor článku: Milan Verner Poručík Gordon seděl v řídicí kopuli Gladiátora a hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky. Tušil, že útok antigravitátorů byl pouhým testem jejich techniky, šarvátkou, která měla napomoci Retoncům při rozhodujícím útoku.

„Oba pytláky bych dal za informaci, co se na nás chystá,“ pobaveně se usmál, když si představil, jak by jeho zbožné přání ocenili Karsen s Flekounem.
Znovu překontroloval zbraňové a detekční systémy. Všechno bylo v naprostém pořádku, ale pocit uklidnění se nedostavil, naopak, jeho vojenský nos mu říkal, že tohle je pouze klid před bouří.
„Uvidíme kdo s koho,“ zabručel a se zavřenýma očima naslouchal monotónnímu zvuku pracující automatiky.
Náhlá změna tónů mohla znamenat jediné: kontakt.
„Retonské strašidlo opět vycenilo zuby,“ prohodil poručík s pohledem upřeným na monitor. Ta malá tečka uprostřed byl nepřítel, o jehož síle zatím neměl přesné informace.
„Sevestře!“ zahulákal do interkomu. … „Sevestře!“
„Slyším,“ ozvalo se rozespale.
„Vzbuďte naše společníky a okamžitě zmizte do profesorovy pracovny. Tam budete v bezpečí.“
„Co se děje?“
„Později, seržante. Teď mrskněte zadkem a nevystrkujte nos dokud nebude po všem. Jasný!“
„Podle rozkazu, pane.“
Spánek obou lovců přerušil seržant Sevestr.
„Vstávejte! Nebezpečí!“ nemilosrdně zatřásl spáči.
Karsen s Flekounem byli v mžiku na nohou a během minuty už stáli se zbraněmi v rukou.
„Retonci?“ vydechl Janturánec otázku.
„Čekáš snad dámskou návštěvu, Fleky?“
Janturáncova odpověď zanikla v děsivém jekotu poplachových sirén vybízejících ke spěchu.
„Laboratoř napadena. Mám vás chránit,“ přihrnul se strážný robot s odjištěným dezintegrátorem.

„Tak to mi spadl kámen ze srdce,“ zalichotil mu Karsen. „Ale co když nám sem Retonci pošlou pár prskavek?“
„Žádný strach. Pracovna je postavena z metalplastiku a zajištěná špičkovou technikou.“
„Profesor Lamson zřejmě byl moc důležitý pán,“ usoudil Sevestr a zapojil monitory propojené s venkovními mikrofony.
Místnost zaplavil hluk explozí.
„Teď je Gordon ve svém živlu.“
„Jen ať si hrají, páni Retonci. Zřejmě jim jeden výprask nestačil,“ Sevestr přímo sršel bojovým nadšením a všichni bez dechu sledovali souboj, vedený s nenávistnou urputností. Záblesky termiků, laserů a výbuchy samonaváděcích střel však bezpečně eliminovala ochranná pole bojujících strojů.
„Tohle není vosa, ale pořádný sršeň,“ vyhrkl Karsen, když jeden ze záblesků ozářil nepřátelský stroj.
„Retonský útočný speciál, kodové označení Harpyje. Používán elitními jednotkami,“ upřesnil strážný robot, v jehož paměti byly uloženy údaje o všech typech retonských zbraní.
„Tak s tímhle mizerou si poručík jen tak neporadí,“ strachoval se Janturánec o výsledek střetnutí.
„Ochranné pole Gladiátora má dostatečnou rezervu,“ bránil pozemskou techniku seržant. Sestřelení dvou antigravitátorů z něj udělalo vojenského experta.
„Jenže ani jejich pole není o nic slabší,“ namítl Flekoun. „Jak vidím, ti příposrouti si z našich střel také těžkou hlavu nedělají.“
Boj pokračoval s neutuchající prudkostí, ale zatím žádný protivník nezískal výraznější převahu.
Náhle z retonského stroje vytryskl oslnivý proud oranžového světla, které pozvolna přecházelo v teměrudou záři.
„Co je tohle za čertovinu?“
„Anticlona, energetická zbraň bez dalších podrobností.“ pospíšil si Warrior s další informací.
„Hankvazara! Pěkně se na nás připravili.“
„Bodejť ne,“ vydechl zlostně seržant Sevestr. „Museli jsme nahlásit naše vybavení. Dobře vědí, čím disponujeme.“
Intenzita záření narůstala. Poručík Gordon sledoval, jak řídicí automat neustále posiluje ochranné pole Gladiátora, aby odolalo destrukční činnosti. Kapacitátory doslova hltaly energii a jejich odpočty dosahovaly hrozivých hodnot. Retonská ofenziva stupňovala svůj nápor za ohlušujícího rachotu.

Autor: Milan Verner , foto: internet