Jak využívat moc našeho podvědomí – 112

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel Minule jsme si povídali o produktivním myšlení,které je základním rysem každé rozvinuté lidské osobnosti.Takové myšlení někdy nesprávně ztotožňujeme s inteligencí, která je souhrnem vlastností, jež člověku umožňují dobře se vyrovnávat se svým životem.

Jedním z rysů této produktivní inteligentní činnosti je vědomé střídání aktivity
a uvolnění, a že tvořivá inteligence má svůj zdroj v aktivní činnosti a v tom, že její
prvky jsou mezi sebou koordinovány. Hluboké přemýšlení nám pomáhá proniknout
k podstatě věcí a procesů. Úkolem rozumu je poznávat základní souvislosti ležící za
jevovou stránkou.
Jak rozumově docházíme k tomu, že víme, známe a chápeme.si můžeme přiblížit na
Principu řešení problémů. Dopředu si řekněme, že řešení jakéhokoli úkolu by mělo vždy
vycházet od konce, to znamená od cíle, kterého má být dosaženo. Řešení má obvykle
čtyři fáze:

1. Pochopení problému. To znamená, že musíme pochopit problém a porozumět tomu, co je dáno a co zůstává nejasné čili co máme nalézt a řešit.

2. Sestavení plánu. Právě to pochopení problému nám umožňuje vytvořit, který nás přivede k řešení a spojí to, co již známe, s tím, co hledáme. Představa o plánu může vznikat postupně a plán se také mění a upravuje podle neúspěšných pokusů a chyb.

3. Kontrola a analýza. Při plnění uvedeného plánu pečlivě zaznamenáváme, kontrolujeme a analyzujeme každý krok, který učiníme při hledání oné neznámé z první fáze.

4. Posouzení správnosti řešení. Nakonec se musíme vrátit k průběhu řešení a posoudit
kvalitu a správnost, dosažených výsledků, případně zlepšit postup a tím i konečný
výsledek. V této čtvrté fázi také můžeme zjistit (jako to často bývá v detektivkách), že
jsme šli „po falešné stopě“. Jak víte, při takovém zjištění se detektiv vrací k prvotním
úvahám a hledá nové řešení To musíme udělat i my a vrátit se na úplný začátek celého
procesu.

K tomu, abychom se naučili správně myslet, nám může přispět i moc podvědomí.
Jestliže se dostaneme při řešení problému do slepé uličky, můžeme oslovit podvědomí
například touto sci-modlitbou: Nekonečná moudrost mého podvědomí ví, že hledám
správné řešení problému (zde přesně problém charakterizujeme) a pomůže mi najít to
nejsprávnější řešení nebo cestu k němu.
Resumé je tedy v tom, že musíme vědět, rozumět a pochopit. Připomeňme si, co už víme, že náš mozek je sídlem vědomí a poznávacích funkcí, jeho prostřednictvím vnímáme, myslíme a tvoříme. Mezi velkým mozkem a mozkovým kmenem leží tzv. mezimozek, kde se setkává naše energetické a chemické „Já“.
Vědci zjistili, že přímé předávání z nervu na nerv není jediným vysvětlením pro funkci vědomí. Nové objevy naznačují, že jsme plně programově vybaveni, že naše emoce neustále proudí celým tělem a reagují na vědomou mysl. Proto také meditace už není pro mnohé vědce pouhou „pověrou“, ale jednou z důmyslných metod řízení lidského organismu. Naše „Já“ je něco, co můžeme vytvářet a také o co můžeme pečovat například mocí podvědomí. Předpokládá se, že hlavní oblastí mozku, která s vytvářením našeho „Já“ souvisí, je kůra čelního laloku, která je u člověka, oproti ostatním živočichům, nejvíce vyvinutá.
Jestliže je poznání podle C.Sagana „mystickým prožitkem“, co je potom podvědomí? Na to nám pan Sagan už neodpoví. Ale my víme, že jakákoli myšlenka je z mozku předávána solárnímu pletivu, které je centrálou podvědomí. Tato centrála se potom postará o to, aby uvedená představa byla zrealizována jako tělesná reakce nebo životní událost.. Musíme si také uvědomit, že naše tělo je duchovní krajinou a že duševno je tu začleněno do tělesné formy. Můžeme říci, že zvláštní druh inteligence našich buněk vnímá zájmy těla. Dokonce se tvrdí, že tato inteligence by byla schopna plně zastávat zájmy těla, kdyby jí bylo dovoleno nerušeně vládnout bez rušivých zásahů vědomí.

Pokud si položíme otázku: „Kdo jsme a kam směřujeme“, pak prvním poznatkem vlastního těla je naše výška, váha apod. – prostě vlastnosti našeho fyzického těla. Možná, že pro někoho bude zajímavé číslo 70, které platí jak pro naši planetu (70% zemského povrchu tvoří oceány), tak pro naše tělo, kde všechny tekutiny tvoří 70% naší tělesné hmotnosti. To není náhoda, ale určitý způsob interakce mezi člověkem a planetou. Jenže člověk není jen tělem. Podstatnou roli v tom, že jsme takoví, jací jsme, hraje náš duch, naše vědomí a podvědomí. My jsme si již říkali, že v průběhu celé historie lidstva se vytvářela pokladnice světového ducha. V různých dobách, v různých kulturách a v různých zemích vznikaly rozličné nauky o něm. Říkali jsme si také, že znalosti a vědomosti člověka často závisejí na tom, kdy a kde se narodil, protože naše povědomí o světě je nutně ovlivněno kulturním a historickým úhlem pohledu. Proto i tyto nauky jsou různé, ale jejich podstatou je život, zkušenosti, jednota těla a ducha. Proto, chceme-li zkoumat jednotu duše, těla a ducha, musíme zákonitě překročit hranice vědomí. Musíme tedy vstoupit do své vlastní „Vnitřní svatyně“, jež je vlastně výslednicí životní psychologie, která říká, že cílem člověka je poznat základ všeho bytí. A když tento základ pozná, tak se zbaví všech neduhů, které lidstvo trápí. Ať již to jsou nemoci těla nebo nemoci společnosti, s nimiž se světové elity stále ještě neúspěšně potýkají. O změnách, které kolem nás neustále probíhají, si povíme zase příště.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet