Jak využívat moc našeho podvědomí – 113

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel Předcházejících článcích jsme mluvili o produktivním myšlení, které je základním rysem každé rozvinuté a inteligentní lidské osobnosti, ale i společnosti.Říkali jsme si, že takové myšlení člověku umožňuje dobře se vyrovnávat se svým životem.

A tady bych dodal, že i se svými úkoly. Dostal jsem e-mail, jehož autor se mne ptá: „Je
člověk, který neplní své úkoly ani sliby (například, že si sníží svou apanáž), není aktivní,
spí za naše drahé peníze na zasedání parlamentu, inteligentní?“
Napsal jsem mu, že za pár dní ve volbách bude mít možnost ovlivnit spolu se všemi
ostatními voliči, aby v našem parlamentu zasedali jen inteligentní zákonodárci a pak už
bude tato otázka zbytečná. Pak také bude platit, že (jak jsem napsal o produktivním
myšlení), že “hluboké přemýšlení“ našich poslanců našim zákonodárcům „pomůže
proniknout k podstatě věcí a procesů. Protože úkolem rozumu je poznávat základní
souvislosti ležící za jevovou stránkou.
Uvedený dotaz čtenáře mne přiměl, abych tu opakoval jinou otázku, která byla
zveřejněna v Kavárně, což je příloha MFD: „Máme právo požadovat, aby zvolení politici
nekvalifikovanými rozhodnutími neničili kulturní žvot v této zemi?“ Autorka zde na řadě
příkladů dokládá, že u nás: „Demokratické mechanismy formálně fungují…Ale melou
naprázdno, protože to, co nefunguje, je duch oněch mechanismů.“
Myslím, že jako příklad o tom, že mnoho lidí sice mluví produktivním myšlení ale
„skutek jim utek“, jak trefně říká lidové rčení. Bohužel, onen článek dosvědčuje, že i na
nejvyšších místech se velmi sporadicky vstupuje do té „Vnitřní svatyně“, jež je výslednicí životní psychologie, která říká, že cílem člověka je poznat základ všeho bytí. A když tento základ pozná, tak by se měl zbavit všech neduhů, které lidstvo trápí. Ať již to jsou nemoci těla nebo nemoci společnosti, s nimiž se i světové elity stále ještě neúspěšně potýkají.

Víme i z vlastní zkušeností, že nic není stálé a že ke změnám dochází na základě určitých impulsů. Víme také, že život se rovná energii a energie zase životu a že si tu energii musíme neustále doplňovat například pozitivním myšlením. Říkali jsme si rovněž, že nejsme odkázáni na slepé náhody, že nejsme hříčkou osudu, že je v naší moci tyto „náhody“ pozitivně ovlivňovat. Že tedy naše síla je ve vědomí své moci, resp. ve vědomí moci svého podvědomí, které nikdy nespí a reaguje na všechno, co podvědomě pociťujeme (a to i v představách) jako skutečnost. Tato představa pak získá pevnou formu jako životní stav u fyzické nemoci, nebo událost či společenský neduh. „Léčba“, jak už jsme si také říkali, spočívá v tom, co je charakteristickým rysem člověka, tedy v myšlení. Bohužel, stále je velký rozdíl mezi tím, jak využívá mozkové kapacity převážná většina lidstva a jak ji využívá malý počet jedinců – skutečných myslitelů.
Mnohdy se také zapomíná na to, že při myšlení pomáhá i zanícenost, určitý druh vnitřního napětí, které pak přináší nové nápady a nová řešení, jež zase na druhé straně přispívají k dobrému pocitu, že naše myšlení „jede na plné obrátky“. Soustředění mysli spočívá především ve schopnosti upnout myšlení k jedné věci, udržet je tam, zabránit těkání myšlenek a zaměřit celý proud myšlení jedním směrem. Tím je získána značná síla, jak dokazují příklady mnoha světových velikánů v oblasti vědy a kultury, jak jsme si již také ukázali. Naše podvědomí představuje i zdroj nových myšlenek.

Nedílnou vlastností produktivního myšlení je, že bychom neměli plýtvat svou energií
na nedůležité záležitosti. Poznal jsem v životě vedoucí pracovníky, kteří rozhodovali
o tak „zásadních věcech“, jako byl „problém“, kam pověsit obraz. Že jim pak nezbýval
při takovém systému práce čas na skutečně důležité věci, je nabíledni. Součástí
vyššího myšlení by měla být i empatie, tedy braní v úvahu, že žijeme obklopeni také
jinými lidmi, z čehož vyplývá, že bychom se měli ohlížet i na jejich zájmy, potřeby
a jejich myšlení. Krasovědná teorie o empatii říká, že je základním předpokladem
estetického prožitku při vnímání uměleckého díla. Filosofie naproti tomu uvádí, že
v mezilidských vztazích jde o prožívání citů navozené city jiné bytosti. V praxi
empatie znamená, že se dokážeme vcítit do myšlení druhého člověka. Ne proto,
abychom z toho těžili, ale proto, abychom je svými činy neomezovali a neutlačovali.
V našem běžném životě si z toho můžeme vyvodit ponaučení: „Co nechceš, aby
jiní činili tobě, nečiň ty jiným.“ A toto rčení je také jedním z předpokladů toho, aby nás
lidé měli rádi. Už jsem také jednou konstatoval dávno známou pravdu, že sebedůvěra jedince je
tím nejcennějším, co každý z nás má. Jestliže si věříme, jestliže je v nás pevně
zakotveno přesvědčení, že jsme dobří, pak zvládneme všechno, co nám život přináší
Samozřejmě, sebedůvěru nesmíme ztotožňovat s narcismem, tedy chorobnou láskou
k sobě, která je nejen výrazem marnivosti, ale i sobectví. Nesmíme si o sobě myslet,
že jsme neomylní, že jsme „sežrali veškerou moudrost“, či že jen „nám samému
slunce svítí“, jak trefně domýšlivost charakterizují lidová rčení. Příště si povíme o naší
„knize života“.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet

Protože přednášky Klubu dr.Murphyho v ČR budou zase až na podzim, připomínám dnes jen web-stránky klubu http://www.klubdrmurphy.webnode.cz