Když má šéf pět žen – román na pokračování 20

Autorka článku: Irena Fuchsová NĚCO SE SEMELE „Něco se semele i dneska.“ Opakovala Agáta druhý den. A stejně ostražitě jako včera, se koukala po obchodě i dnes. Ale několikrát se přistihla, že kouká spíš před Babinec, jestli se tam neobjeví Michal s Miluškou. Nemohla kvůli nim celou noc spát, a když už nemohla vydržet nespat, šla v půl druhé vzbudit bratra Huga.

Hugo byl zvyklý usínat kdykoli a kdekoli. Stejně tak byl za celý život u policie zvyklý se kdykoli a kdekoli probouzet a být připraven k okamžité akci. A tak se probudil ještě dřív, než zaslechl, že je někdo v ložnici.
Okamžitě věděl, že ten někdo nemůže být nikdo jiný, než jeho sestra Anna, které v Babinci vymysleli přezdívku Agáta a Hugo si ji rád a rychle přisvojil, jako by ji vymyslel sám.
Sedl si na postel, rozsvítil lampičku a podíval se na budík.
Bylo na něm 01.29. Pak se teprve podíval na svou sestru, která stála kousek od jeho postele.
Protože večer s Agátou probírali, co se v Babinci semlelo, bylo mu jasné, co po něm jeho sestra v tuhle hodinu chce. A tak ji zarazil, ještě než stačila vyslovit jedno jediné slovo.
„Ne, Agáto! Nebudu volat Petrovi, aby ti v půl druhé po půl noci zjišťoval, kdo byl v poslední době v našem městě odsouzený za násilí na ženách a dostal za to deset let.“
Agáta se na něho ukřivděně podívala a chtěla odejít, ale pak se na Huga znovu otočila, nadechla se, ale ani tentokrát jí Hugo nedal šanci říct, co chtěla.
„A nebudu volat v půl druhé po půl noci paní Převrátilové, aby mi zjistila, jestli má ve své kartotéce ženskou, která pije, má amanty, bydlí na Malém sídlišti a má dvě dvanáctileté děti, pravděpodobně dvojčata. Konec. Domluvil jsem.“
Hugo ukončil rezolutně svoji řeč, a protože věděl, že o nic víc ho Agáta požádat nechtěla, zhasl lampičku a opět usnul.
Agáta vyšla potichu z jeho ložnice.
Dlouho stála u okna v hale a koukala na liduprázdné náměstí, na kašnu, na morový
sloup uprostřed a na budovu Městského a Okresního úřadu.
Říkala si, že její bratr Hugo je největší pitomec na světě a že se vůbec nediví, že ho žádná nechtěla. Než mít doma chlapa, který ví, co chce ženská říct ještě dřív, než to ta ženská řekne, tak to je lepší nemít nikoho.
Ano, je to tak, pokývala Agáta smutně hlavou. Můj bratr Hugo trpí úchylkou. A kdo by chtěl žít s úchylákem? Nikdo! A proto ho mám na krku já.
Ušklíbla se na zavřené dveře bratrovy ložnice a vrátila se do své půlky jejich společného rozlehlého bytu. Nerada si znovu vlezla do postele, smířena s tím, že stejně neusne.
To o tom úchylákovi nemyslela vážně. Tím by Hugovi strašně křivdila. Nemohla si na něho stěžovat. Byl to laskavý sourozenec, který jí byl vždy oporou. Nebýt té jeho úchylky, mohl z něho být stejně laskavý manžel a otec, pomyslela si Agáta s úsměvem, ale pak mávla nad svým bratrem rukou. Každý jsme nějaký.
Po pravdě řečeno, na krku neměla ani ona jeho ani on ji. O výdaje na domácnost se dělili oba stejným dílem a o práci také. Veškerý pořádek v bytě měl na starosti Hugo. Své povinnosti vykonával rád a svědomitě, stejně jako rád a svědomitě vykonával několik desítek let práci policisty.
Nákupy a vaření obstarávala Agáta, což nebyl problém, protože v Babinci si mohla nakoupit skoro všechno. Bratrův důchod a to, co si vydělala ona, jim oběma umožňovalo bezstarostné žití a ještě si část svých peněz oba ukládali. Aby měli, kdyby někdy něco chtěli. To bylo jejich společné krédo, a protože byli oba skromní, tak kdyby někdy chtěli například cestovat, měli dost i na cestu kolem světa.
Agáta se podívala na hodiny. Byly skoro dvě. Bylo jí jasné, že bratra k telefonu teď v noci nedostane a tak zavřela oči, rozhodnutá už na ty děti nemyslet a usnout.
Kupodivu usnula, ale zdál se jí strašný sen!
Byla v Babinci. Kolem ní padaly plechovky Coly, které nemohla zachytit, protože měla ruce plné pytlíků s hrachem. Antonín měl ruce od krve, protože se řízl, když krájel tvrdý
chleba. Katka s Libuškou, každá v ruce jednu půlku toho tvrdého chleba, který Antonín rozkrojil těsně před tím, než se pořezal, mlátily do Blanky, která ošklivě nadávala na ty dvě nešťastné děti.
„Vypadněte z krámu, parchanti! Táhněte, hajzlíci! Táhněte k tý svý vožralý mámě nebo vás seřežu!“
Takhle ječela ta klidná tichá Blanka a přitom si chránila hlavu před chlebem, kterým ji mlátila Katka s Libuškou.
A ty dvě nebohé děti, které měly na svědomí Agátino špatné spaní, ty seděly svorně a spokojeně v pokladně na židli a dění v Babinci pozorovaly usměvavýma očima. Co chvíli hrábly do pytlíku se smaženými brambůrkami a vypadaly, že jim nic nechybí.
„Aspoň že to,“ ulevila si Agáta nahlas, když se ze snu probudila celá mokrá. Aspoň, že se usmívaly! Ale kde byla Jitka? Jitka se v tom mém snu vůbec neobjevila! To je divné! Kde byla?
Agáta měla na okamžik nutkání znovu se zahrabat do peřin a sen si přivolat zpátky, ale pak nad Jitkou mávla rukou. Určitě tam někde byla! Jak ji znám, tlemila se někde mezi regály!
Usnout se jí už nepodařilo a tak když bylo něco před pátou, raději vstala. Kupodivu nebyla unavená, spíš nervózní a tak aby se uklidnila, vzala krabici, nadepsanou „DĚCÁK“, vytáhla z ní hadrovou rozešitou panenku a dala se do práce.
Aspoň udělám něco užitečného, pomyslela si spokojeně a práce jí šla rychle od ruky.
Agáta o svých panenkách nikdy s nikým nemluvila a z jejich blízkých o nich věděl jenom Hugo. Když měla čas, šila třiceticentimetrové panenky nebo panáčky a když jich měla alespoň pět, odvezl ji Hugo do dětského domova kousek od Kolína, vyložil ji tam a jel na návštěvu za svým kamarádem Mirkem, podplukovníkem ve výslužbě, který měl mnoho let na starosti výcvik policejních psů v Býchorech a teď měl nedaleko dětského domova chovnou stanici královských černých pudlů.
A Agáta šla za svoji bývalou spolužačkou Evou, nyní ředitelkou dětského domova, pro který šila panenky už deset let. Byla panenkovým sponzorem. Její panenky byly rozesety po celé republice, protože děti v dětském domově dorůstaly, odcházely do světa a panenky šly s nimi. Agátě chodily dopisy, ve kterých ji její „velké“ děti prosily, aby ušila stejnou panenku i pro jejich děti…
V dětském domově byly její panenky všude. Musela ušít panenky paním uklízečkám a kuchařkám. Pan topič a údržbář v jedné osobě chtěl ušít také jednu, aby se prý nebál v kotelně. Panenka visela v okně u paní ředitelky, seděla na poličce u vchodových dveří i před každým pokojem.
Ale nejhezčí panenky si pokaždé rozebraly děti.
„Zase to bylo jako se štěňátky u Mirka, viď,“ ptal se Hugo spokojené Agáty, když se pro ni k večeru zastavil a Agáta mu celá šťastná popisovala průběh návštěvy.
„Eva svolala děti do herny a já mezitím vybalila panenky na stůl. Děti chodily potichu kolem stolu a byly strašně soustředěné! Příště si vezmu foťák! Kdybys je viděl, Hugo… “
Agáta se zasnila, a když nepromluvila ani po pár kilometrech, Hugo nespokojeně zabručel.
„Ale já tam nebyl, Agáto! Neviděl jsem to! Dopověz mi to!“
Agáta se probrala ze zasnění a pokračovala.
„Vybíraly očima. Jenom někdy se lehce panenky dotkly. Jejího obličeje, oblečení, nožičky nebo ručičky. Skoro nemluvily! Oči jim zářily a pak najednou natáhly ruku a už ji držely! Právě tu svoji! Jako kdybych ji šila pro každého na objednávku, vážně, Hugo! A když se jich zeptám, proč si vybrali právě tuhle, když ta druhá je hezčí a dala mi víc práce a má hezčí šatičky, řeknou, že tahle jejich má veselou kapsičku… Hugo, ty děti si vybírají moje panenky podle kapsiček!“
Agátu šití panenek naplňovalo spokojeností a štěstím. A přitom na tom nic nebylo! Bylo to tak jednoduché! Když někdy v některém časopise četla, jak si ženy stěžují, že propadají smutku a depresi, když zůstaly samy a nemají pro koho žít, pokaždé napsala do redakce dopis o tom, jak ona bojuje proti své samotě bez dětí.
Nikdy neuvedla celou adresu, protože nechtěla, aby se o ní někde psalo a tak možná i proto její dopis nikdy žádná redakce neotiskla. Třeba si v redakcích myslí, že jim napsal nějaký cvok, který si vymýšlí, vysvětlovala si to Agáta, ale svoji adresu stejně nikdy nenapsala.
Eva, ředitelka domova, měla od Agáty výslovně zakázáno, kdekoli se o její činnosti
zmiňovat a tak se sponzorský příběh o Agátiných panenkách nedonesl ani k redaktorovi
Mládkovi, o pražských redakcích ani nemluvě. Huga to někdy mrzelo, ale protože věděl, že
jeho sestra o popularitu nestojí, mlčel i on.
Než se úplně rozednilo, stačila Agáta udělat pět nožiček, dvě hlavičky a připravila si dvě tělíčka. Pak se šla spokojeně umýt a obléknout a než odcházela do Babince, měl Hugo na
stole připravenou snídani, u svého ušáku dnešní noviny a na sporáku oběd.
„Tak copak se zase dneska semele…“
Opakovala si Agáta toho středečního rána a uvědomila si, že už asi pět minut čistí tu samou sklenici s okurkami. Antonín, který kontroloval zboží ve vedlejším regálu, jí uklidňujícím hlasem řekl, ať se nebojí, že dneska se už nesemele nic, protože všechno, co se mělo semlít, se už semlelo včera.
Agátě došlo, že myslí nahlas a raději tu naleštěnou sklenici okurek dala na své místo.
Chtěla jít do koutku se zeleninou, kde stál zákazník, když se to konečně zase začalo mlít a stejně jako včera, i dneska za to mohly ty děti!
Agáta je uviděla skrz výlohu na protějším chodníku. Natahovaly krky a koukaly směrem k pokladně. Snažily se zjistit, kde je Blanka, to bylo Agátě jasné hned!
Rychle zamířila k pokladně a poslala Blanku místo sebe do koutku se zeleninou. Když viděla, že Blanka začala vážit cibuli, zamávala na děti a ty rychle přešly přes silnici k Babinci.
Teprve teď si Agáta všimla, že Miluška je uplakaná a celá špinavá! Z kolena jí tekla krev a držela si levou ruku, kterou měla do krve odřenou také.
Michal nevypadal o nic lépe.
Proboha, co se jim stalo? V tom má prsty určitě ta jejich ožralá máma, blesklo Agátě hlavou a pak se už od pokladny nesl celým Babincem její křik.
„Já jsem vám říkala, že se něco stane! Od rána vám to tady všem říkám! Podívejte se na ty dvě chudinky! Ty děti chtěl někdo zabít!“

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet