Když má šéf pět žen – román na pokračování 21

Autorka článku: Irena Fuchsová NĚCO SE SEMELE Agátě se nad dětmi rozklepalo srdce lítostí. Miluška byla vyděšená jako králíček. Michal, ten se sice snažil tvářit statečně, ale i na něm bylo vidět, že má nahnáno. Ty chudinky! Bezmocné nebohé a potlučené chudinky! Přijdou si stoupnout před Babinec, protože ví, že je tady někdo, ke komu mají důvěru, koho mají rádi a kdo jim pomůže!

A kdo je ten někdo? Přece ona, Agáta! A proč asi stojí ty chudinky před obchodem a nejdou dovnitř, když potřebují pomoc? Protože se bojí Blanky!
Agáta se rozzlobeně otočila na Blanku, která k ní běžela od zeleniny a ukázala přes výlohu na děti.
„Zůstaň tam! Bojí se tě! Jen se na ně na chudinky podívej! Už by dávno šly dovnitř, ale mají z tebe strach! Jsou celé potlučené! Zakrvácené! Včera jsi je tak strašně vyděsila, že teď radši stojí na chodníku! Blanko, ale to ti říkám! Dneska na ně budeš hodná nebo si mě nepřej!“
Agáta se ještě ve dveřích otočila a zahrozila na Blanku, která na děti třeštila oči. Ale to už se sem řítil Antonín s Jitkou a za nimi v závěsu Katka s Libuškou.
„Sakra, zase ty děti,“ zaklel Antonín. „Ty nám tady byl čert dlužný! Včera problémy!
Dneska problémy! Samé problémy! Že já tam tu cedulku nedal už včera!“
Obklopen svými ženami, hartusil na celý Babinec.
„Copak jsme tady nějaká péče o děti? Tady je obchod a ne žádná mateřská školka!“ Otočil se na Blanku, která stála opřená o pult s košíky, a bylo na ní vidět, že neví, co má dělat.
„A teď si, Blanko, představte, že bych sem přijímal ženský, co mají děti! A dokonce dvě! To by bylo, co? Takhle by to tady vypadalo denně!“
Podíval se před Babinec, kde se Agáta s Jitkou snažily dětem rány trochu otřít kapesníkem, a když viděl, že Blanka je z toho také nějaká přepadlá, přestal se rozčilovat. Stejně se rozčiloval na oko, protože se rozčiloval rád.
„Jděte se tam také podívat, Blanko. Jdu do kasy.“
Blanka vyšla před Babinec, ale to neměla dělat. Děti, sotva ji uviděly, začaly obě plakat.
„Proboha, Blanko! Copak nevidíš, jak jsi je vyděsila? Jdi zpátky! Nebo se aspoň tvař příjemně! Mají z tebe hrůzu,“ rozčilila se Agáta a tahala děti do Babince. Těm se ale dovnitř
moc nechtělo.
„Jen pojďte, broučkové moji, potřebujete to vyčistit, jinak by vám ručičky i nožičky upadly, protože by je sežraly nečistoty!“ Jitka se k nim sehnula a objala je.
„Kuš! Ty a Blanka, vy dvě si můžete podat ruce,“ ohnala se po ní Agáta, ale Jitka viděla, že se oběma dětem zajiskřil v očích smích a spiklenecky po nich mrkla. I Blanka se na ně usmála, a když natáhla ruku k Milušce, ta se jí rychle chytila. Ale to už je Agáta všechny strkala kolem pokladny.
„Antoníne, musíme je vzít do Odpočívárny a ošetřit je,“ rezolutně nahlásila šéfovi, který markoval zboží, a když viděl, jak je rozlícená, jenom přikývl. Nemohl by říct ne, i kdyby chtěl, na to znal své ženy až moc dobře.
„Prý spadly obě na kole, ale tomu moc nevěřím,“ hlásila mu Agáta důležitě. „Vyčistím jim to a pak to z nich dostanu! A jestli jim to udělala ta jejich maminka, tak si, šéfe, nepřejte vědět, co udělám!“
V tu chvíli před Babincem zastavil dodavatel a tak Antonín zavolal na Blanku, která se chystala jít také dozadu.
„Blanko, pojďte do kasy, musím jít Honzovi podepsat dodák!“
Blanka se k němu otočila a Antonína zarazil její pohled. Byl stejně vyděšený, jako pohled těch dvou dětí. Asi se v té naší holce probudila máma, pomyslel si, když si všiml, že se Miluška drží Blanky křečovitě za ruku.
Chtěl tedy zavolat na Jitku, aby šla do kasy místo něho ona, ale holčička se už Blanky pustila a přes slzy se na ni usmála, jako by jí říkala, že to bude dobré, ať se o ni nebojí a ať jde klidně pracovat. I ten kluk se na Blanku otočil a usmál se na ni!
No jo, pomyslel si Antonín, ty chudinky jsou vděčné za každé pohlazení! Blanka kývla na Antonína, že už jde, obě děti rychle pohladila po vlasech a šla k pokladně.
Katka vzala za ruku Milušku, Agáta popadla Michala a všichni zmizeli vzadu. Když se Antonín vrátil od dodavatele, seděla Blanka v pokladně a koukala před sebe. Ani si nevšimla, že se Antonín vrátil. Protože u pokladny žádný zákazník nebyl, Antonín se u ní zastavil.
„Co je vám, Blani?“
Nečekal na odpověď a sám si odpověděl.
„Také vám ty děti vadí, co? Člověk jim pomoct nemůže i kdyby chtěl. Mají přece
rodiče. Agáta si myslí, že ten její bratr něco zmůže, ale dneska jsou takové zákony, že spíš nahrávají rodičům, kteří děti týrají, než aby pomáhaly týraným dětem. Kdepak, s dětmi jsou jenom potíže. No, řekněte, Blanko, že mám pravdu? Není nám líp bez nich?“
Blanka mu hned neodpověděla, ale nakonec přece jenom přikývla a usmála se svým laskavým úsměvem, který měl Antonín rád. Alespoň jedna moje prodavačka se mnou ve všem souhlasí a ještě se při tom krásně usmívá, říkal si spokojeně, když odcházel do Odpočívárny, aby zjistil, co se tam děje.
Blanka se rozhlédla po Babinci, a když viděla, že je tady jenom pár lidí, zavolala na Jitku, aby ji šla na chvilinku vystřídat.
„Tak co děti? Co se jim vlastně stalo,“ zeptala se, když Jitka přiběhla. Ta mávla rukou.
„Prosím tě, Agáta se z toho snaží udělat příběh pro černou kroniku, ale já si myslím, že děti lezly někde, kde neměly a bojí se to přiznat. Nebo opravdu spadly z kola, jak říkají. Ale kde by vzaly kolo, když jim maminka propila i postel? Ale nic jim není, zlámaného nemají nic, jenom se odřely.“
Jitka se uvelebovala v pokladně, a protože žádný zákazník nebyl v dohledu, pustila stavidla své výřečnosti.
„Medard a Ctirad takhle přijdou každou chvilku! Ty naše dva mizery prostě neuhlídáš, ani kdyby sis na ně najala ochranku! A u těch našich dvou lotrů bych se nedoplatila, protože by je ta ochranka musela hlídat čtyřiadvacet hodin! Jo, hlídat Medarda a Ctirada, to není, jako hlídat pana prezidenta!“
Jitka rozevřela doširoka oči.
„Blani! Já mám nápad! Napíšu do prezidentské kanceláře, aby se členové ochranky pana prezidenta povinně cvičili na Medardovi a Ctiradovi!“
Blanka nepochybovala o tom, že to Jitka opravdu udělá a docela by si přála být při tom, až si příslušný úředník bude její dopis číst. Ale to už k pokladně přišel zákazník, Jitka
začala markovat a Blanka se rozeběhla k Odpočívárně.
„Neříkej mi, že tohle se ti stalo, když jsi spadla ze stromu,“ slyšela za dveřmi rozčilený hlas Agáty. „To jsou pruhy, jako když jsi dostala vařečkou! Nebo nějakou rákoskou!“
Z Odpočívárny vyšel Antonín a ušklíbl se na Blanku.
„Křížový výslech. Za chvíli se ty děti přiznají, že je unesla mafie! Blani, dejte jim nanukáč!“
Blanka přikývla a vešla do Odpočívárny. Obě děti se na ni podívaly a viditelně pookřály. Blanka se na ně usmála, pohladila je a prohlédla ošetřené odřeniny.
„Nech je. Stejně ti nic neřeknou,“ prohodila k Agátě a šla do ledničky pro nanukový dort. Když se děti do něho pustily, zeptala se jich, jak se jim líbí Odpočívárna.
„Je nádherná,“ rozzářila se Miluška. „Máte to tady, paní prodavačko, jako v nebíčku! Fakt!“
Míša se přidal.
„Já se vsadím, že se vám ani odsud nechce domů, že jo, paní prodavačko?“
Blanka se usmála.
„Máme to tady hezké, ale domů se těším každý den. Strašně.“
Agáta uraženě vstala, protože měla pocit, že tu překáží. Ještě včera Blanka ječela na ty chudinky jako pominutá, aby vypadly z krámu, a teď se předvádí! Neodpustila si tichou a trochu jedovatou poznámku.
„Prosím tě, Blanko, na co ty se těšíš domů? Na co se ty můžeš tak strašně těšit?“
Blanka se usmála, pokrčila rameny a neodpověděla. Miluška odpověděla za ni.
„No přece na svoje děti, na co jiného!“
Blanka sebou škubla, podívala se na Agátu a nejistě se usmála. Míša šťouchl do Milušky.
„Nejsi ty blbá? Paní prodavačka přece děti nemá!“
Agátě blesklo hlavou, jak ten kluk ví, že Blanka děti nemá, ale pak si vzpomněla na ty své včerejší hloupé narážky u pokladny. A ten chytrý kluk to pochopil! Zastyděla se, že vyprovokovala svou včerejší jedovatostí ty dnešní řeči o dětech a nejradši by držela pár facek a tak se Blance za ten včerejšek omluvila.
„Blanko, promiň mi to, prosím tě. Víš, že nemám ve zvyku do někoho rýpat, ale i
světice si občas zahřeší. Nezlob se na mě. Včera jsem byla nějaká. I dneska jsem nějaká.
Víš, kdyby tu nebyly děti, tak řeknu, že včera i dneska jsem byla nějaká blbá.“
Všichni čtyři se zasmáli, ale pak Agáta zvážněla.
„Něco vám řeknu, vy dva. Blanka a já děti nemáme. Ne že bychom je nechtěly mít, to tedy ne. Ale jak říkala moje babička, holka, pámbů tomu nechtěl! Vaše maminka to štěstí měla a má vás. A dokonce se jí narodila dvojčátka. Že jste dvojčata?“
Michal s Miluškou se na sebe podívali a mlčeli. Blanka se rozesmála.
„Samozřejmě, že jsou dvojčata! To nám přece můžete říct, na tom nic není!“
„No jasně!“ Michal se rozzářil a cvrnknul Milušku do hlavy. „Jasně, že na tom nic není! Jsme dvojčata! A naše maminka je ráda, že nás má a my jsme rádi, že máme naši maminku!“
Agáta přikývla.
„Abyste nebyli rádi, že máte svoji maminku! To je přece v pořádku, i když se možná někdy asi nechová tak, jak by se měla maminka chovat…“
Michal chtěl něco říct a Agáta ho zarazila.
„Prosím tě, Míšo, nic mi neříkej! Mně stačilo, co jste oba říkali včera a celou noc jsem z toho nespala! Ale k něčemu ta moje nespavost dobrá byla! Udělala jsem pět nožiček, dvě hlavičky a připravila jsem si dvě tělíčka! Když stačím udělat ručičky, dostanete ode mě příští týden dárek.“
Děti vykulily oči a Blanka se na Agátu otočila s otázkou v očích. Co to blábolíš za nesmysly? Ale Agáta si ničeho nevšimla a pokračovala dál.
„Mám vlastně jednu nožičku navíc! No jo, to jak jsem byla zblblá z toho snu. To vám byl tedy sen! Z Antonína crčela krev. Blanku holky mlátily chlebem a vy dva jste se ládovali brambůrkama v pokladně.“
Ticho kolem ní zhoustlo.
Agáta se vzpamatovala, podívala se po všech třech a usmála se.
„No… Chtěla jsem vám jenom říct, že já a Blanka také, protože jak vidím, už jste se spolu skamarádili, že tedy Blanka a já jsme tady v Babinci každý den a kdybyste kdykoli a cokoli potřebovaly, přijďte sem za námi a my vám pomůžeme. I přespat byste u mě mohli, kdyby se třeba u vás doma něco stalo. I u Blanky byste mohly přespat. Slíbíte nám, že sem přijdete, kdyby se něco u vás doma stalo? Jsme tu od rána do večera!“
Děti přikývly a vypadaly docela spokojeně. Miluška vzala talířky po nanukovém dortu a šla je do dřezu umýt a Michal šel pro utěrku a utřel stůl. Do toho přišel Antonín, a když obhlédl situaci, zahalekal.
„Hergot, chlape, nerozmazluj nás tady! Buď to uklidí moje ženy nebo to uklidím já!“ Agáta se dojatě podívala na Blanku.
„Vidíš je, broučky, jak jsou vycepovaný?“
Děti to slyšely a Michal se otočil. „My musíme. Jinak klečíme na hrachu a musíme mít ruce natažené před sebe a maminka nám na ně položí…“
Agáta si zacpala uši.
„Ne! Nechci nic slyšet! Potřebuju se už dneska konečně vyspat!
Mlč!“
Antonín se rozchechtal.
„Hlavně o hrachu nemluv před Libuškou, chlapče!“ Blanka vstala, pokynula dětem a vyprovodila je ke dveřím.
„Tak utíkejte domů a ať vás tu aspoň pár dnů nevidíme, jasný,“ řekla jim na rozloučenou, ale Antonín byl přívětivější.
„Klidně přijďte zase zítra, můžete nám umýt nádobí po obědě a trochu nám to tu poklidit! Jde vám to líp než mně a to je co říct!“
Blanka se na něho překvapeně podívala.
„Přece jste říkal…“
Antonín pokrčil rameny.
„Jako byste mě, Blanko neznala. Já toho napovídám!“
Když děti odešly, Blanka s Agátou se vrátily do Babince a Antonín šel úřadovat ke svému stolu. Za hodinu vyšel před Odpočívárnu, procházel Babincem a obhlížel svoje ženy.
Blanka seděla v pokladně jako hromádka neštěstí.
Agáta vážila kedlubny, které měly jednotnou cenu šest korun. Vážila kedluben po
kedlubnu a nekoukala při tom na váhu, ale do zdi.
Libuška, šedivoučká nenápadná Popelka, pečlivě a soustředěně rovnala tácy s nakrájenými salámy v oddělení Lahůdek a ani se přitom neusmála.
Katka, ještě nedávno úspěšná vysokoškolačka, zasvěceně vysvětlovala staršímu zákazníkovi, jaký je rozdíl mezi kávou instantní a kávou běžnou a vypadala jako svoje o hodně starší sestra.
Jediná Jitka poletovala po krámě, doplňovala zboží, žertovala se zákazníky, a když procházela kolem Antonína, cvrnkla ho do břicha.
„Kam hledíš, lotosový květe,“ zaševelila a než mohl odpovědět, zmizela za regálem.
Antonín se vrátil do Odpočívárny.
Přelétl pohledem dokonalé prostředí, které vytvořil pro pohodu, klid a odpočinek svého personálu, ale spokojený nebyl. Něco v tom jeho Babinci chybí, ale co? Co tady chybí, sakra?
Antonín těžce vzdychl a opět zasedl ke svému šéfovskému pracovnímu stolu. Dlouho koukal oknem do zdi Spořitelny. O něčem přemýšlel. Až po chvíli si uvědomil, že celou dobu kouká na ty nahotinky a vůbec je nevidí.
To jsem to dopracoval! To jsme to dopracovali, já i ty moje ženské! Něco s tím musím udělat.
A když šel večer do Hospody U chlapa, byl sice pořád zachmuřený, ale bylo vidět, že i když jde problém z Odpočívárny s ním, Antonín už ví, jak na něj.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet