Když má šéf pět žen – román na pokračování 22

Autorka článku: Irena Fuchsová NÁPADNÍCI A byl tu čtvrtek. Po úterním zjištění neuvěřitelného stavu rodinných poměrů dětí a po tom, co přišly ve středu pomlácené do Babince, to konečně vypadalo, že se dneska už nic nestane a život v Babinci se opět dostane do svých klidných kolejí.

Agáta sice trvala na tom, že se něco semele i dneska, ale nikdo ji už nebral vážně.
„Máš na poledne něco nového ze své rodinné divočiny,“ zeptal se Antonín Jitky, která rozvažovala jablka do kilových sáčků a ta se rozesmála.
„Ani se neptej! Včera večer jsme vzpomínaly s Ivanou, jak jsem byla v porodnici, když se vdávala a vzpomněli jsme si, jak Ludva…“
Jitka si otřela hřbetem ruky tvář, na které měla smítko z jablek a pokračovala.
„To jsme se nasmáli! Všichni! I Medard se Ctiradem!“
Antonín se na Jitku díval a poprvé za dobu, co ji znal, si všiml, jakou má sametovou pleť. Jako meruňky! Strašně se mu chtělo natáhnout ruku, dotknout se její tváře a ucítit pod prsty tu jemnou a sametovou kůži.
Zaháněl všechny důvody, pro které by to neměl udělat a když se mu konečně podařilo sám sebe přesvědčit, že by byl hlupák, kdyby to neudělal a už už natahoval ruku, aby se té sametové tváře dotkl, Jitka se sehnula pro další jablka.
Antonín tedy nechal svou ruku tam, kde byla. Když se na něho Jitka za chvíli podívala a viděla, že ještě neodešel, zahrozila na něj.
„Neškemrej! Stejně ti nic nepovím! Až v poledne! Vydrž to, Tony!“
V tu chvíli oba zaslechli nervózní smích Agáty a pak její hlas, ostrý jako břitva.
„Vy mě zvete do kina? To nemyslíte vážně? A jak jste si vůbec mohl dovolit, pozvat mě do kina?“
Nakoukli přes regál a uviděli Agátu s pevně stisknutými rty a pána asi šedesátiletého, v džínách a ve svetru. Měl v košíku pár polévek v sáčku a bylo na něm vidět, že se Agáty
nezalekl. Na její nepřátelské syčení s úsměvem přikývl.
„Dovolil jsem si to. Sám nevím, jak jsem si to mohl dovolit, ale dovolil jsem si to. A vy se mě ani nezeptáte, co hrají?“
Pohupoval poloprázdným košíkem a pobaveně si Agátu
prohlížel.
Ta si dala ruce v bok, rozhlédla se, a když uviděla Antonína, ukázala na něho.
„Tony! Na co tady jsem? Abych se ptala zákazníků, co hrají v kině? Tamhle je můj šéf, vážený pane a ten vám řekne, na co tady jsem!“
Antonín raději zmizel. To tak, aby řešil za Agátu s kým má jít do kina a navíc byl svědkem vraždy! Jestli totiž ten zákazník nepřestane, tak se tady za chvíli začnou dít věci, u kterých být nemusím, pomyslel si škodolibě, když za sebou zavíral dveře do Odpočívárny.
Jitka dál vážila jablka a přitom zvědavě poslouchala, co si ti dva vedle povídají. Agáta, když Antonín na její řečnickou otázku neodpověděl, se dala s chutí do vysvětlování svých pracovních povinností sama.
„Vážený pane, já jsem tady od toho, abyste se vy ptal mě, víte?“ Ukázala na obsah jeho košíku. „Například na to, jaká polévka je lepší. Nejsem tu od toho, abych se vás ptala, co hrají v kině! Já jsem totiž profesionální prodavačka, víte? A i kdybych náhodou nebyla profesionální prodavačka, tak bych se vás stejně nezeptala, protože mě to nezajímá!“
Ale pán se nedal.
„Kino je velmi příjemná záležitost a má své neoddiskutovatelné místo v životě každé ženy, obzvlášť když ji do toho kina zve muž. A ten film…“
Agáta ho nenechala domluvit a podívala se do jeho košíku.
„Svobodný nejste, to byste si ve svém věku nekupoval tyhle blafy, ale vařil byste si sám. Rozvedený také nejste, protože chlapi vašeho typu se rozvádějí jenom tehdy, když mají za manželku náhradu a tu vy nemáte, protože to byste neobtěžoval mě. Svobodný nejste, rozvedený nejste- typuju vás tedy buď na nešťastného, nebo slaměného vdovce.“
Pán se pohodlně opřel o sloup mezi regály.
„To je zajímavá teorie. Vysvětlíte mi ji?“
Jitka zatajila dech. Teď! Teď po něm Agáta vystartuje! Ale Agáta pokračovala dál v rozboru neznámého pána a Jitka nechápavě zhluboka vydechla. Přestala vážit jablka a šla
rovnat zboží kousek od diskutující dvojice, aby je nejenom slyšela, ale také na ně lépe viděla.
„Nešťastného vdovce proto, že nic nemůže být pro chlapa horšího, než když mu navždy a nečekaně odejde pradlena s kuchařkou i s uklízečkou a s pečovatelkou. A všechny tyhle čtyři dámy mu odejdou najednou. Není to neštěstí, vážený pane?“
Pán chtěl něco říct, ale Agáta ho ani tentokrát nepustila ke slovu.
„Nebo jste slaměný vdovec, který má manželku na druhém konci republiky v lázních a chce si vyhodit z kopýtka. Ale proč zrovna se mnou proboha? To při své nejlepší fantazii opravdu nechápu!“
Pán ji pobaveně pozoroval, a když chtěl opět něco s úsměvem říct, Agáta ho zarazila prudkým pohybem ruky.
„Ne! Nic mi nevysvětlujte! Mně je totiž úplně fuk, co jste zač! Jenom jsem vám chtěla naznačit, že vás mám prokouknutého! A nejenom vás! Všechny chlapy mám prokouknuté!“ Vzala mu košík z ruky a šla k regálu s polévkami. Pán šel poslušně za ní.
„Tak a teď vám poradím, protože od toho tady jsem! Ty polévky, co jste si vybral, bych si být vámi nebrala. Obal sice vypadá hezky, ale skutek utek. Vemte si tyhle čtyři a tyhle dvě. Až budete dělat tuhle, tak tam přidejte polovičku téhle. A příště tu zbylou polovičku zase přidejte do téhle. A pak si vemte ještě tyhle! Ty jsou výživné! Pro kojence! Dělám je někdy bratrovi, když mě naštve.“
Pán se rozesmál.
„Čím déle vás poslouchám, tím víc chci, abyste se mnou do toho kina šla!“
Agáta už z něho byla nervózní. Blanka je od rána v lahůdkách, potřebovala by vystřídat a ten vopruz bude otravovat a bude!
„Nejdu s vámi nikam a už mi dejte pokoj,“ odsekla a začala vztekle polévky z jeho košíku zase vyndávat. Antonín, který musel svůj azyl v Odpočívárně nerad opustit a jít za dodavatelem, procházel právě kolem. Podíval se na zákazníka, jak se tváří, ale ten se Agátiným rozčilováním evidentně bavil.
„Kampak jste, vážený pane, chodil nakupovat do téhle doby? Že jste mě do kina nepozval už dávno,“ rozčilovala se Agáta na celý Babinec. „Třeba před deseti lety,
když ještě žil můj nebožtík a denně se vracel domů ožralý jako prase? Tehdy bych třeba s vámi do kina šla! A ráda! Abych měla na chvíli klid a přišla na jiné myšlenky! No? Kam jste chodil nakupovat před deseti lety?“
Agáta si dala ruce do kapes a výhružně nakročila proti pánovi. Antonín zvedl oči v sloup. Ještě že Agáta nenosí zbraň, to bych si mohl rovnou zařídit vedle Babince i Pohřební ústav!
Pán se usmál.
„Nedávno jsem se do Kolína přistěhoval a jen jsem se tady u vás rozkoukal, už jsem objevil ten nejlepší obchod ve městě. A tím obchodem je váš Babinec, moje milá.“
Agáta se zděsila. To znamená, že ten vopruz bude teď chodit sem? A jak že mi to řekl? Jaká já jsem jeho milá, sakra? Začala mu rychle dávat polévky zase zpátky do košíku, aby měl něco do zásoby a zůstal doma alespoň zítra.
„Zítra přijdu zase. A budu sem teď chodit každý den,“ pokračoval pán, jako by Agátě
četl myšlenky. „A budu vás zvát do kina tak dlouho, až se mnou půjdete!“
Proboha! Antonín se zhrozil. Ještě se mi Agáta zamiluje, vdá se a já ji budu muset na její stará kolena propustit, protože vdané ženy nezaměstnávám! Prohlížel si dodací listy a najednou, ani nevěděl, jak se to stalo, koukal zase na Jitku, která se přemístila do pokladny, kam na ni dopadalo slunce a ona se v něm celá třpytila.
Jitka vážně vypadá jako sametová meruňka!
Ten Agátin pán mezitím pokračoval v tokání.
„A víte proč tak najednou? Protože to, co jsem si o vás přečetl v Městských novinách, to mě přesvědčilo o tom, že jste žena pro mě! A na té fotografii jste úžasná!“ Pán ukázal kolem sebe. „Jste tam všechny! A všechny jste úžasné!“
A pak vzal Agátu za loket.
„A nejsem žádný vdovec, neschopný se o sebe sám postarat! Dovolte, abych se vám představil. Jmenuju se Ivan Blecha.“
Agáta se mu vyškubla a obrátila oči v sloup.
„Blecha! To mi ještě chybělo! Tuhle havěť přímo nenávidím!“
Pán se nenechal vyvést z míry a pokračoval.
„Jsem už deset let šťastně rozvedený a bezdětný. A ty polévky jsem si nechal od vás dát do košíku jenom proto, abych tam něco měl, ale teď je zase pěkně vrátím, protože si vařím sám a vařím dobře a rád. Doufám, že to brzy posoudíte.“
Pán dával polévky zpátky do regálu a mluvil a mluvil, ale Agáta ho už neposlouchala.
Cloumala Antonínem, který byl duchem v meruňkovém háji, a do Babince se mu zpátky moc nechtělo.
„Toníčku! Toníčku! Slyšíš?! Už vyšly Městské noviny! A je tam o Babinci! Jdi je koupit! Píšou tam i o mně! A jsme tam na fotografiích!“
Antonín se rychle vzpamatoval a odtrhl svůj pohled od Jitky.
„Málem bych na to zapomněl,“ bručel si pro sebe. „Ale že má Jitka pleť jako meruňku, to jo, to vidím! Na blbosti, na ty se užiju, ale abych myslel na to, že se můj Babinec stal dneska mediální hvězdou, to ne!“
Vzal tokajícího pána pod paží a vlekl ho s sebou k východu.
„Pojďte, pojďte! Už jste byl za hrdinu dost dlouho! Ale vidíte to sám, ne? Ztráta času! U nás v Babinci není čas na tokání! A ještě ke všemu jste si vybral Agátu! Ta by vás byla schopná za chvíli zabít! A kdyby se jí to náhodou nepodařilo, tak by vás aspoň zmlátila! Četl jste přece Městské noviny, ne? No tak vidíte.“
Pán se sice po Agátě otáčel, nicméně u pokladny vrátil prázdný košík a vyšel ven.
Antonín se ve dveřích Babince zastavil a křikl na Agátu, která přísně kontrolovala, zda pán opravdu odchází.
„Však mě to stálo čtyři kafe, Agáto, bodejť by tam o tobě nepsali!“
Agáta se zarazila.
„Tykal mi! Slyšeli jste to? Toníček mi tykal! Ale proč? Jak to myslel? Tykal mi za odměnu nebo je naštvaný,“ kývla na Jitku, ale ta ji neposlouchala. Poskakovala na židli v pokladně a vykřikovala.
„Já jsem v novinách! Já jsem v novinách! Budu slavná! Slavná!“
Agáta nad ní mávla rukou. To je tedy personál, to svět neviděl! A zákazníci jsou
dneska také nějaká přiblbla! Hodila okem ke dveřím, jestli se ten Blecha náhodou nevrátil a
když viděla, že ne, uklidnila se a šla k lahůdkám vystřídat Blanku.
„To jsem tedy zvědavá, jestli to bude za ty čtyři kafe stát za to.“
„A co,“ zeptala se Blanka nechápavě.
„To povídání v novinách přece! O Babinci! Jsme tam na fotografiích! Všechny,“ vysvětlila jí Agáta a Blanka zčervenala. Možná, že bude v novinách i ona! Ale co když tam bude vypadat jako Otesánek? To bude ostudy! To snad radši aby tam nebyla!
Libuška rychle zmizela v Odpočívárně, kde se na sebe podívala do zrcadla. Chtěla se přesvědčit o tom, že snad nebude v těch novinách vypadat tak strašně. Pohled do zrcadla ji moc nepotěšil a tak se do krámu vrátila celá skleslá.
Katce to bylo jedno, i když věděla, že se hodně lidí, kteří ji znají, teprve dneska z novin dozví, že z vysoké školy odešla a prodává v Babinci. Ať si každý trhne nohou, pomyslela si. Tátovi nikdo práci nedá, mamince zdraví také ne a bráškům na školu v přírodě také nikdo nepřidá.
Zachmuřila se.
Vzpomněla si na maminku, která letos na jaře odmítla návrh na lázně právě kvůli klukům, aby mohli jet o prázdninách na tábor. Jeden byl na jazykovém táboře a druhý jel na měsíc na tábor, kde byla letní divadelní škola. Oba přijeli nadšení a maminka i otec z nich měli radost. A já vlastně také. Bráškové se tam toho spoustu naučili a za ty peníze to určitě stálo!
Ale maminka příští rok do lázní pojede, i kdybych si měla v sekáči kupovat i boty! Katka odhodlaně stiskla rty a začala dávat do regálu pečivo.
„Prosím vás, nemáte tvrdý chleba,“ ozvalo se jí nečekaně za zády.
Otočila se. Za ní stál vysoký štíhlý kluk. Mohl být tak o dva tři roky starší než ona. Oblečením ani tenkými brýlemi nevypadal na to, že by potřeboval tvrdý chleba pro domácí hospodářství, na to už Katka své zákazníky znala dobře.
„Nemáme,“ odpověděla s úsměvem. „Necháváme ho několika zákazníkům, co mají hospodářství, takže nám žádný nezůstává. Kolik byste ho potřeboval? Zeptám se šéfa.“
Kluk se usmál.
„Jedna šiška by mi stačila. Na obranu.“ Koukal na Katku a v očích mu blýskaly ohníčky.
Katka se ušklíbla a otočila se na Agátu v lahůdkách.
„Agáto, já tu mám také ctitele! Ale ten můj mě do kina nezve! Ten můj ctitel chce tvrdý chleba! Prý na obranu!“
Kluk k ní přišel blíž.
„Jak jste to poznala?“
Katka hned nepochopila, co tím myslí.
„A co jsem jako měla poznat,“ zeptala se stroze a dál rovnala pečivo. A pak jí to doklaplo. Mluvila přece o ctiteli! Ach jo, zase jeden vtipný!
Kluk se usmál a přistoupil k ní tak blízko, že kdyby udělal ještě jeden krůček, dalo by se to nazvat objetí. Katka znervózněla.
„Hezky voníte,“ řekl ten kluk tiše a Antonín, který právě kolem procházel se štosem Městských novin, strnul. V Babinci je nejvoňavější Jitka! Kdo jí zase co kecá? Pomalu se otočil a uviděl brýlatého kluka a Katku. Katka na jeho lichotku právě s úsměvem přikývla, ale zároveň od něho udělala krok stranou.
„Teď jsem rovnala přípravky do záchodové mísy a ty voní opravdu příjemně! A nejsou drahé, že jo, pane šéf? Máme na ně slevu!“
Antonín se zasmál a přikývl. To je panečku psycholog, ta holka! Utřela ho a ještě mu nabídla zboží! Spokojeně pokračoval do Odpočívárny. Kdepak, jeho ženy jsou na svém místě. A tak to má být!
„Tak co jsem podle vás poznala,“ zeptala se Katka a pokračovala v práci.
„To, že jsem váš ctitel.“
Kluk řekl přesně to, co Katka čekala. Jak jsou ti chlapi primitivní! Myslí si, bůh ví, jak jsou originální a přitom…
„Vy jste věděla, co teď řeknu. Proto jste se mě na to zeptala.“
Kluk se usmál a zase se přisunul blíž. Katka pohodila hlavou. Trhni si nohou, psychologu, pomyslela si, ale kluk ji začal zajímat.
„Už jsem tady byl párkrát, ale vy jste si mě nikdy nevšimla,“ pokoušel se kluk dál o Katčiny sympatie, ale ta pokrčila rameny a ani se na něj nepodívala.
„Na blbosti nemám čas.“
Kluk přikývl.
„To chápu. Nechala jste školy, abyste pomohla doma. A jste pořád tady.“ Katka se naježila.
„Co vy o tom víte, prosím vás? Od koho jste co slyšel? A vůbec, to je moje věc. Jestli chcete tvrdý chleba, kupte si měkký! A počkejte si, až vám ten měkký ztvrdne! Za pár dnů bude tak tvrdý, že nebudete vědět, co s ním!“
Za Katkou se objevila vykulená Jitka. Zaslechla poslední Katčina slova a nevěřila vlastním uším. Koukla na kluka, který pochopil dvojsmyslnost toho, co Katka právě řekla a měl co dělat, aby se nezačal smát. Ale protože Katce nic nedošlo, Jitka se na kluka spiklenecky usmála a rukou mu naznačila, aby šel od toho. Kluk kývl hlavou, že je mu to jasné a Jitka od nich zase vycouvala.
Kluk si dal do košíku čerstvý chleba, řekl tiše nashledanou a šel k pokladně. Katka chvíli počkala a pak se po něm nenápadně otočila.
Všimla si ho v Babinci už několikrát, ale nepřiznala mu to. Proč? Ještě by si o sobě myslel, že je nepřehlédnutelný! Ale je pravda, že se jí zalíbil hned na první pohled! Byl slušný k prodavačkám a měl vlastnost, která se Katce u zákazníků líbila. Prodavačky vnímal!
Ano, ten kluk všechny ženy v Babinci vnímal, to na něm Katka poznala hned. Nebral je jako anonymní hmotu, která se pohybuje bezmyšlenkovitě po obchodě, automaticky obsluhuje zákazníky a odpovídá na jejich dotazy. Vnímal prodavačky jako ženy. To na něm bylo vidět hned, jak do Babince poprvé vstoupil a pozdravil.
Asi má někoho, kdo dělá ve kšeftu, pomyslela si tehdy Katka, protože touto vlastností se vyznačují příbuzní a známí prodavaček. Nebo je to její kolega! Nebo to není prodavač, nemá nikoho ve kšeftě, ale je to prostě chytrý a vnímavý kluk.
Chytrý a vnímavý jako já, pomyslela si Katka už tehdy. Ale nikdy si nevšimla, že by na ni koukal víc, než třeba na Libušku nebo na Jitku. A najednou prý ctitel.
Hm, ctitel.
Katka se podívala k pokladně, kde ctitel Blance platil. Když se na ni otočil, Katka už
nestačila uhnout pohledem. Zůstali na sebe koukat. Ctitel zvedl ruku a Katce zamával. Katka zvedla váhavě ruku. Nakonec, proč ne? Nic špatného přece neřekl, to spíš ona toho namluvila…
Proboha! Katka si teprve teď uvědomila, co tomu klukovi řekla před chvíli strašného! O tom tvrdém chlebu! Koukla po Jitce a celá rudá si zakryla hořící tváře.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet