Když má šéf pět žen – román na pokračování 23

Autorka článku: Irena Fuchsová NÁPADNÍCI „Jitko! Tys to slyšela, viď? Slyšelas to?! Slyšelas, co jsem tomu klukovi řekla? O tom tvrdém chlebu?“ Jitka se rozesmála, přiskočila k ní a objala ji.

„No tak, no tak! Povedlo se ti to, Katuško! Komu čest tomu čest! Ale on pochopil, že vůbec nevíš, cos řekla! To víš, říct něco takového já, to by bylo jiné kafe!“
Katka se na ni úpěnlivě dívala.
„Fakt to nevypadalo, jako že… jako že…“
„Jako že mu radíš, aby si počkal, až mu ztvrdne? A že pak nebude vědět, co s ním? Ne, holčičko! Takhle to opravdu nevypadalo! Tys mluvila o chlebu a o ničem jiném. A on to také tak pochopil! Na rozdíl ode mě! To víš, já jsem známá kanálie, mně stačí ťuknout a už jsem smíchy mrtvá!“
Katka si oddechla a podívala se k pokladně, jestli ho tam ještě nezahlédne, ale byla tam už jenom Blanka. Snad sem ještě někdy přijde, pomyslela si. Jak vlastně vypadá? Má hnědé vlasy a tenké brýle, jaké nosil Lennon. Na sobě měl džíny, černé triko a černou vestu. A má hezké zuby. A krásné oči!
Klid, holka! Klid! Neblbni, napomenula se přísně. Mysli radši na to, kde seženeš peníze mamince na lázně a nerozptyluj se nějakým vtipným intelektuálem!
V půl dvanácté Agáta pověsila na mříž cedulku s oznámením o hodinové přestávce, a s informací o konkurenční prodejně 325 metrů odsud, a zavřela Babinec. A protože Antonín v Odpočívárně každé ze svých žen nachystal jeden výtisk Městských novin, všichni se ze všeho nejdřív začetli do článku o Babinci, který byl na celou dvoustranu!
Bylo tam všechno tak, jak redaktorovi Mládkovi řekla Agáta i Antonín.
O neznámých malířích, kteří přišli ve čtvrtek večer do obchodu U náměstí. O tom, jak hrubě napadli prodavačky a jak a čím se prodavačky bránily. Bylo tam o tom, jakou pomstu
vymysleli napadení chlápci. Bylo tu o prvním zákazníkovi, který si odnesl dvě tašky zboží zadarmo.
A na konci byl oslavně vyzdvižený podnikatel Antonín, který dokázal z nouze udělat ctnost a přijal hanlivý nápis od vandalů za svůj a ještě ho dokázal zviditelnit tím, že ho osvítil zářivkami.
A pak zde byly fotografie.
První zákazník Babince se svými přáteli- důchodci z náměstí.
Libuška, jak zalévá muškáty a vedle ní září nápis Babinec.
U pokladny se usmívala Blanka a kousek od ní stála u regálu ostražitá Agáta.
A na poslední fotografii objímal Antonín kolem ramen Jitku. Kousek za nimi je se smutným úsměvem pozorovala Katka.
Byl tam prostě celý Babinec.
„Jitko, koukám na vás dva, jako když vám závidím,“ zhodnotila kriticky svůj výraz Katka a dál svoji fotografii nestudovala, na rozdíl od Jitky, která se prohlížela ze všech stran.
„No toto,“ pohoršovala se na oko. „Tedy, Tony, jak já tohle tvoje objetí budu vysvětlovat svým dvanácti milencům? A hlavně Medardovi?!“
„Jak bys mu to chtěla vysvětlovat? Řekni mu pravdu! Řekni mu, že jsem tě tak musel držet, protože ses chystala vylézt na kasu a pózovat tam,“ ucedil Antonín, ale i on si fotografii, kde byl s Jitkou a s Katkou prohlížel pozorně. To je zajímavé, že ty meruňky jsou vidět i na černobílé fotografii, podivoval se v duchu, ale dával si pozor, aby náhodou nemyslel nahlas.
Blanka nad svými novinami vyjekla.
„Podívejte se na mě! Já jsem ale tlustá!“ Nicméně se pozorovala se zalíbením, protože ač při těle, vypadala na fotografii půvabně.
„Co bych měla říkat já,“ řekla skromně Libuška, ale v duchu byla také nadšená. Zdálo se jí, že u těch muškátů vypadá jako na nějaké reklamě! Kdyby to tak viděl tatínek! A maminka bude koukat! Řeknu jí, ať se pochlubí tomu svému Viktorovi, jakou má hezkou dceru!
„Kolik těch kafí jsi mu vlastně dal, Antoníne,“ zeptala se podezíravě Agáta. „Tohle je
reklama jak hrom! Jestli nám sem chodí od pátku víc lidí, tak teď se dveře teprve netrhnou!“
Katka zbystřila.
„Šéfe, ne aby vás napadlo, přijmout někoho nového! Chci mamince ušetřit na lázně, tak budu chodit, jak budete potřebovat!“
Antonín přikyvoval na všechny strany a usmíval se. Už to byl zase jeho starý Babinec. Kéž by to takhle vydrželo! Když probrali noviny, dostala se konečně na řadu i Jitka a na závěr polední pauzy dala k dobru historku z porodnice.
„Když se Ivana vdávala, byla už šest měsíců těhotná. Ne, že by si ji Ludva nechtěl vzít, to ne, ale já byla těhotná také, měla jsem rizikové těhotenství a tak všechno zůstalo na Ivaně. Měla toho také dost, ale nakonec si přece jenom svatbu zařídili, i když to bylo právě na můj první termín porodu. Ale i to vyšlo a po obřadu jsme šli k jednomu kamarádovi, do takové malé hospůdky, shodou okolností kousek od nemocnice.“
„Ahá! A mně bylo divné, proč tehdy tu hospodu tak najednou zrušili! Tys tam rodila,“ ucedil Antonín jen tak mimochodem a nestačil uhnout. Jitka se rozpřáhla a praštila ho novinami po hlavě.
„Já už mlčím… tedy já mám personál, to se hned tak nevidí,“ bručel a hladil si hlavu. Jitka pokračovala, ale noviny držela v ruce, napřažené proti Antonínovi.
„Takže když to na mě v pět hodin odpoledne v té hospůdce přišlo ani jsme nevolali sanitku. Jakub s Ludvou se mnou došli na vrátnici a tam si už pro mě z porodnice přijeli s vozíkem. Já šla rodit a ti dva se vrátili zpátky do hospody na svatbu. Před tím ale podplatili vrátného, aby hlídal, až se Medard nebo Hromnice narodí a okamžitě jim to zavolal.“
V Odpočívárně to zašumělo. Jitka se rozhlédla po překvapených tvářích.
„Co je,“ zeptala se, protože měla pocit, že se stalo něco, čeho si nevšimla.
„Hromnice,“ kývla na ni Agáta. „Jitko, slyšeli jsme dobře? Kdyby se ti narodila holčička, tak by se jmenovala Hromnice?“
Tahle informace totiž padla od Jitky poprvé a tak nebylo divu, že to všechny překvapilo, ale Jitka pokrčila rameny.
„No a co? To je přece krásné jméno! Hromnice. Co proti němu máte?“
Napřáhla se s novinami na Antonína, ale ten kroutil hlavou, že on nic neříká, on že mlčí a tak Jitka debatu o Hromnici ukončila.
„Buďte rádi, že se mi narodil kluk a neřešte to!“
A pak s chutí pokračovala dál.
„No, a když se kolem osmé hodiny narodil Medard a ne Hromnice, tak jim ten vrátný do hospody zavolal. Jakub šel shánět po městě kytku, Ivana z toho byla celá naměkko a trochu se jí udělalo špatně, tak zůstala v péči svatebčanů a do porodnice vyrazil jenom Ludva, můj nový zeť. Nezpanikařil jako Jakub a vzal pro mě Ivaninu svatební kytici.“
„Óóóó! Hromnice?! Teď mi to došlo,“ zaúpěl Antonín a padl do křesla, jako když omdlel. Jitka se po něm pohrdavě podívala, ale vyrušit se nenechala.
„Ludva, můj nový zeť, zazvonil u porodního oddělení a vyšla sestřička. Ludva ve svatebním, v ruce kytici, prostě novopečený tatínek jako vyšitý! To na něm bylo vidět na první pohled. A na druhý pohled musela ta sestřička vidět, že se už na své otcovství vydatně připravoval, ale že ta jeho příprava nespočívala ve čtení příruček o povinnostech otce.“
Libuška se zasmála.
„Byl opilý, co?“
„A mohl se mu někdo divit,“ zastala se Jitka zetě. „Dopoledne se oženil. S těhotnou manželkou vyženil i těhotnou tchyni. A večer se mu jeho nová rodina rozrostla o úplně nového švagra!“
„To je fakt. To bych asi střízlivá také nepřežila,“ rozesmála se Blanka a všichni se přidali. Jitka pokračovala dál.
„Sestřička mu vynadala, že je od něho sice hezké, že přišel, ale že mohl začít slavit až po návštěvě porodnice a ne před návštěvou a že maminka odpočívá.
„Jaká maminka,“ hlaholil Ludva. „Já se chci podívat na švagra!“ Sestřička si ho změřila a povídá, pane, tady muži neleží! Tady je porodnice! Ludva přikývl, že jo, že to ví, ale že se mu dneska narodil švagr a že ho chce vidět! A jestli mu neukážou švagra, že chce vidět aspoň tchyni.“
„Já bych na něj zavolal policii,“ poznamenal suše Antonín a Jitka přikývla.
„Máš pravdu! To já také! Co s chlapem, který zvoní na porodnickém oddělení a chce vidět švagra nebo tchyni? Však mu sestřička chtěla zavřít dveře před nosem, že prý ani jeho tchyně tady neleží, protože tady jsou rodičky a ne tchyně a do toho přišla Ivana a že prý chce mluvit s maminkou.
„S jakou maminkou,“ zeptala se logicky sestra a Ivana řekla, že se svojí a jestli by mohla vidět brášku. A já chci vidět švagra, žadonil Ludva. Ještě jsem ho v životě neviděl! Sestra se prý na oba koukala jako na blázny, nicméně když se to vysvětlilo, brášku i švagra jim ukázala. Mě ukázat odmítla, protože jsem naštěstí nájezd své rodinky
předpokládala a poprosila jsem ji, aby mě jejich návštěvy ušetřila.“
Když osazenstvo Odpočívárny probralo, co by oni udělali na místě oné dezorientované sestřičky, bylo skoro půl jedné a byl čas připravit Babinec k otevření.
Antonín byl spokojený.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet