Liliana – příběh zapovězené lásky 4

Autorka článku: Maura. Když ležela v koupeli, přemýšlela, která květina by se k Martinovi hodila. Vybavovala si jeho tvář a jeho postavu. A čím více ji jasněji v duchu viděla, tím více chápala, že v příštích dnech se bude cítit osaměleji, než kdy jindy. Protože si rozloučí, chvíli si budou psát a pak jednoho dne bude konec.

Nic o něm neví a on také o ní nic neví. Co by mu říkala? Proč. Že po dlouhé době se zase nadechla, sundala ze sebe tmavé šaty a pro něho se oblékla do květovaných, se širokou sukní, které ji vždycky tak slušely? Možná, že i on má stejný pocit. Třeba si budou psát, třeba se budou i scházet. Zřejmě ani on nemá už nemá někoho, kdo by ho miloval. Vyhýbal se jejím otázkám. Existuje nějaká paní Richterová? Jednou ji může říci, Lili, ale já nejsem sám. A její svět se definitivně zhroutí. Tohle nesmí dopustit. Takový muž, jako je on, nemůže být sám.

„Tak prosím, nyní vás čekají příjemné masáže.“

Paní byla trochu při těle, ale jinak příjemná. Zabalila ji do deky. Ukázala ke dveřím a šla za ni.

„Lehněte si na břicho a uvolněte se. Nebojte se, bude to velmi příjemné.“

Liliana se snaží uvolnit a poddat se hře prstů a rukou, které na ni tančí jako na klavíru. Zavírá oči. Neměla bych se tomu tak poddávat. Pak budu jen odsouzená k čekání. Jestli napíše, jestli zavolá, jestli přijede. A pořád si budu klást tyhle tíživé otázky, které mne budou rušit, možná, že pocítím zase jiný druh stesku a dvojnásobnou tíhu osamělosti.

„A nyní na záda,“ řekla ta paní. Tak se nedá přemýšlet, pomyslela si. Zvláštní je, pokračovala však ve svých úvahách, že převzal iniciativu a já se jen poddávám. Musí si být jistý, že neodmítnu. A já nemohu. Nemám sílu. Nemám vůli. Řítím se do něčeho, co mně bude brzy hodně bolet.

„Tak hotovo. Jak se cítíte?“

„Skvěle, děkuji.“

Pečlivě se oblékla a podala ji průkazku.

„Tak zítra v devět,“ řekla a Liliana opustila voňavou místnost. Zahalila se do šálu a nevěděla, jestli má na Martina čekat. Všude bylo ticho, zvenčí nepronikl jediný zvuk. Jak obludné, pomyslela si, jako v nějaké krabici. Rozhodla se, že na něho počká venku. Kvetou tam záhony. Musí vymyslet, jaká květina by se pro něho hodila. Je to fialka. Ano, kolik jich jen kvete! Sehnula se a jednu utrhla. Vložila si ji do zápasníku.

„Paní Liliano, myslel jsem, že jste mi utekla.“ Martin byl trochu udýchaný.

„Hledal jsem vás na chodbě.“

„Musela jsem ven na čerstvý vzduch.“

Zachytila jeho pohled. Byl zvláštní, trochu úzkostný. Tak, i on …

„Už jsem našla pro vás květinu. Je to fialka.“

„Myslíte? Proč?“

„Pro její krásnou a jedinečnou vůni.“

„A jaká je to vůně?“

„Bezpečná.“

Vyhrkla to ze sebe a ani o tom příliš nepřemýšlela.

„To je pro vás důležité?“

„A pro její barvu.“

„A jaká je to barva?“

„Útěšná a diskrétní.“

„Ach tak.“

„A proč si myslíte, že se ke mně hodí bílé růže?“

„Jsou čisté, krásné, jemné, důvěrné a přirozené.“

Liliana se na něho podívala s milým úsměvem.

„Co byste dělala v životě nejraději?“

„Já bych chtěla být zahradnicí.“

„Ale to je těžká práce. Zkuste něco jiného.“

„Nic jiného mne nenapadlo. A čím vy?“

„Básníkem.“

„Tak tohle jsem nečekala.“

„Proč?“

„Nevím. Spíš bych typovala, že malířem.“

„Máte pravdu. Vzal bych plátno a náčiní, vylezl na vysoký kopec a maloval bych krajiny.

Jenomže já malovat neumím.“

Liliana zpozorovala, že zesmutněl.

„To nevadí,“ řekla rychle, „ stačí, že máte touhu.“

„Touhu? To jsem si už dávno neříkal. Ale je to pravda.“

Šli pomalu ulicemi, Liliana mu naslouchala a cítila, že jeho hlas proniká hluboko do jejího nitra.

„Tak, teď odbočíme a půjdeme už přírodou. Moc jsem se těšil. Ukážu vám něco krásného.“

Vzal ji za ruku a šli polní cestou. Jakoby se znali odjakživa. Jakoby se zase po letech našli.

„Mám rád, když voní heřmánek. Připomíná mi to dětství. Víte, že se často vracím zpět a přemýšlím víc o minulosti, než o budoucnosti?“

„Tak to bývá, když člověk nechce příliš vnímat přítomné věci. Jakoby je vytěsňoval. Ale já žiju pouze přítomností. Každý den prožívám se vším všudy. A pak si napíši do deníku. .“

„Vy si píšete deník?“

Usmála se jeho údivu.

„Ano. A jsem ráda, že jsem si na to zvykla.“

Cítila, že přišla chvíle, kdy by si měli něco důležitého říci.

„Dnes ještě ne,“ řekla nahlas.

„Prosím?“

„Dnes ještě nemám nápad, co bych psala,“ dodala.

Zastavil se.

„Liliano, tak jste to zprvu nemyslela, že ne?“

Zavrtěla hlavou a sklopila oči.

„Ale já se vás nechci dotknout. Nechci vyzvídat. Podívejte se, zase se stahuje k dešti. Raději půjdeme lesem.“

Přešli louku a na jejím konci se nabídla lesní cesta, která vedla přímo do nitra toho zeleného chrámu.

„Slyšíte? Blízko bude potok. Půjdeme podle něho a ten nás dovede až k cíli.“

Její ruka spočívala v jeho a cítila, že ji více tiskne, než před chvílí.

„Nic není důležitějšího, než to, že jsme spolu a tady.“

„Proč si to myslíte?“

„Nemyslím, cítím to.“

„Já se bojím,“ řekla.

„Čeho, mne?“

„Ne, nerozumíte mi.“

„Podívejte se, tady jsou klády, sedneme si na chvíli. Je tu tak krásně.“

Usedla vedle něho a on ji vzal ruku do svých dlaní.

„Nejhezčí večery jsou v jižních Čechách, u rybníka. Sedíte a díváte se, jak se pomalu stmívá.

Ryby se líně plouží pod hladinou a když vysvitne měsíc, prozradí je lesk šupin. Nikdy jsem je nelovil. Jen se díval. A čekal.“

„Na co?“

„Až se dostaví ten pocit, který člověka zaplaví a vezme sebou všechny ty tíživé myšlenky.“

Stiskl ji ruku.

„A jaké jsou vaše nejhezčí večery?“

Liliana mlčí. Cítí, jak se ji stahuje hrdlo. Slyší Leův hlas: Lilinko, Lili, nenechávej mne tu samotného. Liliiiiiiiii!!!!“

„Každý je svým způsobem krásný.“

„To máte pravdu. Když je člověk vnímavý, pak může z každého okamžiku udělat svou pěknou chvíli.“

Obloha ještě víc potemněla a za chvíli začalo pršet.

„Až přestane pršet, půjdeme dál,“ řekl Martin.

„Ano. Podle potoka až k cíli.“

„Jednou jsem chtěl napsat román. To mi bylo asi třicet let. Říkal jsem si, že život je plný velkých a malých příběhů. Začínají díky náhodám, hloupostem, díky omylu, anebo jen tak, že si člověk náhle zamane si pohrát s myšlenkou, která ho v noci probudí. Kdo ví, co za tím vězí!“

„Kdo ví. Život je takový.“ Liliana si povzdechla.

„Už jsem jednou opustil advokacii. Přestalo mně to bavit.“

„Proč?“

„Oženil jsem se se Soňou. Chodili jsme spolu pět let. Žili jsme spolu tři roky. Rozvedl jsem s ní z mnoha důvodů. Ale jí jsem řekl pouze jeden, který nebyl však hlavní. Ale stačil. Soňa na mně vysoudila téměř všechno, co jsme kdy měli, kromě chalupy Ta mi zůstala na krku jako trest, protože byla již téměř na spadnutí. Když jsem zjistil, že se nedá prodat za slušné peníze, dal jsem do její rekonstrukce. A tak kromě jednopokojového bytu v Praze, kde nyní bydlím, mám i chalupu a auto. A psa. Toho mi hlídá sestra.“

„A jak se jmenuje?“

„Dandy. No Soňa neměla k té chalupě ani k tomu místu důvěru. Prý je to moc na samotě a prý tam jsou samí komáři a samá klíšťata. Mně ani Dandymu nevadí, že je kolem nás jen les a dva kilometry daleko vesnice, kam jezdíme nakupovat. Jsme spokojeni.“

„To je dobře. Já nemohu mít žádné zvíře. Někdy jsem až do večera v kanceláři.“

„Advokátní kancelář, kterou jsem se Soňou živil,“, pokračoval Martin, „jsem prodal a rozhodl jsem se, že si už praxi neotevřu. A protože jsem prodejem kanceláře získal hodně peněz, o které se Soňa už dělit nechtěla, nenutilo mne nic, abych vydělával. Rozhodl jsem se, že se budu věnovat svému životu.“

„Tak to nevím, jestli bych to dokázala, jako vy.“

„No, zprvu se mi zdálo, že je to dobrý nápad. Rozhodl jsem se, že na tu chalupu odstěhuji a budu v ní bydlet tak dlouho, dokud budu mít tu potřebu.“

„To je zajímavé. Pokračujte, je to pěkný příběh.“

„Na podzim,“, pokračoval Martin, „tedy koncem září, mi dodělali na chalupě topení a dokončili krb. Dříví jsem měl pěkně vyskládané a dobře uložené, komín dobře táhnul. Ano, měl jsem všechno do detailu naplánované. Být sám, jen já, pes a les.“

„Možná že spousta lidí o tom sní, ale málokdo se odváží něco takového udělat.“

„Do plně naloženého auta jsem nasedl kolem desáté hodiny dopoledne a mazal jsem po dálnici. V hlavě se mi rodily všelijaké myšlenky. Pohodlí, klid, ticho a hlavně zdravý spánek, procházky po lese, vaření takového toho chlapského jídla, co ženské neumějí a pak – realizace mých snů. Ti tam jsou otravní kolegové, klienti, soudci, a vůbec celé to prostředí, které jsem snášel nějakou dobu a pak už jsem měl všeho dost.“

„Takže něco jako dva roky prázdnin?“ zasmála se Liliana.

„Ano, pamatuji si na ten den, když jsem vyjel jsem z dálnice na silnici, která vedla už přímo k cíli. Byl krásný, slunečný den, listí se fantasticky barvilo a tak mne přepadaly romantické myšlenky. Představa, že zítra vstanu a mohu si dělat co chci, mne naplňovala bláznivým nadšením. A už jsem viděl v dálce tři velké sosny, které stály blízko mé chaloupky. A naplnil mne zcela pocit štěstí, svobody, spíš osvobození.“

Přestalo pršet.

„Někdy vám to dopovím. Raději půjdeme.“

Vedl ji zase na polní cestu, která byla trochu rozmoklá, ale zase vysvitlo slunce a kapky deště se třpytily jako drahokamy na trávě i na jehličí. Příslib, že ji někdy příběh dopoví, v ní vzbudil naději, že se chce s ní shledat i později, ale neptala se. Nevyzvídala. Nyní ví, že není žádná paní Richterová. A že Martin dobře zná cesty, kudy se dá uniknout z každodenního stereotypu.

„Podívejte, tam je ta rozhledna. Doufám, že bude pěkný výhled.“

Cesta pomalu stoupala a její povrch rychle schnul.

„Jednou jsem viděl pšeničné pole a mezi pšenicí bylo plno nádherně rozkvetlých vlčích máků. Nádherně voněly. Nějak se mi to zabudovalo do paměti a tak vždycky, když cítím nějakou úzkost, si ho vyvolávám.“

„Meditace?“ usmála se Liliana.

„Tak nějak. Také meditujete?“

„Někdy. Ne moc často.“

„Když se tak vydaří večer, sedíme s Dandym před chalupou, koukáme na hvězdy a on mi pak položí hlavu do klína. Kouká na mně, jakoby mi chtěl vyprávět svůj psí příběh.“

„Anebo vám říci, jak vás má rád a jak je mu s vámi dobře,“ dodala Liliana.
Martin neřekl nic. Díval se do kopce.

„Myslím, že pak vyhledáme nějaké občerstvení. V průvodci stojí, že by tu měla být nějaká hospůdka.“

Pokračování

Autor: Maura, Foto: Internet