Možná, že lze tomu uvěřit 2

Autorka článku: Maura SFINGA. Podle legendy, téměř před třemi a půl tisíci lety, jeden ze synů egyptského faraona Amenophise II. byl na lovu v blízkosti otevřené plošiny asi deset kilometrů od Káhiry.

V jedné chvíli se unavený princ Thutmos opřel ve stínu tajemné hlavy, která trčela z písku pouště. Thutmos okamžitě usnul a ve spánku viděl, jak k němu tajemná hlava promlouvá.
„Staneš vládcem celého Egypta, ty a tví starší bratři. Osvobodíš tělo dávno zapomenutého boha ze sevření pouštních písků.“

Když se Thutmos probudil, okamžitě si na podivný sen vzpomněl a na místě se zavázal k tomu, že pokud se stane faraónem odstraní z tohoto prostranství písek.

Jak šel čas proroctví se ukázalo jako pravdivé. Po smrti svého otce se skutečně z bývalého lovce stal faraón Tuthmosis IV. Za jeho vlády (1413 – 1405 př.n.l.) skutečně svůj slib splnil a nechal vyčistit oblast kolem sfingy, tak aby „bůh“ mohl být odhalen v celé jeho velkoleposti.

Jakého původu je Sfinga?
Sfinga – tento tajuplný klíč k vedoucí k prastarým mystériím lidské civilizace byl podle tradičního názorů historiků postaven za života faraóna Chefrena v období kolem roku 2550 př.n.l. Ve skutečnosti neexistuje žádná smysluplná podpora konkrétních indicií, která by podporovala toto datování. Věří se prostě tomu, že největší z triády pyramid v oblasti Gizy patří Chefrenovi a jakoby automaticky se má za to, že tento panovník, který byl schopen vybudovat největší pyramidu Egypta nechal v blízkosti postavit také sfingu. Má se dokonce za to, že v tváří tohoto monumentu nechal vypodobnit sebe sama.

O dva tisíce let později ve čtyřicátých letech 20. století začaly padat návrhy o tom, že by sfinga mohla být podstatně staršího věku než se oficiálně uvažuje. Jedním z prvních byl francouzský učenec René Schwaller de Lubicz (1891 – 1962).

Schwaller se odstěhoval do Egypta v roce 1936. Pobýval tam dlouhých patnáct let a studoval chrámy. Především ho zajímal Luxor. Výsledek jeho výzkumů byl v první fázi zveřejněn v roce 1949 a později v kompletní verzi v roce 1957.

Je logické, že podstatnou míru své pozornosti a energie věnoval výzkumu Sfingy přičemž zjistil, že je velmi poškozená erozivními vlivy. To samozřejmě nebyl nový poznatek, ale přesto byl originální. Lubicz totiž nebyl vůbec přesvědčen o tom, k že erozivnímu poškození Sfingy došlo důsledkem povětrnostních vlivů i když ty dokáží být v pouštních oblastech velmi agresivní. Jeho úvahy se ubíraly jiným směrem, a po pravdě řečeno, velmi odvážným směrem. Byl přesvědčen o tom, že jde o vodní erozi. Vycházel z toho, že větrná eroze vytváří spíše ostré hrany na matriálu, kdežto na stěnách Sfingy byly zjištěné výrazně oblé charaktery (viz. obr. nahoře vpravo), a ty nahrávají skutečně vodnímu typu eroze.

Ale… vodní eroze vyžaduje přítomnost vody, a proto nám nezbývá nic jiného než se zeptat: „Lze vůbec v charakteristickém pouštním izotopu jakým je Egypt uvažovat o dlouhodobějším a vydatném výskytu vody?“

„Ano, možná pro některé velmi překvapivá, zní: ANO!. Jde o období zhruba mezi lety 10000 – 5000 př.n.l., přičemž jeho definitivní konec lze datovat doprostřed třetího tisíciletí před našim letopočtem.“
Přijmeme-li alespoň hypoteticky toto tvrzení, pak nutně musíme akceptovat fakt, že Sfinga je minimálně od 2500 let starší než připouští oficiální věda, ale zřejmě půjde o daleko starší datum. Znamená to také, že jde o dílo, které je o mnoho tisíc let starší než samotná staroegyptská civilizace.

K Lubiczovu pojednání o stáří sfingy se dostal nezávislý egyptolog John West. Později vydal svou vlastní knihu: „Serpent In the Sky: the High Wisdom of Ancient Egypt“. West podrobil Lubitzovu teorii vodní eroze sérii velmi přísných zkoušek a testů. Výsledkem toho bylo, že se plně postavil a podpořil původní hypotézu svého francouzského kolegy. Svým způsobem se tak posmrtně Schvallerovi de Libicz dostalo alespoň částečného uznÁní.
V zásadě se nabízejí dvě možnosti. Posunout startovní linii egyptské kultury o pěkných pár tisíc let dozadu a nebo přijmout alternativu jiné vysoce sofistikované kultury, která na původním místě předcházela staroegyptskému panteonu.
V osmdesátých letech 20. stol. vyslala klasická věda do válečného tažení proti stále populárnější teorii podstatně ranějšího vzniku Sfingy erudovaného vědce dr. Roberta Schocha. Tento geolog a paleontolog z bostonské univerzity, autor čtyř zásadních vědeckých knih byl vysoce respektovaný stratigrafér (geolog, který studuje vrstvy hornin).
Samotný Schoch svou pozicí do které byl vmanévrován ostatně nijak nadšen nebyl. Jak sám přiznává, jeho participace na vleklé, ale o to více vášnivé diskusi týkající se stáří Sfingy byla dílem jeho dobré vůle k některým akademickým kolegům v Bostonu. Schoch proto velmi podrobně a pečlivě vyslechl Westovu nám již dobře známou teorii a zůstal k této alternativě velmi skeptický, lépe řečeno nedával jí skoro žádné naděje – tedy do okamžiku než se dostal do Egypta.
Schoch uskutečnil klinické zjišťování škod především na západní straně Sfingy přičemž vycházel z toho, že pakliže byla eroze skutečně způsobená vodou pak by to mělo být spíše přičítáno povodním Nilu. Ale když hledal důkazy pro tuto hypotézu všiml, že eroze byla největší na vrchních částech Sfingy a zdí a nikoliv u základny stavby, ke by přítomnost vody byla logická. Nakonec v červnu roku 1990 sám uznal, že eroze Sfingy byla zřejmě opravdu způsobená zvětráváním díky přítomnosti dešťových srážek před mnoha tisíci lety. Později pak své poznatky i zveřejnil.
Dne 23. října 1991 Schoch prezentoval své objevy Geologické společnosti v Americe, kde jeho informace byly přijaté s velmi silnou nechutí. Nicméně akademický svět nebyl absolutně přesvědčený závěry jednoho učence. Carol Redmount z Univerzity v Kalifornii dokonce prohlásil, že „toto tvrzení podkopává vše co víme o starověkém Egyptě“, další Peter Lacovara z egyptského oddělení Bostonského muzea výtvarných umění také nebyl schopen uvěřit, že by Sfinga svou existencí předcházela egyptskou civilizaci.

Přes všechny tyto negativní reakce začalo být stále jasnější, že eroze nebylo způsobena dešťovými srážkami. Jenže do hry „za pravdu“ se pustil další houževnatý učenec – Mark Lehner. Vědec pracující v orientálním institutu při univerzitě v Chicagu, který zkoumal Sfingu od roku 1980. Sám byl velmi skeptický co se týče Schochova odhadu, že Sfinga byla postavená kolem roku 7000 př.n.l. a možná ještě dříve.
Lehner, ale svůj výzkum skončil s tím, že nenašel žádnou spojitost mezi starověkým Egyptem a nějakou starobylou ztracenou civilizací. Jeho opozice vůči mladičkému Schochovi začala být evidentní. První Lehnerovou námitkou vůči Schochovi bylo tvrzení, že nemá k dispozici žádný kloudný vědecký materiál, pomocí kterého by mohl doložit důkaz existence starobylé civilizace, která tedy Sfingu vybudovala.Za druhé Lehner vždy považoval Schocha za mizerného geologa což sám dokladoval i v následujícím tvrzení: „Nemyslím si, že Schoch odvedl dobrou práci. Podívejte se například na jeho argument, ve kterém přirovnává Sfingu ke starým královským hrobkám s tím, že mají vzájemně odlišnou formu zvětrávání a proto prý musí být Sfinga staršího data. Jenže on porovnává dvě zcela odlišné vrstvy….“.
Lehner si stojí za tím, že geologické vrstvy Sfingy jdou pod úrovní hrobů a tak hroby zákonitě musely být vytvořeny z jiného vápence jehož struktura zvětrává daleko pomaleji. Toto tvrzení tak „shazuje ze stolu“ Schochovu teorii starobylé civilizace, starší než byla Staroegyptská.
Na scénu vstoupila televizní korporace BBC, která se rozhodla našeho dva „kohouty“ rozsoudit. Připravila televizní pořad, který velmi detailním způsobem odvysílal teorii Westovu postavenou na Schochově důkazu. Na druhé straně stála teorie Lehnerova. V zákulisí se proslýchalo, že BBC rozhodně nechtěla poškodit svou pověst váženého a velmi seriozního zpravodajského kanálu. Celý program byl na výtečné úrovni. Nakonec, právě pro výše uvedené důvody, si BBC najala zcela nezávislého experta a profesionála, který po předchozím individuální analýze se k věci měl vyjádřit. Závěr byl jednoznačný. Hrobky byly vytvořené ze zcela stejného druhu vápence jako Sfinga. Verze Schochova a Westova byla správná. Lehnerovi protiargumenty v tu ránu vzali za své. Lehner, ale knokautován nebyl.

Lehner nyní začal argumentovat tím, že obličej Sfingy je stejné morfologie jako obličej nepoškozené sochy Chefrénovi (2533 př.n.l.). Na toto téma vydal i článek, který vyšel v dubnu roku 1991 v National Geographic. Popisuje v něm použití počítačové grafiky pomocí, které se mu podařilo ztotožnit obličej Sfingy s faraónem Chefrenem. S tím zase absolutně nesouhlasil West, který prohlásil o Lehnerovi, že není nic jiného než „zarputilý archeologický demagog“.
Abychom proti Lehnerovi argumentovat tím správným způsobem obrátil se známého policejního soudního znalce na umělecká díla se specializací na obličejové sekvence důstojníka Franka Dominga z policejního sboru v New Yorku. Domingo si získal celosvětovou reputaci v rekonstrukci obličejových masek. Byl tedy vyhledávaným poradcem pro mnoho archeologů a historiků, kteří pravidelně využívali jeho služeb.
Po určité době byl nakonec Domingo připraven na veledůležitou cestu do Gizy s posláním jednou pro vždy objasnit zda Sfinga je a nebo není Chefren. Domingo, který je proslavený svou precizností se řádně vybavil vším co bylo třeba. Vezl sebou doslova nákladní auto všeho potřebného materiálu.

Když konečně dorazil na místo dal se do několika týdenního bádání. Všichni okolo s napětím očekávali jak tato doslova detektivní činnost dopadne. Ale Domingo s pokerovou tváří stále mlčel. Nakonec přece jen odložil své nástroje a sdělil výsledek svého bádání. „Brada Sfingy je mnohem více prominentní, než u Chefrena, ale nejpodstatnější je, že linie kreslená od ucha k rohu úst u Sfingy vytváří sklon 32 stupňů, kdežto zcela stejná linie u Chefrena vytváří sklon pouze 14 stupňů“. Tato dvě fakta s dalšími šestnácti odlišnostmi jednoznačně vede Dominga k přesvědčení, že obličej Sfingy v žádném případě nemůže být portrétem Chefrena. Pak se ovšem nabízí logická otázka. Jestliže Sfinga není Chefrén, koho tedy představuje?
West je přesvědčen o tom, že nikdy již zcela nezjistíme tento údaj, ale jistý záchytný bod spočívá v celkovém tvaru Sfingy. I zběžný pohled zjistí, že hlava Sfingy je zcela neproporcionální ke zbytku těla. Někteří badateli přišli s názorem, že původní hlava tohoto artefaktu byla o mnoho větší a s největší pravděpodobností měla lví podobu. Jaký důvod by ale naši předci měli k výměně hlavy. A znovu přichází spekulace. Pakliže bychom se opřeli o informace, které naznačují, že poměrně dost dlouhou dobu byla Sfinga pod pískem, pak jistě vyžadovala rekonstrukci, a tak faraón Tuthmosis mohl nechat předělat původní design na hlavu faraóna.Celá tato operace mohla reprezentovat nové období, nový věk v panteonu dějin Staroegyptské Říše.

I když Domingo dokázal, že Sfinga nebyla portrétem Chefrena (očividně tak zničil Lehnerův poslední argument) archeologická smetánka „klasiky“ dělal jakoby nic. „Americké sdružení pro vědu a výzkum“ naplánovalo zasedání a debatu na toto téma při své výroční schůzi v Chicagu na 7. února 1992. Zúčastnil se i Lehner společně s goelogem K. Lal Gaurim z Univerzity Louisville, který také po mnoho let studoval Sfingu. Zasedání se zúčastnil West, který zde opět přednesl své argumenty. A opět byla podpořena teorie vodní eroze i když egyptologové ve svých názorech nebyli zdaleka tak jednoznační. Každopádně mělo setkání velmi bouřlivou atmosféru a těžko se budeme dohadovat co se tam odehrávalo. Každopádně „New York Times“ ve svém článku konstatovaly, že „vědecké konkláve na svém vystoupení manévrovalo na samém okraji společenské zdvořilosti….“.

Schoch je zástupcem velmi mladé generace archeologů – egyptologů a nebyl pro něho problém přizpůsobit čerstvě nabitý konzervatistický způsob myšlení potenciálu nově nabitých vědomostí a zkušeností přímo v terénu. Ve svém materiálu o egyptské Sfinze píše, že byl upozorňován svými staršími přáteli na fakt, že si může velmi znepřátelit své starší vědecké kolegy, kapacity v oboru, což by mohlo uškodit v jeho kariéře. Schoch ale nebyl prvním vědcem, který způsobil „faul“ klasické egyptologii. Již Germer v roce 1986 poznamenal, že je nutné změnit přístup ke stávajícímu informačnímu potenciálu, kterým disponuje egyptologie, jelikož je stále více patrné jak mnohá tzv. fakta jsou v základu pomýlená a je to jen nechuť měnit zavedené paradigma, které se bohužel stále vyučuje ve všech úrovních školského systému.

Vraťme se ale k tématu. Poté co diskuse utichla West věnoval dalších 18 měsíců výrobou dokumentárního filmu pro televizi, který přitáhl k obrazovkám na 30 milionů diváků. Film se vysílal v USA 10. listopadu 1993 v síti NBC a to ve velmi sledovaném čase v 21.00 hodin. V roce 1993 tento snímek získal ocenění „Emmy“, které je uděleno vždy nejlepšímu výzkumnému programu a nejlepšímu dokumentárnímu filmu.
I když se o tom prakticky nehovoří a všichni se tářé jakoby nic stalo se něco velmi podstatného. Já bych zde na to chtěl obzvlášť upozornit, jelikož v takových zemích jako je Česko mnohé věci dochází postupně a zásadně se zpožděním. V současné době je již prokazatelné, že West a Schoch dlouhodobou válku s egyptologickým konservatismem vyhráli. Zvítězili tím pádem pochopitelně i v akademické debatě na téma „Stáří Sfingy je třeba posunout dále do hlubin světové historie“.

A tak se opět objevují dvě základní otázky. Do jak daleké historie je třeba posunout stáří Sfingy. Druhá otázka se tedy týká tvůrců – kdo tedy vybudoval tento monument? To jsou argumenty na které Schoch dost dobře nedokázal reagovat. A on si je toho velmi dobře vědom. Ví, že je geolog, částečně egyptolog, ale rozhodně není historik.
Mezitím pod tlakem popularity se z celého světa do kritické oblasti pyramid a Sfingy nahrnuli různí dobrodruhové, soukromní badatelé, ale i zloději a snažili se zviditelnit svými vlastními mnohdy zcela zcestnými úvahami a aktivitami. Na místě byli ovšem také seriózní výzkumníci a s nimi náš známý John West a geofyzik Thomas L. Dobecki. Ti využívali velmi jednoduché a také velmi úspěšné metody scanování půdy pod povrchem. Stačilo k tomu mít speciální kovovou desku a perlík. Perlíkem se udeřilo do desky, která byla položena na zem a pak se speciální aparaturou měřila následné rezonance, která se šířila směrem dolů různými vrstvami. Všechna data byla uložena do počítače, který vytvořil model struktury scanované oblasti pod povrchem.

Pomocí této metody náš neúnavný badatelský tandem zjistil anomálie, které naznačovaly, že by se pod předními tlapami Sfingy mohla nacházet nějaká forma podzemní komory, a možné ne jedna. Toto pochopitelně vyvolalo obrovské vzrušení. Mnozí si totiž ihned vzpomněli na informace známého proroka Edgara Cayceho (Nechť se čtenář nemýlí. Cayceho spisy, které jsou tématicky směrované k Egyptu nosí mnozí egyptologové sebou jak kněz bibli a je jasné, že se tím směrem k veřejnosti nijak nechlubí. Doporučuji čtenářům zajistit si dostatečný potenciál věrohodných informací o spolupráci A.R.E. – Nadace Edgara Cayceho a S.R.I. – americká výzkumná společnost ovládaná zpravodajskou N.S.A. Je známo, že S.R.I. pracuje s psychotronickými fenomény jako je dálkové vidění atp. Využívá k tomu celou řadu biologických nástrojů. Jedním z nich byl i známý Uri Geller, kterého do S.R.I. doslova dovlekl lovec psychotronických talentů Andrija Puharich).

Pak se začaly dít zvláštní věci. Jakmile vypluly na povrch informace o možné přítomností podzemní komory byly další výkopové práce pozastaveny o měsíce, ale o celé roky. Vedení památníku Gizy v čele s tajuplným Zahi Hawasem (Tento ředitel Gizy a dalších egyptských památek je zvláštní patron. Nevystudovány vědě odborné – tedy egyptologii se chopil vedení organizace, která jistě vyžadovala na svém místě odborníka. Na jedné straně tvrdý kritik jakékoliv alternativní informace ohledně egyptské historie, na straně druhé pravidelný přednášející na výročních schůzích A.R.E. Ta mu nakonec zaplatila i studie na katedře egyptologie při univerzitě v Chicagu. A za třetí další zajímavost. Univerzita v Chicagu stejně tak jako ta v Yale je pod patronaci S.R.I. a N.S.A.). Ti, kteří tušili, že se děje něco „nedobrého“ vyslídili fotografii, která pochází již z roku 1926. Je na ní nezřetelná silueta muže, který stojí u vstupu do průchodu do nitra Sfingy. Všichni velmi dobře vědí, že doposud neexistují žádné informace o tom, že by byl kdy v historii do nitra Sfingy nějaký průchod objeven. Tím je předmětná fotografie zcela výjimečná a zásadní. Podle neověřených zpráv byl tento průchod z roku 1926 opět zapečetěn novými bloky pískovce. Jiná zpráva zase hovoří o tom, že další průchod do tohoto monumentu byl objeven v roce 1987, ale bližší skutečnosti o tomto objevu se uchovávají v tajnosti a jsou předmětem aktivity celé řady světových zpravodajských služeb.

Každopádně praktické výsledky výzkumu Johna Westa a Schocha vedou k názoru, že Sfinga je monument mnohem staršího data než se oficiálně tvrdilo. Tento monument plní roli jakého ochranného prvku pro celou plošinu Gizy a tudiž je nanejvýš pravděpodobné, že minimálně jeden z vchodů do nitra Gizy se nachází právě v těle Sfingy. To už je ale trochu jiná kapitola.

Prameny:
1) Lehner, M National Geographic April 1991.
(2) Mellersh, H E ‘Chronology of World History – The Ancient World 10,000BC to AD799’ P2, Helicon Publishing Ltd., Oxford 1994
(3) Schwaller de Lubicz, R A, ‘Le Temple dans l’Homme’ Cairo 1949 and ‘Le Temple de l’Homme’ Paris 1957.
(4) Said, R (ed.) ‘The Geology of Egypt’ pp 487-507, Rotterdam 1990
(5) West, J A, ‘Serpent In the Sky: the High Wisdom of Ancient Egypt’ New York 1978; Wheaton, Illinois, 1993.
(6) ‘Great Sphinx Controversy’ Fortean Times, P37 Ed 79 March 1995.
(7) Schoch, R M, ‘Redating the Great Sphinx of Giza’ KMT, A Modern Journal of Ancient Egypt, 3:2 (Summer 1992) p52-59, 66-70.
(8) For an abstract of their presentation, see R M Schoch and J A West ‘Redating the Great Sphinx of Giza, Egypt’, Annual Meeting, Geological Society of America, Vol. 23, No 5 (1991) p. A253

Autor: Maura, Foto: Internet