Můj pacient – příběh o eutanasii

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Pocházím ze staré lékařské rodiny. Je to nevýhoda. Za prvé proto, že jsem byla výchovou od malička směřována, abych v tradici pokračovala, a za druhé proto, že bylo těžké vybočit z praxe a zkušeností mých předků.

Jak jsem skončila studium, hned po promoci jsem si sbalila své věci a jela do Prahy, bych si našla umístění a zatím podnájem. Maminka plakala, táta měl pocit, že jsem ho zradila a děda mi podstrčil peníze na nový život. Povídka je psána v „já“-formě.

I.
Nezačal dobře, ten můj nový život. Podcenila jsem lidi, a tak čas od času, vybuchly nepříjemnosti na oddělení. Určitou roli v tom hrála žárlivost jednoho vůči druhému, a potom také nevraživost vůči ženám lékařkám ze strany mužských kolegů. Pravda je, že jsem se s jedním kolegou zapletla a velmi brzy jsem pochopila, jakou jsem udělala velkou chybu. Dostala jsem vytýkací dopis a byla jsem přeložena na II. Interní kliniku. Pravda je, že ten, s kterým jsem se zapletla, byl v nemocnici už deset let, takže na tom, aby mne odstranili, měl lví podíl. Nevadí, řekla jsem si, mám poučení. Ale nebylo mi zase tak do skoku. Přidělil mne totiž na oddělení, kde leželi onkologicky nemocní pacienti – muži. Zpočátku mne to děsilo, ale musela jsem si zvyknout. Čekaly mne atestace a také jiné problémy, které jdou ruku v ruce s tímto povoláním.
„Paní doktorko, nechcete, abych vás svezl domů? Už je noc a bydlíte daleko,“ nabídl mi doktor Placheta, který pracoval na našem oddělení už přes dvacet let.
„To bych ráda,“ řekla jsem.
„Tak předejte službu, sbalte si svoje věci a já na vás počkám u vrátnice.“
„Bude to chvíli trvat,“ namítla jsem.
„To nevadí, počkám.“
Za půl hodiny jsem už běžela přes dvůr, kolem tkáňové banky, malým tunelem k vrátnici.
„Tak si nasedněte,“ řekl, když mi otevřel dveře. Rozjel se.
„Jestlipak víte, že znám vaši rodinu?“
„Ne, to nevím,“ řekla jsem překvapeně.
„Váš dědeček byl tehdy primářem na I.I.interní klinice, když jsem nastoupil po promoci. Velmi přísný a důsledný muž. Tehdy té rakoviny nebylo tolik. Ale infarkty. No, každý den někdo exitoval. Nebylo to lehké, ani ty podmínky v nemocnici v té době nebyly jednoduché. Zázraky se dělat nedaly, ale někdy se podařilo někoho vytáhnout zubaté z lopaty. A tak šel čas a přicházely čím dál víc lidé s onkologickým onemocněním.“
Semafory na křižovatce zářily červeně a my jsme zůstali stát a čekali na zelenou. Odmlčel se a soustředěně se díval na cestu. Zatočil do leva a zastavil.
„A jste doma, paní doktorko, přeji vám dobrou noc.“
„Dobrou noc a děkuji,“ řekla jsem a usmála se na něho.
Konečně někdo blízký, za kým se mohu jít poradit, kdybych potřebovala. Asi si mne vyhlédnul.
Za nějakou dobu potom se začalo mluvit v České republice o eutanázii. V nemocnici se o tom vedly diskuse a já jsem se jich nezúčastňovala. Nechtěla jsem otevřeně mluvit o svých názorech, které by každý smetl už proto, že jsem moc mladá, s těmito problémy nemám zkušenosti a ani na ně nemám, po pravdě žádný vyhraněný názor. Můj děda mi vždycky radil:“Drž se svého kopyta a nemluv o tom, o čem nic nevíš.“
Doktor Placheta mne vyhledal jednou po obědě a pozval mne na kávu. Končila nám oběma služba. Nadšeně jsem přikývla.
„Tak, tam je volný stolek. Bude se nám dobře povídat,“ řekl a usadili jsme se naproti sobě. Objednal kávu.
„Vedete si dobře. Nehleďte vpravo ani vlevo, co kdo vykládá, neposlouchejte drby a učte se. Umíte s pacienty dobře zacházet.“
„No, to je moc chvály naráz,“ řekla jsem.
„Ale nechte být. Jste tak mladá, máte doktořinu v krvi.
Usmála jsem se.
„Poslouchal jsem kolegy, jaké mají názory na eutanázii a zaujalo mne to. Jen vy jste nic neřekla. „Proč?“
„Zdá se mi to moc brzy, abych se o tom nějak snažila diskutovat.“

II.

„To je moudré. No musím vám říci jeden příběh z mého života, který se toho tak nějak týká. Tehdy jsem byl ve Švýcarsku na praxi, protože jsem psal odbornou práci na téma eutanázie. A jak víte, tam právě se povolila eutanazie zákonem. Pro Švýcary to byla prestiž. Moc mne to zajímalo.“
„Asi je to zajímavé téma, ale myslím si, že psát takovou práci musí být pro člověka těžké. Zvláště, když s tím nemáme ani zkušenost a ani nejsme k tomu připraveni.“
„Zpočátku ne. Problém měl několik rozměrů a hledisek.“
„Ano? Povězte mi o tom.“
„Dobrá tedy: první hledisko – Eutanazie jako umění zemřít -. Výchozí teze byla již známá v antice.“
„Tak to určitě vymysleli v Římě,“ zasmála jsem se. Ale pravda je, že jsem se antice moc nevěnovala, tak jsem se radši neztrapňovala.
„Máte plnou pravdu. Vyznávali „krásnou smrt“ a samotná terminální fáze měla proběhnout v časově krátkém úseku. Bez velkých bolestí. Umírající příchod smrti vnímal a snažil se proto ještě naposledy rozloučit se svými blízkými, udělit poslední rady, či vyslovit přání. Takto ostatně popisuje jistý Sueton, Hadriánův sekretář smrt císaře Augusta, zřejmě v historii poprvé s použitím pojmu eutanazie. Mělo se tak stát někdy kolem roku 120 n. l.“
„To je moc zajímavé,“ řekla jsem, i když téma“smrt“ není zrovna obvyklá kavárenská diskuse. Nicméně, tentokrát mně to moc nevadilo.“
„Víte, v té antice byli lidé nesmírně hrdí a volili i brutální smrt, kterou, pokud se chtěli dát takto usmrtit, považovali za dobrou, než by ztratili čest.“
„A dál?“ povzbudila jsem ho, když se odmlčel.
„Filozof Francis Bacon vyzýval lékaře, aby neodvraceli svůj pohled od pacientů v terminální fázi, když je žádají o pomoc. Naopak je nabádal, aby k umírajícím přistupovali s lidským porozuměním. Snažili se zmírnit jejich bolesti. To znamenalo jistou výzvu, aby ke svému dosavadnímu povolání léčit nemoci svých pacientů přidali i poslání mírnit jejich utrpení a smrtelné bolesti.“
Odmlčel se. A napil se kávy.
„Mohu pokračovat, nebo vás nudím?“
„Ne, ne,“ řekla jsem rychle, aby si nerozmyslel vyprávět dál, tušila jsem, že za tím úvodem se skrývá velký příběh.
„Nejhorší problém jsem měl s pochopením účelové smrti,“ pokračoval, „možná, že málokdo ví, že Thomas More ve svém díle Utopie se tématu eutanázie dotýká. V Morově Utopii totiž může jednotlivec, kromě jiných činů. Prokázat svoji moudrost také tím, že trpí-li nevyléčitelnou nemocí s velmi bolestivým průběhem, může sám navrhnout, aniž by ho k tomu někdo vyzýval, že raději sám zbaví společnost břemene v podobě sebe samého.“
„Možná, že tak by se na to kde kdo díval pohledem pragmatika.“
„Ale já nejsem pragmatik,“ namítl a viděla jsem na něm, jak se ho to nepříjemně dotýká.
„Měl to dokonce i právně podloženo. Každý jednotlivý případ žádosti o předčasnou smrt měli posuzovat kněží, aby nedošlo k jejímu případnému zneužití. Aby to nebyla vražda, víte? Pokud to odsouhlasili. Pak sám nemocný vyslovil souhlas nebo nesouhlas. I nesouhlas se respektoval.“
„Tak to je dobře,“ řekla jsem s uspokojením.
„Ale pokud člověk ukončil svůj život, aniž mu k tomu bylo poskytnuto svolení, jeho tělo nesmělo být řádně pohřbeno.“
Podíval se na hodinky.
„Už spěcháte?“
„Ani ne. Ale nechme historie. Dáte si ještě něco“
„Ještě kávu, bych prosila.“

III.
Doktor Placheta mávl na servírku a ukázal a moji prázdnou sklenici a zvedl ukazováček. Ona kývla a za chvíli mi přinesla další kávu.
„Tak, a nyní vám řeknu něco ze svého soukromého života. Měl jsem velkou lásku. Ale nedokázal jsem se správně vyjádřit. Neuměl jsem ji to nikdy říci tak, aby to pochopila a vzala na sebe také zodpovědnost za mé city, které vyvolala. Asi se ji nechtělo přemýšlet nad tím celým krátkým letním příběhem a možná také, že jsem přecenil svůj vliv. Zkrátka, ztratil jsem ji.“
Sklonil hlavu a chvíli jakoby už nechtěl mluvit dál.
Čekala jsem, zda bude pokračovat, začalo mne to zajímat.
„Někdy jsem přemýšlel,“ pokračoval, „jaký by byl můj život, kdybych se s ní oženil, měl rodinu.“
„A k čemu jste došel?“
„Třeba bych byl úplně někým jiným, jinak bych uvažoval. Ale zůstal jsem sám. Co dál? Měl jsem za sebou gymnasium, rodiče nebyli bohatí a já se rozhodl, už dávno v dětství jsem se pro to rozhodoval, že se stanu lékařem. A můj nástup do prvního ročníku lékařské fakulty byl pro mne významným zlomem v životě. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že se stanu lékařem a že se svému povolání oddám a nebudu již vyhledávat žádné úlevy, které by mne od mého rozhodnutí odvrátily. Měl jsem dobré výsledky. A tak mne jeden profesor doporučil, abych šel studovat do zahraničí a domluvil mi přestoupení na lékařskou fakultu v Amsterodamu. Uvítal jsem to, protože jsem měl pobírat i stipendium, které mi bylo schopné zajistit slušný život a nerušená studia. V té době se začalo mluvit o eutanázii. Nestál jsem na straně těch, kteří tuto myšlenku prosazovali, a přitom jsem hodně o ni přemýšlel. Napsal jsem si mnoho poznámek a četl autory, kteří psali odborné články v prospěch jejího zavedení a v neprospěch. Vrátil jsem se do domů a nastoupil jsem, jako řadový lékař do nemocnice, do té naší, kde pracuji. A začal jsem mít problémy, které mne zavedly, až k návštěvě advokáta Na mém oddělení ležel těžce nemocný člověk a uvažoval o eutanázii. Šel jsem se poradit a hlavně jsem potřeboval o tom problému s někým promluvit.“
„To je jasné, asi bych to také udělala,“ vložila jsem se do řeči.
Usmál se a zavrtěl hlavou.
„Tak jsem se konečně k němu vypravil,“ pokračoval, „zazvonil u jeho kanceláře. Vyšla taková pěkná paní. Zeptal jsem se ji, jestli je pan doktor přítomen.“
„A nebyl,“ řekla jsem s úsměvem, protože se to dalo čekat. Pokývl hlavou na souhlas.
„Ale pak doktor je u soudu, přijďte odpoledne,“ řekla mi a usmívala se na mne. Byl jsem nervózní, tolik jsem s ním potřeboval mluvit.
„Má hodně práce,“ dodala a očima mi naznačila, že už nemá, co by na to dál řekla.
Zavřel jsem za sebou dveře a zneklidněný jsem vyšel na ulici. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Chvíli jsem se procházel po ulicích a pak jsem se vrátil do nemocnice. Byly dvě hodiny odpoledne. Kolem třetí jsem zase zavolal.
„Pak doktor se dnes už nevrátí,“ řekla ta slečna, poznal jsem ji po hlase. Odešel jsem tedy domů.

IV.
Cítil jsem, jak, když se blížil večer, úzkost a strach. Najednou zazvonil telefon.
„Oldřichu, co potřebuješ?“
Konečně, řekl jsem si.
„Byl jsem za tebou, ale sekretářka mi řekla, že jsi u soudu. Pak že se už nevrátíš. Potřebuji s tebou mluvit, mám velký problém.“
„Tak já přijedu za tebou. Rád si s tebou pokecám.“
Souhlasil jsem velmi rád. Sešli jsme se konečně a já cítil úlevu.“

Napil se vody a bylo na něm vidět, že se ho ta příhoda ještě dnes silně dotýká.

„Ani se nedivím.“
Zamyslel se, jakoby chtěl vrátit živé vzpomínky. A pak pokračoval.
„Tak o co jde?“ zeptal se mne rovnou a bez okolků, když si sedl do křesla a přijal šálek kávy, kterou jsem mu uvařil.
„Víš, mám pacienta. Velmi těžký případ. Téměř beznadějný. Když je čas od času při vědomí, mluvíme spolu o smrti a dokonce požádal o eutanázii.“
„Ale to je zakázáno,“ podivil se.
„Také jsem byl vždy proti povolování eutanázie, ale nyní, když stojím tváří v tvář takovému utrpení, nejsem si jist, zda by pro toho člověka nebyla smrt opravdovým vysvobozením.“
„Kdysi jsem slyšel jednu takovou myšlenku,“ zafilozofoval, „že jsme odsouzeni k smrti od svého narození. Třeba, k trestu smrti. Trest smrti neexistuje, ale existuje trest zkrácení života. Dřív jsem to moc nechápal, ale dnes, kdy lidé volají po trestu smrti pro zvlášť těžké zločiny, také o tom přemýšlím, na kterou stranu se dát. Nejsem pro to, aby se konaly popravy, aby se na život sahalo. Ale jak víš, zabývám se trestním právem a když vidím oběti, které zavraždil někdo zvlášť krutým způsobem, dívám se do očí pozůstalým a obhajuji vraha, mám také všelijaké pocity. Byla by smrt vraha dostatečným vysvobozením z bolesti pro pozůstalé a dostatečným zadostiučiněním pro utrpení oběti? Jednou mi taková starší paní řekla – pane doktore, vy jste, na první pohled, takový slušný člověk a obhajujete vrahy, darebáky, lumpy. Copak nemáte svědomí a srdce? Ale i ten nejhorší zločinec má právo na obhájce a jeho obhájce je skoro jediným člověk, kterého vidí až do skončení procesu. Většinou pochopí, co je čeká v průběhu dlouholetého trestu, a byl jsem nejednou požádán o prostředky, které by raději ukončily jejich již předem ztracený život. Nikdy jsem to neudělal a neudělám,“ řekl a napil se vody, protože po tak dlouhé řeči mu vyschlo v hrdle.
„V Holandsku je to povoleno,“ řekl jsem, když skončil své úvahy,“bylo by jistě v silách jeho příbuzných ho umístit do nemocnice, kde by mu takovou službu udělali bez problémů. Jeho děti vypadají, že jim na nějaké koruně nezáleží. Dokonce se opatrně o té možnosti zmínili.“
„Vím to a lidé cestují za svou smrtí do některých zemí, které to připouští. Je to na zákonech, ale také na svědomí lékaře. Já bych asi nebyl schopen zavést některého z rodičů do cizí země, aby mi je tam někdo usmrtil, i kdybych věděl, že jim to ulehčí hrozné trápení. Ono je to se smrtí těžké a zvláštní. Život má přednost, kamaráde. Byť je plný utrpení pro některé lidi. Ale je běžné, že se lidé odpojují od přístrojů, na žádost rodiny, když už není naděje, že by se uzdravili nebo se vrátili k životu. Z hlediska zákona je tohle něco jiného. Je to na zvážení lékařů, na stavu pacienta, a prognóze, na všech těch okolnostech, které jsou v mezích předpisů. Lékař se nedostane do křížku se zákonem a takový způsob je prostě legální. A ten tvůj pacient je na přístrojích?“
„Ne, není.“
„Ale pokud jsem slyšel dobře, řekl jsi téměř beznadějný. To znamená, že tam ještě nějaká naděje je, že ano?“

V.
Poslouchala jsem celé vyprávění s údivem a s velkým zájmem.
„Odmlčel jsem se,“ pokračoval, „vzpomněl jsem si, jak jsem o něm hovořil s primářem všeho oddělení.
„Kdyby se mohl o něho doma někdo starat, byl by na tom lépe. Ale děti na něho nemají čas. Dělají kariéru, mají své další problémy a on by potřeboval celodenní péči, podávání léků, musel by mít někoho, kdo by s ním hovořit a umět s ním zvládat jeho utrpení. Do hospice ho dát nechtějí, protože se obávají mínění známých, do nemocnice za ním příliš často nechodí. Snad by se jeho stav změnil k lepšímu, možná by se jeho život o nějaký ten rok prodloužil. Ale nemocnice má své meze. Nemůžeme se starat o někoho extra. To snad každý pochopí. Ten člověk musí být léčen, dokud nezemře. A já stojím za tím pevně a neochvějně.“ Po této větě, kterou jsem vyslovil, se můj názor ještě upevnil. Bylo to opravdu velmi těžké.“
„Ano,“ odpověděla jsem, ale nezmohla jsem se na nic jiného. Ten příběh byl zvláštní.
„S rozhovorem jsem byl spokojený,“ pokračoval. „i když jsem odpověď vlastně nedostal. Druhý den jsem šel do práce. Po ambulanci jsem se podíval na „svého“ pacienta. Ležel a díval se do stropu. Zřejmě mu byly podány utišující léky a tak měl klidnou tvář. Stočil po mně oči.
„Pane doktore, to jsem rád, že vás vidím,“ řekl a přes tvář zbrázděnou bolestí mu přeběhl úsměv. Sedl jsem si k němu a pohladil ho po ruce.
„Já vás také rád vidím,“ řekl jsem a změřil mu puls.
„Ráno tu byl syn. Odjíždí do Amsterodamu na služební cestu,“ řekl významně a mrkl na mně.
„Tam je hezky,“ řekl jsem tónem, který mu musel být jasný.
„Pane doktore,“řekl prosebně.
„Ne, já vám propouštěcí zprávu nenapíšu. Jsem váš ošetřující lékař. A i kdyby vám tu cestu někdo povolil, já ne.“
„Všechno záleží jen na vás. Oni by to udělali tak, že by me převzali do domácí péče a pak mne odvezl sebou. Co já už na tomto světě? Bez morfia nevydržím, jsem na umělé výživě, trpím jak zvíře. Copak to nemůžete pochopit?“

VI.
Jeho oči se zalily slzami. Díval jsem se na něho, cítil jsem hlubokou účast, ale současně jsem byl rozhodnut. Když jsem přišel domů, sotva jsem se navečeřel, udělal jsem si kávu a pak jsem napsal svému učiteli do Holandska, panu van Gilde, dopis. Popsal jsem mu anamnézu a diagnózu, ke které jsme zde dospěli. Požádal jsem ho o konzultaci a odbornou radu. Napsal jsem mu zcela upřímně, jak se na celou situaci sám dívám a přitom mi v hlavě probíhaly rozhovory z poslední doby. Když jsem e-mailovou zprávu úspěšně poslal, zapálil jsem si doutníček a byl jsem spokojen. Pan van Gilde byl vlivný lékař a specialista na tyto otázky. Byl specialita i na podobné choroby, kterou trpěl i můj pacient.“
„A co bylo dál,“ zeptala jsem se ze zvýšené zvědavostí.
„Uběhlo několik dní,“ pokračoval,„a do ambulance vstoupil syn mého pacienta. Byl vysoký, dobře vypadal, bylo na něm vidět, že má spoustu peněz.“
„Jak jste to postřehl?“
„Podle jeho očí,“odpověděl.
„Doktore,“ pokračoval, „otec mi řekl, že mu nechcete napsat propouštěcí zprávu. Já vás o to prosím.“
A přitom mi do přiotevřeného šuplíku hodil docela naditou obálku. Vyndal jsem si a strčil mu ji do kapsy.
„Pane,“ vstal jsem ze židle,“ jsem lékař a ne zprostředkovatel takových obchodů. Mně je naprosto jasné, o co vám jde. Možná, že by mnozí lékaři udělali to, o co žádáte a nebylo by to v žádném případě nic špatného. Ale já to prostě neudělám.“
„Já s vámi zatočím,“ zasyčel, a přes jeho tvář mu přeběhl vztek.
„Klidně, máte na to právo i možnosti. Ale o případu jsem se radil s právníkem a s jedním specialistou v zahraničí. Takže pokud se mnou zatočíte, pak vězte, že budu na své straně také vlivné lidi.“
„Proč to proboha děláte?“
„Proč? Protože to považuji za zločin. Váš otec má ještě možná naději. I když je to starý člověk. A jistě ho smrt nemine. Ale také může ještě nějakou dobu mezi námi být, pokud se opravdu ještě nějaké řešení najde. A já ta řešení hledat musím.“
„Můj otec je nevyléčitelně nemocen. Trpí. Leží tu už rok, pane doktore. Cpete do něho morfia, léky, jeho stav se nemění. Spíš to jde k horšímu. Nikdo v rodině není schopen se o něho starat a dosloužit mu. Jeho život ztratil kvalitu lidského života. Je to uzlíček jednoho utrpení.“
Chvíli lapal rozčileně po dechu a řekl:
„Co jste to za člověka?“
„Jsem lékař, pane,“ odpověděl jsem klidně
„K čertu s vámi.“

VII.
Uhodl pěstí do stolu,“ pokračoval ve svém vyprávění, „a samozřejmě, že si stěžoval. Byl jsem pozván na koberec. Nebyl to příjemný rozhovor a dokonce to i vypadalo, že mne propustí. Ale protože v té době byl podstav, tak od toho upustili. Potrestali mne jinak. Na odměnách. Čekal jsem na zprávu od van Gildeho. Každý den jsem v ní doufal. Uběhl měsíc a najednou se v mém počítači objevila. Byl jsem šťasten. Psal mi, že konzultoval, podle mých zpráv, které jsem mu poslal, celý případ. Tou nemocí se zabývá jeden lékař v Holandsku a má výsledky. Doporučil mně, abych ho pozval, pokud s tím bude vedení nemocnice souhlasit. Ale případnou léčbu, že bude muset zaplatit rodina. A nebude to suma malá. Poděkoval jsem mu z celého srdce a zavolal jeho synovi, aby mne bezodkladně přijel navštívit do mého bytu. Přijel. Ukázal jsem mu ten dopis. Četl ho a pak se na mne obrátil.
„Bude to stát mnoho peněz na těch pár let, co tady tatínek ještě může být,“ vyklouzlo mu z úst, ale když viděl, jak se tvářím, tak se omluvil. Ne, já jsem ho neodsuzoval, protože takto lidé někdy přemýšlí i o jiných věcech a mají právo se vyslovit, váží hodnotu peněz a způsob účelnosti jejich vynaložení a dalšího zisku. Jsem rád, že nejsem jeden z nich.“
„A co jste udělal?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Stejně jsem už v té době nikoho neměl, a tak jsem si ho adoptoval. Přestěhoval ho do svého domu. Měl jsem pocit, že mám zase u sebe svého tatínka.“
„To je úžasný příběh,“ vydechla jsem.
„Ještě tu byl osm let,“ řekl smutně,“ zemřel tiše a důstojně v mém domě na srdeční selhání. Když jsem ho vyprovodil na poslední cestu a zavřely se za ním brány, měl jsem hluboký pocit naplnění a vnitřní čistoty i žalu, protože jsem si mého statečného pacienta opravdu hluboce vážil a měl ho velmi rád. Opravdu složil svou lékařskou zkoušku beze zbytku.“
„Myslím, že ano,“ řekla jsem mu a vzala ho za ruku. Oplatil mi dotyk.
„Nikdy jsem to nikomu nevyprávěl, ale jedna sestra se znala s kolegou, s kterým jsem tehdy dost úzce spolupracoval a tak to řekla dalším a dalším. Někteří mne mají za podivína.“
„Já ne,“ řekla jsem.“ Položila jsem mu ruku na rameno.

Nyní jsem doma a píši si poznámky z tohoto vyprávění. Přiznám se, že mám toho plnou hlavu a nyní vím, že budu muset přemýšlet nejen nad problémem života a zdraví, ale také nad eixstencí smrti.

Použitá literatura:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Eutanazie
http://lidskaspolecnost.ic.cz/eutanasie.html
http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=473
http://cs.wikipedia.ohttp://cs.wikipedia.org/wiki/Nesmrtelnostrg/wiki/Sebevra%C5%BEda
Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet