Na letišti

Autor: Stanislav Strmiska Slunce pálí jako ďas a já pádím na poskakující koloběžce alejí vzrostlých topolů. Jedu, ostatně jako skoro každý jiný den, na letiště. Trávím tam většinu volného času. Teď v létě je to fajn, jsou prázdniny a času mám hodně. Těším se na pana Karáska, jehož montérky se spoustou tmavých skvrn voní od oleje tak zvláštně. Až budu starší, taky mi tak budou montérky vonět.

Těším se, až přijedu na letiště, a on na mě zavolá: „Nazdar, pilote!“ a já mu odpovím: „Dobrý den, kapitáne!“ Těším se a jedu, jak jen nejrychleji mi to koloběžka a kameny a díry na cestě dovolí. Představuju si, že je moje koloběžka letadlo, které řídím, a drkotavá prašná cesta se mění v nebe.

„Nazdar, pilote!“
„Dobrý den, kapitáne!“
„Tak, co to bude, mladý muži? Jako obvykle?“ optá se a já jenom jednou a elegantně kývnu hlavou. Dříve jsem přikyvoval jako malé dítě, ale kapitán mě učí, že pravý džentlmen, a piloti jsou všichni džentlmeni, kývne hlavou pouze jednou, zato důstojně a zřetelně.
„Pij to pomalu, seš úplně uřícenej,“ řekne, když mi podá sklenici vody s kouskem ledu a vymačkanou šťávou z citronu.
„Je to kyselé,“ namítl jsem kdysi poprvé.
„Je to kyselý, ale zdravý. Jestli chceš být pilot, musíš být zdravý a silný chlap!“

„Kde je Bambína?“
„Celý dopoledne mi tu honila zajíce po letišti a teď nejspíš chrápe někde vevnitř. To víš, je to už stařenka.“
Bambína je úplně letištní pes. Odhání zajíce z dráhy. Teď ale, když je pořád tak vedro, většinou spí zalezená někde v chládku v baráku. Kapitán říkal, že ji nemám budit. Až bude chtít, přijde sama.

Potom sedíme venku na terase před barákem, naše letiště má jeden barák a jeden hangár, a já pozoruju vzduch, jak se tetelí. Kdyby nás někdo viděl, řekl by, že nic neděláme, ale my posloucháme, jestli k nám někdo náhodou neletí. A pan Karásek, teda kapitán, mluví o létání, jak je to krásné. Hltám každé jeho slovo a pomalu upíjím ze skleničky a přitom v puse cumlám trávu, stejně to dělá i kapitán. Jednou jsem si utrhl takovou zvláštně sladkotrpkou.
„To vyplivni a vem si jinou.“
„Proč?“
„Tuhle si označila Bambína.“
„Jak označila?“ ptal jsem se.
„Prostě označila. Nesmíš trhat trávu, která roste u rohu baráku.“

Jindy zase musel kapitán dělat něco v hangáru, a to jsem ho pozoroval, jak bere různé nářadí, něco šteluje, něco povoluje a pak zase dotahuje a občas u toho škaredě nadává. Musel jsem slíbit, že o tom nadávání nikdy nikomu neřeknu, jinak bych do hangáru nesměl.

Na letišti máme tři letadla. První a nejlepší z nich je Minorka. Nevěděl jsem, proč se jmenuje zrovna Minorka, ale kapitán mi řekl, že je to proto, že má motor Walter Minor. Jinak vím, že je to Letov dvěstědevětatřicítka. Pan Mrázek, co s Minorkou někdy létá, jí taky říká Parasol. Prý proto, že má to horní křídlo nad letadlem jako deštník.

Druhé letadlo je Aerovka a říkáme jí Kos. Minorka je ale lepší a rychlejší.

Třetí letadlo má v hangáru zaparkováno pan Hnilička. Je strašně škaredé. Teda mně se vůbec nelíbí, ale on si ho nemůže vynachválit. Běda tomu, kdo by na něj jenom sáhnul. On tomu svému letadlu říká Migetka. Kapitán mu ale říká Nebeská blecha. Když jsme na letišti s kapitánem sami, taky mu říkám Nebeská blecha, ale když přijde pan Hnilička, říkám mu raději Migetka, aby se nenaštval.

Dívat se na kapitána v hangáru mě ale nikdy dlouho nebaví.
„Jdu hlídat, jestli někdo neletí,“ zahlásím a jdu si sednout před barák. Mám radši tyhle obyčejné všední dny, kdy na letišti nikdo není, jenom ptáci zpívají a občas je z dálky slyšet lokomotiva, jak troubí před tunelem. O víkendu je tu většinou šrumec, ale já mám radši ten klid. Sedím pak se sklenicí vody, ze které pomalu upíjím, opřený o sloup podpírající střechu nad terasou, mám našpiclované uši a poslouchám, jestli někde v dálce neuslyším zvuk blížícího se letadla. A protože žádné neletí, zavřu oči a představuju si, jak sedám do Minorky, kapitán roztočí vrtuli, a já pak postupně svezu maminku, tatínka, babičku a dědu, a potom děcka ze školy. Jen pana faráře nesvezu, protože na mně prásknul mamince, že jsem byl jednou na letišti místo katechizmu.

Sedím v kokpitu, svírám řídící páku a letím nad naše městečko. Mávám křídly a všichni se dívají, kdo to letí. A to jsem já a oni mi mávají a já letím dál až nad rybník a tam mi mává pan Prošek, který z loďky chytá ryby. Potom to vezmu nad řeku a letím podél ní až k moři. Učili jsme se ve škole, že potoky tečou do řeky a řeky pak do veletoků a ty do moře, takže bych neměl zabloudit. Pak přeletím moře až do Afriky a Afričani mi budou taky mávat. Poletím nad pouští, co se na ní procházejí velbloudi. Pak poletím zpátky a schválně poletím co nejblíž kostelní věže, ať pan farář vidí!

„Nespíš, pilote?“ zahřmělo v tom tichu najednou. Lekl jsem se, až jsem vylil sklenici.
„Plánoval jsem, jak poletím do Afriky,“ přiznal jsem, protože kapitánovi se nelže.
„Vezmu všecky děcka sebou a taky naše, babičku a dědu.“
„A mě taky vezmeš?“
„Jasně, kapitáne!“
„Tak to abys letěl nějakým velkým dopravákem, abysme se tam všichni vešli.“
„Tak jo,“ přitakal jsem úplně vážně.

II.

Jednou v létě se hrozně rozpršelo. Blýskalo se a hřmělo. Maminka byla zrovna v konzumu a hrozně dlouho nešla. Čekání bylo o to delší, že jsem doma hlídal malou ségru, tu jsme měli novou, a ona pořád řvala, a já jsem už nevěděl, co s ní mám dělat. Cumel nezabral. Když jsem jí vyprávěl o letadlech, tak na chvilinku přestala, ale pak se nadechla a začala řvát o to víc.

„Chvilku jsem čekala v krámu, než to trochu přestane,“ omlouvala se maminka, když pak přišla. „Ale stejně jsem nakonec promokla jako myš. Jo, a byl tam taky pan Karásek a mám ti vyřídit, že až to přestane, máš se přijít podívat na letiště. Prej máte nějakou návštěvu, či co.“
Samozřejmě jsem nemohl čekat, až déšť přestane a okamžitě jsem vyběhl pro koloběžku.
„Kam letíš v tom dešti?“ volala za mnou maminka.
„Už skoro neprší!“ volal jsem na ni na oplátku já.
„Opravdu neprší, ale leje!“ zlobila se a snažila se mi zastoupit cestu. Byl jsem ale rychlejší. To přeci nevadí, že ještě trošku prší, když máme na letišti návštěvu.

Cestu na letiště jsem zvládl tak rychle, jako snad nikdy předtím. Srdce mi bouřlivě bušilo, že jsem měl dojem, že mi každou chvíli musí vyskočit z hrudníku. Byl jsem tak vzrušený, že mi vůbec nevadily ty provazy vody padající z nebe. A že jsem byl promočený až na nit, jsem prakticky vůbec nevnímal. Vpálil jsem na letiště zrovna v okamžiku, kdy déšť přidal na intenzitě, ale já jsem i přes tu vodní bariéru viděl její naprosto ladné a krásné křivky.
„Pětistovka!“ zakřičel jsem. Před hangárem stála naše nejmodernější a nejrychlejší stíhačka Avia B-534. Pětistovka na našem letišti, to je přeci něco! Nikdy předtím jsem ji na vlastní oči neviděl, jen mi ji pan Karásek ukazoval na obrázku. Naživo je nádherná!

„Hej! Pilote, pojď sem!“ volal na mě pan Karásek. Do deště se mu nechtělo.
„Pojď dovnitř, nebo nastydneš!“
Když jsem vešel do baráku, spatřil jsem pilota v uniformě, jak sedí u stolu a hladí Bambínu. Ta štěkla na pozdrav a vrtěla ocasem.
„Neříkal jsem náhodou, že máš přijít, až přestane pršet?“ zlobil se kapitán.
„Takhle nás máma nepochválí. Vypadáš jak Tlalok.“
„Co je to tlalok?“ zeptal jsem se, protože jsem o ničem podobném jaktěživ neslyšel.
„Tlalok je mexický bůh deště. A dej sem ty kalhoty a triko, ať ti to vyždímám a vem si ze skříně deku. Ještě ti uvařím čaj, ty rybo!“

„Tak ty chceš být pilotem?“ optal se pilot pětistovky, když jsem se zachumlal do deky a přisedl ke stolu.
„Až budu velký, tak jo.“
„Chceš taky lítat se stíhačkama?“
„To ne. Já bych chtěl vozit lidi do Afriky, aby viděli velbloudy na poušti a aby taky viděli moře, když my tady žádné nemáme a to by stíhačkou nešlo, protože má jenom jedno místo.“
„A ty už jsi viděl moře?“
„Ještě ne. Ale až budu velký, tak ho uvidím. Poletím tam podél řeky.“

III.

Vidím moře a v ruce držím knipl. Ze vzpomínek na dětství a parné léta na letišti mě vždycky spolehlivě vytrhnou do dáli zářící bílé útesy, které spolehlivě oznamují, že se blížíme našemu dočasnému domovu. Tak máme dnes zase skoro vyhráno, už jsme téměř doma. Chtěl jsem vozit lidi do Afriky a teď vozím úplně jiný náklad nad Německo. Snad to brzy skončí a my se vrátíme domů. Těším se, až přijdu na to naše letišťátko a pozdravím: „Dobrý den kapitáne!“ a kapitán chvíli nebude vědět, kdo to přišel, ale nakonec se usměje a odpoví mi: „Nazdar pilote!“

Autor: Stanislav Strmiska, Foto: Internet