O co si lidstvo koleduje

Autorka článku: Maura SFINGA. V současné době se genetika dostává na takovou úroveň, že za nějaký čas by nebyl problém „vyrobit“ člověka s vlastnostmi a fyzickými parametry přesně na objednávku.

Experimentujeme na ovcích a jiných zvířatech. Je to dáno naším teritoriálním vnímáním. Jsme jediná planeta. Myslíme si to. A tak se snažíme.

Pro naše teritoriální vnímání není vůbec žádný problém dělat pokusy na jedné laboratorní myši, či řekněme skupině myší, umístěných v teráriu. Pro společenství galaxií, při jejich teritoriálním vnímání, se terariem může jevit celá planeta s přirodnímy podmínkami vhodnými pro život. Nejsme genetický experiment mimozemské inteligence? Nejsme také v nějaké láhvi, s kterými si někdo daleko vyspělejší pohrává?
Mnozí odpůrci možnosti sledování naší planety mimozemskou inteligencí namítají proč nás vesmírné bytosti nekontaktují a nepřistanou například na zahradě Bílého Domu, či při zahájení Olympijských her, a to před zraky milionů diváku v přímém přenosu mnoha televizí. Pomiňme možnou paniku, jež by toto mohlo způsobit a pomiňme i neověřené kontakty nejen Americké vlády s mimozemskými bytostmi.

Pokud bychom my na Zemi provozovali genetický experiment na primitivním, civilizací netknutém divošském kmenu kdesi u Amazonky, jistě by nebylo naším cílem kmen prvotně kontaktovat a demonstrovat tak své božství. Vědci by z povzdálí utajeně pečlivě monitorovali chování kmenu v anonymitě, tak aby se nenarušil jeho přirozený vývoj. Teprve až by primitivní kmen byl schopen logicky akceptovat naši existenci, bylo by možné postupně je připravovat na důstojný kontakt s námi.

Jestliže akceptujeme vyspělost mimozemské civilizace, které se nemůžeme ani přiblížit v dohledných několika 1000 letech, mohou na nás nahlížet stejně jako my nahlížíme na laboratorní pokusné myši v terariu. Pokud se pozemským vědcům pokus na myši nezdaří, je myš usrmcena přiložením vatičky s éterickým jedem k jejím čichovým orgánům, aby se ukončilo její další trápení. Nikdo nemá výčitky svědomí. Jde přeci jenom o zvíře bez lidských citů. Při stejném vědeckém náhledu mimozemské inteligence by se i nám mohlo stát, že bude případný gentický projekt „člověk“ znenadání ukončen. Ostatně v minulosti se to již možná stalo.

V bibli zmiňovaná potopa světa prý byla seslána na Zem bohy (rozuměj mimozemskou inteligencí), aby spláchla vše živé z povrchu zemského neboť lidé se pářili s polozvířaty (výsledky genetických experimentů?), navzdory zákazu bohů.

První genetický experiment se asi vymkl kontrole do té míry, že mimozemská inteligence musela zaplavit planetu vodou a spláchnout živé genetické paskvily, které se křížením vymkly kontrole. Noemova archa, která měla pojmout vždy jeden pár (samce a samici) všech žijících tvorů, by pak mohla být přebájeným obrazem genetické banky, díky které se mohl po opadnutí vody obnovit přirozený život na Zemi. Pokud připustíme teorii, že lidstvo je genetický experiment mimozemské inteligence, jdeme správným směrem, nebo jsme zralí na novodobou potopu?

Descartovo solipsistické dědictví
Francouzský filosof René Descartes bývá často považován za zakladatele novověké filosofie. Oprávněnost tohoto názoru dokládá nejen velké množství autorů, kteří k jeho filosofii přímo či nepřímo odkazují, ale také charakteristické pojetí vědění, formující pozdější filosofii a vědu, kde v podobě některých paradigmat zaznívá Descartův hlas do dnešní doby.

Meditace o první filozofii
V Meditacích o první filosofii začíná Descartes svůj filosofický počin tím, že nachází klidnou ničím nerušenou chvíli, aby se mohl „vážně a svobodně věnovat všeobecnému bourání svých letitých názorů“, ježto považuje za nutné zpochybnit vše, aby se vyjevilo to, co jediné je jisté, a na těchto základech vystavěl novou skutečnou filosofii. Jeho pochybování je však od samého začátku vedeno nevyřčenými předpoklady, které utváří jeho pojetí jistoty poznání.

Postačí, najdu-li u každého z nich nějaký důvod k pochybnosti …
Svoji skepsi zahajuje Descartes tím, že k odmítnutí názoru „postačí, najdu-li u každého z nich nějaký důvod k pochybnosti“, což není pouze zopakováním jeho záměru pochybovat o všem. Descartes tímto kritériem pochybnosti zároveň představuje podobu svojí (ne)jistoty. To můžeme zřetelněji nahlédnout o malý kousek dále, kde se již Descartes vyslovuje, že podkopáním základů se zhroutí vše, co na nich bylo vystavěno. Zde totiž Descartes nechává vyvstat jeho podobu jistého vědění, již zmiňovaného deduktivního systému, jehož se má posléze dopracovat a který spíše než že by zakládal takové vědění, o jehož správnosti není pochyb, předesílá nový úkol Descartovi filosofie, hledat způsob, jak dedukovat existenci světa z pouhé existence myslící věci.

Myslím, tedy jsem …
Tento deduktivní systém koření v poslední nezpochybnitelné pravdě „myslím – jsem“, stanovující myšlení sebe, jako jisté, oproti myšlení něčeho, či dělání něčeho, které může být klamné, neboť mohu například spát, nebo být klamán bohem. S jistotou tedy mohu myslet pouze to, co aktuálně uchopuji svojí myslí, jakési myšlení myšleného. Jsem si vědom toho, čeho jsem si vědom. Descartovo „myslím – jsem” není pak v jeho deduktivním systému poznání ničím jiným, než právě jakousi obdobou matematické identity se sebou samým, která stanovuje základní rys kartesiánského vědění, odehrávajícího se pouze v rámci formální reality. Předtím, než Descartes přistoupí ke své hyperbolické skepsi, ukazuje také odlišnost matematických či geometrických soudů, když říká: „Tudíž z toho snad nevyvodím špatně, že fyzika, astronomie, lékařství a všechny obory, které závisejí na uvažování o složených věcech sice jsou pochybné, avšak aritmetika, geometrie a další takové obory, které pojednávají výhradně o nejjednodušších a nanejvýš všeobecných věcech a pramálo dbají o to, zda jsou tyto věci v přírodě či nikoli, obsahují něco jistého a nepochybného.

Vědění je vědomí …
Místem, kde se odehrává Descartovo nezpochybnitelné vědění, je vědomí, pojímané jako autonomní sféra vlastních prožitků. Je to scéna, na níž pozorujeme své vlastní ideje v jejich formální existenci. Descartův koncept vědomí, přesto že nepochybně souvisí s řadou vědeckých objevů tehdejší doby z oblasti fyziologie a jako takový bývá často pojímán, je součástí širšího filosofického rámce, na nějž se často zapomíná, totiž Descartovy „metafyziky poznání“.

Descartova metafyzika
Descartes zavrhuje původní tomistickou metafyziku participace konečného bytí stvořených jsoucen na nekonečném bytí boha, pro niž platilo Aristotelské pojetí poznání, jako identifikace duše s předmětem poznání a nahrazuje ji metafyzikou vlastní, v níž hraje hlavní roli koncept vědomí, které nahlíží evidentní pravdy o formální realitě idejí. Z této bez pochyby solipsistické pozice se Descartes nakonec vymaňuje tím, že do své metafyziky vkomponovává teorii „Realitas obiectiva“, zaručené Bohem – garantem pravdivosti, jehož existence je dedukována z formální existence dokonalé bytosti, za použití logické tresti Anselmova důkazu boží existence. „Není ovšem možné, aby to, nad co nic většího nelze myslet, bylo pouze v nahlédnutí. Je-li to totiž pouze v nahlédnutí, lze myslet, že je to také věc sama, což je více. Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího. To však jistě není možné. Existuje tedy beze vší pochyby něco, nad co nic většího nelze myslet, a to jak v nahlédnutí, tak jako věc sama.“

Význam Descartovy filozofie
Descartes ozřejmuje smysl své metody poznání, která ve své neochvějnosti současně vypovídá o světě. Zároveň však vnáší do své metafyziky určitý rozpor, díky kterému bude některými jeho následovníky převzat pouze samostatný koncept vědomí a povede tak k rozvoji solipsistického myšlení, jak jej známe například u Barkeleyho či Husserla. V neposlední řadě je také solipsistický ráz vědění převzat novověkou vědou, která jako svůj substrát přebírá Descartem rozvržené formální výroky o kauzálních vztazích. Sebezjevnost logických výroků jistě není devízou Descartovy filosofie, avšak teprve ve spojení s jeho konceptem vědomí nabývá charakteru nepopiratelné jediné jisté pravdy.
Domnívám se, že právě solipsistický ráz evidentního vědění vedl k tomu, že novověké vědy zaměnily svět s jeho logickou mapou, která se po vzoru Descartova deduktivního postupu stala jak měřítkem pravdivosti každého poznatku, tak přesvědčením o jeho původu, vůči němuž je skutečný původ irelevantní, o čemž nás přesvědčuje nalezení takových norem vědeckosti, jako je Ockhamova břitva.

Závěr
Descartovy jistě nelze upřít zakladatelský počin obrovského významu, který dramatickým způsobem formoval podobu novověké vědy i společnosti. Bylo by však pošetilé, domnívat se, že jistota, kterou nám descartova metoda přináší, je sama přítomna v neměnné povaze světa. Celá řada vědeckých revolucí nás přesvědčuje o opaku. Skusme si však jen na chvíli představit, jak by asi vypadala povaha novověké filosofie, kdyby ve svém pochybování Descartes neseděl u krbu v županu, ale účastnil se například nějaké veselé sešlosti. Je totiž možné, že by v takovém přípaďe nedospěl ke svému vědomí, jako poslední nezpochybnitelné pravdě, ale že by nakonec dal přednost onomu vtíravému pocitu, že je zde ještě cosi živého, co čeká i na jeho účast.

Autor: Maura, Foto: Internet