Důchodce a duchovní život – Čisté víno

Autor článku: František Benda Existuje mnoho návodů jak zkultivovat vlastní mysl. Nalijme si ale čistého vína: koho to zajímá? A navíc, protože pouhý zájem je teprve začátkem pozdějšího nelehkého úsilí – pokusí se o to vůbec někdo?

Proč také? – Myšlenky jsou přece považovány za samozřejmou součást života a už mnohé generace celkem úspěšně přežily aniž věděly, že s nimi lze vůbec něco podnikat, natož aby se o něco podobného zajímaly nebo se o to dokonce pokusily. Těch pár jedinců, kteří se tu a tam snažili na nutnost takové činnosti upozornit a vyzývali k nápravě, zaniklo jako onen pověstný hlas volajícího na poušti. Už ve Starém zákoně se můžeme dočíst o snaze mnohých proroků o všenápravu, ale je známo, že i jejich úsilí vyznělo naprázdno.
Všeobecný problém je v tom, že výzvám k nápravě přitakávají hlavně ti, co se o něco podobného sami tak jako tak pokoušejí, kdežto ti, kterých se to bezprostředně týká, procházejí mimo bez po všimnutí. To už musí být, když se někdo z nich alespoň zastaví a projeví zájem.

Přehlížení schopností mysli není selhání imunitního systému. Patří do oblasti nevědomosti, dané do vínku každému člověku již při jeho narození. Není chápáno jako nevýhoda – jde pouze o typ čisté tabule, na kterou se teprve bude cosi psát. O tom, co se bude psát (a jak výraznými písmeny), bude postupně rozhodovat svobodná vůle jedince. A tu je nutno školit, poutat a kultivovat, neboť obsahuje – kromě možnosti rozletu – také složky škodlivé, jako např. nevůli, libovůli nebo i zlovůli.

Za výhru lze považovat už zjištění, že se v mysli něco děje. To dokáže vzbudit pozornost a případně i zvědavost, o co tam vlastně jde. To už znamená značný pokrok. Mysli úspěšně používáme při řešení svých konkrétních problémů, ale nemůže nám zůstat utajeno, že je natolik činorodá, že – pokud ji smysluplně nezaměstnáváme – ráda volně bloumá i po čirých nesmyslech a vymýšlí si vlastní, často i pochybné konstrukce. Zde je potřeba zakročit a začít s kultivací. Postupně s uspokojením zjistíme, že to se mysli začne zamlouvat a sama takové snahy podporuje a dále rozvíjí. Teprve sebekontrolující mysl se může dočkat nějakého rozkvětu.

Od prvního poznání, které by se dalo vyjádřit jako „jsem“ se snadno přejde k „myslím“ a k následnému „vím“. Teprve ten, kdo se odváží jít dále a začne uvažovat nakolik je toto „vím“ platné, zjistí, že to s tím věděním není zcela jasné a musí začít s poznáváním nanovo.
Že jsem se dá snadno usoudit z pozorování okolní přírody. V ní se předvádí řada nejrůznějších věcí, a já jsem zcela zřejmě jednou z nich.

Že myslím poznám podle toho, že se mi daří kombinovat různé poznatky, že si pamatuji leccos z minulosti, a také si dokáži představit pravděpodobné budoucí události, a rovněž jsem schopen ocenit kvalitu své myšlenkové práce. S poznáním těchto dějů jsme schopni je i ohodnotit.

S „vím“ je to ožehavé. Prvotní poznání nás samozřejmě přesvědčí o správnosti našeho poznání už tím, že si je můžeme mnohonásobně ověřit. Používáme při tom zkušenosti jednak vlastní, jednak cizí od těch, kteří podobnou cestou už prošli a zanechali o tom svá svědectví. U jevů těžko ověřitelných narazíme na „věřím“, což nás může trochu vyvést z rovnováhy. Poznatky, pocházející z nezvratných zkušeností, mohou být časem pozměněny (věda na tom neustále usilovně pracuje), kdežto výsledky víry jsou prakticky neověřitelné. Navíc se zjemňujícím se vědeckým bádáním se objevují objekty nové, se kterými se musíme teprve smiřovat, kdežto víra přetrvává věky a je v podstatě nevyvratitelná. A přece je nutno ji brát v úvahu, neboť dokáže úspěšně zasáhnout v oblastech, kam věda nemá šanci se dostat.

Takový pohled na svět nás nemůže nechat v klidu. Klid byl zřejmě pouze v pomyslném ráji, a to ještě pouze do té doby, než první pár zhřešil utržením jablka poznání dobrého a zlého. Tím roztočili kolo polarizace a my s tím máme dodnes problémy. Od singularity, zdroje všeho vědění, se tak stále více vzdalujeme, a pokud chceme tento proces alespoň trochu zpomalit, musíme vynaložit mnoho úsilí, a to v oborech, které jsou našemu navyklému myšlení na hony vzdáleny.

Takových, kteří se snažili odpoutat, se vyskytlo poměrně mnoho. Známe je jako poustevníky, svaté a jiné jim podobné. Ti všichni tvrdí, že nalezli, nebo se alespoň přiblížili k pochopení podstaty dění. Zato jsou společností uctíváni a váženi (i když někteří skončili zcela nedůstojně na popravišti), ale že by byli někde hromadně následováni, o tom se historie nezmiňuje.

Zdá se ale, že ústup od světského života není bezpodmínečně nutný, jakkoli zřejmě prospívá. Moudrý Šalamoun měl harém, Karel IV. musel řešit četné válečné problémy a mnozí jogíni a lámové žijí normálním manželským životem. Takže to spíš bude v postojích.

Ti, kteří něčeho dosáhli, se shodují v tom, že nejhlubší pravdu nelze sdělit slovy; jediné co lze, je naznačit cestu. Pak už se musí snažit každý sám. Jako jsme si všichni v podstatě podobní, přičemž jsme vlastně současně každý jiný, tak i naše cesty by se měly ubírat stejným směrem, ale každý ať si vybere svůj vlastní chodníček. I když zde dojde ke značnému rozptylu, nejdůležitější bude ten poslední azimut.

Autor: František Benda, Foto: Internet