Důchodce a duchovní život – Deprese I.

Autor článku: František Benda O depresi kdosi řekl: „Hloubky tvých depresí budiž ti měřítkem hloubky tvé vlastní.“ Pro mladou duši je to dost povzbuzující. Mládí si s mnoha problémy neví rady; samo – bez zkušeností – sotva na něco kloudného přijde, a neví ani kam se obrátit o radu.

Dokonce i kdyby nakrásně kam se obrátit bylo (dnes už takové možnosti jsou), mladý člověk s nelibostí zjistí, že své stížnosti ani nedokáže správně formulovat. Snadno tak dojde k závěru, že vlastně sám neví co chce.

Ti, kteří by se mu snažili pomoci, jsou v nelehké situaci. I za předpokladu, že by správně pochopili požadavky mladého člověka, nemají – kvůli jeho nezralosti – příliš možností jak mu poradit. Vyzvat ho aby počkal až dozraje by nebylo právě od věci, ale nikterak mu to neprospěje. Je tedy nutno seznámit se s jeho současnou situací a pokusit se nějakým způsobem řešit problémy, které se v mládí zdají závažné, ale dospělý věk nad nimi mávne rukou.

Z uvedené definice ale – bohužel – vychází ne příliš povzbudivý závěr. Je-li hloubka deprese úměrná hloubce intelektu, pak by největší mudrci a učitelé neměli z depresivních stavů vůbec vyjít. Možná tomu tak je, ale nic tomu očividně nenasvědčuje. A oni by se s tím samozřejmě nikterak nechlubili. Naproti tomu lidé povrchní, s problémy tohoto světa si v žádném případě hlavu nelámající, by o depresi neměli ani zavadit. O tom ale také neexistují žádné důkazy. Spíš to vypadá, že je tomu právě naopak.

Takže – zdá se – deprese nás provázejí vždy a všude. Všechny, bez rozdílu. Patrně patří k životu stejně jako stín ke světlu.

Náboženství ani filosofie nám k řešení depresí mnoho uspokojivého neřeknou. V Bibli, v knize Žalmů, lze nalézt upřímná vyznání, vytrysklá z hlubokosti duše. Vztahují se sice k dějinám těžce zkoušeného židovského národa, ale člověk se zkroušenou myslí, nacházející se v tíživé situaci, v nich snadno nalezne blízkou notu. Radost a stísněnost v nich jdou ruku v ruce.

Deprese mají – tak jako téměř vše v našem životě – mnoho odstínů. Jako se s každou malou odřeninkou neběží hned k lékaři, stejně ani ze selhání vlastní soběstačnosti se nedělá žádný problém. Nepříjemná je ztráta perspektivy; utěšování jako že zas bude všechno lepší, jakkoli jsou dobře míněná a v jádru většinou pravdivá, ve chvílích zahořklosti příliš nepomáhají.

Asi by nás jala hrůza, kdybychom si uvědomili, kolik osamělých každý den, večer a noc trpí tím, že nemají vedle sebe nikoho, o koho by mohli pečovat nebo kdo by je aspoň trápil. Z hloubi vytrysklo přiznání osamělé ženy: „Jsem-li večer sama doma, nebojím, se, že přijde někdo, kdo mě okrade, někdo, kdo mne znásilní nebo zabije. Mám hrůzu z toho, že nepřijde nikdo.“ Natolik je zhoubná moc samoty, do které jsme byli bez možnosti vlastní volby uvrženi. Obdobně, i když optimističtěji zní výrok vdané paní: „Nemohu si dovolit jít sama do kavárny, ač bych velice ráda. Určitě by si ke mně někdo přisedl a obtěžoval mne. Nebo ještě hůře – co kdyby nepřišel nikdo?“

Skutečnost bývá dost krutá: nejenže neumožní prožít často ani část toho, po čem bychom mohli toužit, co by se nám líbilo, ale dokonce i to málo, co by se realizovat dalo, často deformuje tak, že to přinese spíš žal než pohodu. Nepřipustíme-li zde představu o pronásledování osudem, je nasnadě otázka, není-li naše nespokojenost pouze důsledkem našich nesprávných představ. I malá odchylka kompasu na začátku plavby může zavést loď do vzdálených, nečekaných a nechtěných končin.

Zdá se, že před depresemi není úniku. Chovají se jako bacil, ukrytý v těle. Tajně si kdesi vegetuje a čeká pouze na vhodnou příležitost, aby mohl ukázat své zoubky. Umožníme-li mu ji, je schopen okamžitě nasadit mysli černé brýle pesimismu, případně rozložit celou osobnost. Chová se doslova jako „nepřítel uvnitř hradeb.“ Právě to mu umožňuje vytvořit ztrátu nálady nebo životního elánu bez zjevné příčiny. Taková příčina samozřejmě někde existuje, ale její dohledání je značně obtížné. Jmenovitě postižený člověk má malou šanci se jí dopátrat, a někdo vnější – pokud by se o to vůbec pokusil – by musel zjistit mnoho okolností, které by mohly spolupůsobit, což ovšem mohou být vlivy, které si postižená osoba nechce podvědomě připustit, takže se s nimi ani nikomu nesvěří.

Jiný typ depresí vzniká z příčin zcela zjevných, snadno definovatelných. Říká se jim rány osudu (dříve, pokud byla běžnější znalost bible, byly přirovnávány k ranám Jobovým). Jejich působení je jednorázové, krátkodobé. Úder – a ticho. Pak už jenom čas na odklízení trosek. Život jde ovšem dál, objeví se nové možnosti, nové radosti a starosti, zapomene se. Zapomene se na vše nepříjemné, zapomene se i na to, že bacil deprese koluje v těle dál a čeká na svou příští příležitost.

Je tak snadné obrátit vše krásné naruby, nenechat k sobě dolehnout zvuky, které nás dříve dojímaly, prázdnýma očima pohlížet na své vlastní dílo, byť nás kdysi dříve naplňovalo uspokojením nebo hrdostí. I
naděje se v tomto stavu vytrácí, a perspektiva – je-li jaká – se tváří bezvýchodně. Ostatně i o ni se ztrácí zájem.

Například pocit osamělosti nevzniká tím, že by člověk kolem sebe neměl lidi. Právě naopak. Poustevník, který si samotu dobrovolně zvolí a uchýlí se kamsi do ústraní, je sám, ale nikoli osamělý. Osamělý je ten, kdo má, nebo se domnívá, že má co sdělit a nenalézá posluchače. Nebo ten, kdo vře otázkami, ale nenachází nikoho, kdo by mu na ně odpověděl, nebo s ním alespoň o nich diskutoval. Odtud pramení smutky jak velkých duchů, tak dozrávajících adolescentů. To, co považujeme my za důležité, nemusí naše okolí vůbec vnímat. Je tedy dobré seznámit se s nebezpečím deprese a naučit se proti ní bojovat preventivně. Nic takového se – bohužel – v žádné škole neučí. Jsme zde zcela odkázáni do role samouků stylem pokus-oprava.

Autor: František Benda, Foto: Internet