Antarctica marathon aneb cesta na konec světa 4

Autorka článku: Ivana Pilařová PRAVIDLA ZÁVODU URČUJÍ ORGANIZÁTOŘI ANEB POVÍDÁNÍ O ORGANIZACI ZÁVODU PRO TY, KTERÉ TO ZAJÍMÁ. Na lodi velí kapitán, závodu velí ředitel – to je známá pravda. Ráda se s vámi podělím o pravidla a zvyklosti panující na tomto ne zcela klasickém závodu.

Pravidla závodu jsou dána tím, kde závod probíhá. Když pominu luxování oblečení a takřka sterilizaci bot, je třeba ještě pamatovat na to, že:
- běhá se jen po vymezené trati v koridoru širokém maximálně 10 metrů, někde mnohem užším,
- louže, potok, či bahno a to včetně hlubokého není důvodem k vybočení z trati,
- občerstvení si poskytuje zásadně každý sám, vodu či iontový nápoj si musí každý donést k občerstvovací stanici a nedopité nápoje v posledním kole zase donést do cíle,
- nápoje se nesmí vylít na zem,
- jíst se v podstatě nesmí, výjimkou jsou jen energetické gely a power bar, žádné ovoce ani nic jiného,
- absolutní zákaz odkládání či odhazování čehokoliv na zem mimo prostoru startu a cíle,
- potřeba se vykonává striktně pouze do sudů umístěných ve stanech (vše se pak odveze na loď).
Proti tomu nelze vůbec nic namítat, můžeme být rádi, že nás do Antarktidy vůbec pustili, tato pravidla jsem dodržovala ráda.

Zvyklosti týkající se pořadí a vyhlašování výsledků jsou také odlišné:
- je vyhlášen časový limit na ukončené třetí kolo maratonu – 5 hodin 10 minut. Kdo limit nestíhá, do čtvrtého kola ho nepustí, ale zapíšou mu čas na půlmaraton a zařadí ho do výsledkové listiny půlmaratonu,
- tito „nechtění“ půlmaratonci jsou sice uvedeni ve výsledkové listině, nejsou však vyhlašováni na prvních třech místech. Tak se může stát, že třeba čtvrtý v celkovém pořadí může být „na bedně“,
- vyhlašují se standardně první tři místa v mužích a ženách u každého z běhů, u maratonu dále pak první dva v jednotlivých věkových kategoriích. Zvláštností však je, že kdo je na prvních třech místech absolutního pořadí, nemůže být vyhlášen ve věkové kategorii.

V cíli

Největším překvapením je ale způsob vyhlášení výsledků a (ne)ocenění nejlepších:
- vyhlašování vítězů probíhá dva dny po závodě jen jaksi mimochodem na neohlášeném breefingu. Neexistují stupně vítězů, nikdo nedostane medaili, natož nějakou cenu. Odpadají i obvyklé gratulace. Umíte si představit vyhrát takový závod a nedostat za to nic? Z toho nic také pochopitelně nejsou žádné fotky,
- medaile, které byly slíbené všem, nakonec dostávají jen mimoameričtí účastníci, kterým by bylo drahé medaili poslat poštou. Předávání probíhá zcela nahodile snad pátý den po závodě stylem „když už tě vidím, tak tady máš medaili….“. Ne, že bychom běhali právě pro medaile, ale znáte ten pocit, když ji po těžkém závodě dostanete na krk – ten krásný pocit, že jsem si ji zasloužila…

- podobné bylo také předávání certifikátů o absolvování závodu, vypadalo to asi tak, jako když se rozdávají zdarma noviny. „Tak kdo ještě nemá, jo ty, tak tady máš“. Na certifikátu je jen jméno, žádný čas ani pořadí. Přitom by to nebyl problém, certifikáty se tiskly z počítače na lodi chvíli před rozdáváním.

Dražba artefaktů ze závodu
Ano, závod je to výjimečný, američani sice nemají medaili, ale třeba se podaří něco vydražit. Začíná dražba za skutečné americké dolary. První se draží cedulka označující 13. míli – za 850 dolarů může být Vaše, cedulka označující 26. míli našla svého zájemce za 2 500 dolarů. Pozor, draží se startovní brána. Tak kdo dá víc? A neuvěřitelné se zase stalo skutkem, když kdosi za kus pogumovaného plátna s nápisem zaplatil 4 500 dolarů. A co ty zbylé míle – jsou k mání za 50 dolarů, no, nekupte to. To máme namísto předávání cen. Američané jsou prostě zvláštní…

Je to smutné, když jinak milí lidé z organizačního výboru neumí prodat výsledky své práce. Ochuzují se tak sami o kladné hodnocení, závodníky pak o prodloužení pocitu zdolání trati, nejlepší pak o jejich zaslouženou chvilku slávy. Závodníci jsou nejdříve zklamaní a překvapení a pak je jim to asi jedno. Medaile jim přijde za pár týdnů poštou…

Se zaslouženou medailí

Skládám tímto poklonu a moc si vážím všech našich lidiček, kteří organizují velké, malé i úplně maličké závody u nás doma (ale i jinde ve světě). Vždy zažívám pohodovou atmosféru v cíli, užívám si vyhlášení nejlepších a ráda jim vzdám zasloužený hold. Krásné cílové zážitky, pocit sounáležitosti a ocenění nejlepších k závodům patří, stejně tak jako k nim patří námaha, pot a bolest. A to se u nás v Česku nosí. Naštěstí.

Autor : ing. Ivana Pilařová