Ďábelská planeta 17

Autor článku: Milan Verner Připravit Gladiátora k odjezdu nebylo nijak časově náročné. Motorová sekce byla neporušená, zbývalo tedy prověřit automatiku řízení, jejíž složitou elektroniku mohla vysoká teplota poškodit.

Sevestr spustil kontrolní test a napjatě sledoval, jak se na monitoru vzájemně splétají různobarevné křivky v abstraktní obrazce. Bojový stroj byl konstruován pro extrémní podmínky, a tak za své vzalo pouze několik detekčních čidel, bez kterých se Gladiátor na své poslední vyjížďce klidně obejde.
„Nesmíš nás zklamat,“ Sevestr pověrčivě třikrát zaklepal na nejbližší panel a kvapně se soukal ven. Smrt poručíka Gordona byla příliš čerstvá a tady mu jí vše připomínalo.
Když seržant Sevestr vstoupil do pracovny, měla už lovecká dvojice padla.
Hotovo?“ zeptal se Karsen. „Žádné problémy?“
„Všechno je O.K. Ochranné pole dosáhne sice jen třetinový výkon, z toho nás však hlava bolet nemusí.“
„Tak fajn,“ nabídl mu Janturánec skleničku vynikajícího koňaku. „Napijme se na zdar cesty.“ Sevestr usedl do pohodlného křesla, zahřál obsah sklenky, v ruce a znalecky ochutnal.
„Nektar, pánové. Přímo božský nápoj.“
„A ten všivej robot mi ho nechtěl vydat. Kroutil se jako had a fňukal, že tuhle značku může objednat pouze profesor Lamson osobně. Krkoun!“
„Jak vidím, fungují tvoje přesvědčovací metody zcela spolehlivě,“ Karsen ukázal na batoh, jehož obrysy prozrazovaly, že ukrývá další sestřičky oné načaté láhve.
„Nojo, ale víš, co mi to dalo práce,“ zatvářil se Flekoun utrápeně. „Pozemská technika není ani zdaleka tak dokonalá, jak se na první pohled zdá.“
„Pak tedy nechápu, proč ty šmejdy od nás stále kupujete,“ naježil se Sevestr.
Flekoun pokrčil rameny, jako by chtěl naznačit, že on není za podobné transakce odpovědný.
„V životě jsem neviděl ani jednoho janturánského robota. Proč?“ seržant byl neodbytný.
„Proč? … Protože naše technika je nejméně o sto let horší?“ přiznal Flekoun bez uzardění.
„Konec sporů, kamarádi. Náš čas se naplnil.“
„Díky za skvělé pohoštění,“ Flekoun vysekl velkou poklonu před hologramem profesora Lamsona. „Bylo to od vás velmi laskavé.“
„Nemel pantem, Fleky a hoď sebou.“
„Proč ten kvalt, Ole,“ namítl Janturánec a s rozvahou sbíral svoje věci. „Vždyť nehoří.“
Sevestr pohlédl na Karsena. Čekal pádnou odpověď, ale místo toho viděl jen pobavený úsměv na jeho tváři.
„Tohle nebylo hezké!“ Flekoun přímo nadskočil.
„Co nebylo hezké?“ nechápal seržant.
„Zeměplaz z Ledosu. To je takové čiperné zvířátko, pohybující se rychlostí dvou Flekounů za hodinu.
„Nechápu.“
„Promítl jsem Flíčkovi jeho obrázek do mozku, abych ho trochu popohnal. Sem tam to pomůže.“
„Jsi proradná sketa!“ pohoršoval se Janturánec. „Ta potvora měla moji tvář.“
„Už dlouho jsem žádného zeměplaza neviděl,“ bránil se Karsen. „Kapku jsem to popletl.“
„Než stačil Flekoun odpovědět, ozvala se prudká střelba. Ostré exploze trhavých střel zpestřovaly detonace granátů.
„Zábava začíná,“ hlesl Sevestr a jeho ruka podvědomě stiskla těžkou laserovou pistoli.
Další dlouhá dávka znásilnila noční klid.
„Strážný robot nešetří municí. Jen aby mu vydržela,“ strachoval se Flekoun.
„Doporučil jsem mu dvojitý palebný průměr. Vždyť to nejde na náš účet.“
„Gladiátor vyjíždí,“ triumfoval seržant, když zaslechl zvuk turbiny.
„Jestli tohle Retonci nezbaští, ať je ze mně nadosmrti abstinent,“ zaklínal se Janturánec a sledoval jak silueta bojového stroje majestátně směřuje k hlavní bráně. „Proč nezmizíme v tomhle zmatku. Retonci by nás určitě neslyšeli,“
„Protože bys musel zůstat tady, drobečku. Ochranná bariéra nejde vypnout automaticky. Někdo musí být v centrále.“
S raketovými tornami na zádech vyklouzlo trio odvážlivců ze skladu. Warrior už ukončil své střelecké představení a přesunul se do centrály, aby deaktivoval ochrannou bariéru úseku C7. Turbina Gladiátora ztichla kdesi v džungli, a tak ticho přerušovaly pouze ojedinělé skřeky podrážděných nočních dravců.
„Jsme na místě,“ ukázal Karsen na sloup označený modrými fluorescenčními pruhy. „Přeletíme jako ptáci.“
„A natlučem si hubu,“ dodal Flekoun pochmurně. „Nevím, jestli ten bláznivý ruksak zvládnu.“
„Hlavně…“
„Klid, Sevestře. Flíček děsně rád přehání a občas se chová jako potrhlá janturánská kurtizána, ale tak velké nemehlo přece jen není.“
Flekounova zvěřina narazila na bariéru pevně uzavřeného vědomí a nebyla s to prorazit. Karsen znal svého přítele a proto vytušil, co po jeho poznámce bude následovat.
„Třicet sekund do vypnutí ochranné zóny,“ upozornil je seržant na ubíhající čas.
„Připravte se,“ Karsen pevně uchopil ovladač. „Teď,“ stiskl startér a v příštím okamžiku byl prudce vržen vzhůru. Přiškrtil tah, nakrátko spustil horizontální trysky a klouzavým letem se snášel k zemi. Pohlédl na své společníky. Následovali ho v bezpečném odstupu a úspěšně kopírovali jeho sestupný oblouk.
„Tohle cestování se mi líbí,“ pochvaloval si Janturánec, přestože jeho přistání nebylo bez kazu. „Je to mnohem pohodlnější než se plahočit po svých.“
Když torny pohltilo husté křoví, zavelel Karsen k odchodu.
„Moment,“ seržant bleskově zmizel v houští.
„Co to bude?“
„Malé překvapení pro Retonce, kdyby je náhodou zajímalo, co jsme tu uschovali.“
„Jen nešetři, mladej,“ podal mu Flekoun další granát. „Vždyť nejsme žádný lakomci
„Hotovo?“ Karsenův hlas prozrazoval neklid. „Čím dřív odtuď vypadneme, tím lépe pro nás.“
„Jasná věc, Ole. Ti příposrouti mají zatraceně citlivé uši. Co když nás přece jen zaslechli.“
„Pochybuji,“ zamumlal Sevestr s pusou plnou detonátorů a rozbušek. „Retonci teď pádí za Gladiátorem a přemýšlí, jak se nám dostat na kobylku.“
„Můžeme?“ Karsen netrpělivě přešlapoval.
Sevestr opravil několik větviček a kritickým okem zhodnotil výsledek svého snažení. Návnada byla dokonalá, přesně tak, jak ho to učil poručík Gordon. „Můžeme,“ oznámil stručně a rázně vykročil.

Autor: Milan Verner , foto: internet