Ďábelská planeta 19

Autor článku: Milan Verner „Tady si na chvíli odpočineme,“ navrhl Karsen a k nemalému překvapení obou společníků usedl na kámen. „Blázníš!“ vyprskl Janturánec jako podrážděná kočka. „Tlupu zabijáků máme za zadkem a ty si tady hovíš jako na dovolené.“

„Co ti říká tohle?“ Karsenův prst zamířil na nalomenou větvičku s otrhanými listy po jedné straně.
„Pytlácká značka. Sám jsi jí tu udělal.“
„Správně, žabáčku. A vede kam?“
„Tentokrát si na volavky zahrajeme my,“ protáhl Janturánec v náhlém osvícení mysli.
„Chytrej,“ přikývl Karsen a pokynem ho vyzval k usednutí.
Seržant si připadal jako herec, který vypadl z role. Naslouchal, ale ani zbla nechápal, o čem je řeč.“
„Před námi je hráz masožravých stromů. Ole si myslí, že by jim Retonci mohli chutnat.“
„Masožravé stromy?“ Sevestr tiše hvízdl. „Pěkné svinstvo.“
„Účel světí prostředky,“ řekl Karsen nesmlouvavě. „Ostatně oni nás také šetřit nebudou.“
Seržant Sevestr měl zcela jiné představy o boji s nepřítelem, ale smrt poručíka Gordona byla tvrdou lekcí. S klidným svědomím odvrhl taktické poučky i příklady za strategie. Jde-li o krk, nekouká se na pravidla. Zabít! Nic víc nic míň. Přesto rozpačitě pohlédl na lovce. „Vás bych nechtěl mít za nepřítele,“ v jeho hlase zazníval obdiv i nechuť zároveň.
„Pokud tahle past vyjde, ubudou nám problémy.“
„Ubudou, ale nezmizí,“ odplivl si Janturánec znechuceně. „Ti zmetkové nás ještě řádně potrápí.“
„O tom vůbec nepochybuji,“ přiznal Karsen nevzrušeně. „Jenže teď jsme na tahu my.“
„Raději odtud vypadneme,“ Flekoun neměl stání. „Budu mnohem klidnější, až mezi námi a Retonci bude stát masožravý plot.“
„Za deset minut jsme na místě. Proklouzneme jako myšky.“
„Doufejme,“ hlesl Sevestr a byl moc rád, že nepříjemné mrazení v zádech není viditelné.

„Tak tady máme naše nenasytné pomocníky,“ zaradoval se Janturánec, když spatřil košaté koruny rostlinných predátorů. „Vypadají jako neškodné kranterské vrby, to je však pouhé zdání. Xartové už spořádaly nejednoho neopatrného lovce.“
„Jak projdeme?“ zatvářil se Sevestr ustaraně. „Ten váš plot má zatraceně husté plaňky.“
„Dobře si je prohlédněte, seržante. Všichni tito chlapíci mají ohromný apetit až na jednoho,“ Karsen ukázal na strom, jehož koruna byla poněkud prořídlá. „Tenhle mlsoun si nejspíš pokazil žaludek nějakým špatným soustem.“
S jistou nedůvěrou sledoval Sevestr bezstarostný postup Janturánce. Respektoval zkušenosti obou lovců, přesto však jeho podvědomí deptaly pocity hrozícího nebezpečí.
„Žádný strach, soldáte,“ povzbuzoval ho Flekoun. „Tahle dvířka už jsme použili.“
„Pak tedy nic nebrání Retoncům v našem pronásledování. Díra v plotě zůstane i pro ně.“
„Nejdříve ji musí najít,“ podotkl Karsen a zamířil podél masožravého porostu nenasytných Xartů. „Uvidíme, jaké mají znalosti v botanice.“
„Neposlali sem žádné zelenáče, Ole. Nesmíme je podceňovat.“
„Tohle jim zamotá hlavu,“ Karsen významně poklepal na malé pouzdro, jehož obsah nepředstavoval pro Flekouna žádné tajemství.
„Pachové ampule? Těmi nás armáda nevybavila.“
„Kdo se stará, má. Zůstalo mi pár kontaktů a kamarádů, tak proč je nevyužít.“
„Snad vás Retonci nemají v evidenci?“
„Pochybuji, že by jim Patrola moji pachovou kazetu věnovala k vánocům,“ Karsen odmítavě mávl rukou. „Ale ať se propadnu do horoucích pekel, jestli ti holomci nepoužívají frňáky.“
„Frňáky?“
„Pachové detektory,“ přeložil Flekoun pytlácký výraz do řeči srozumitelné i pro ostatní zbytek tvorstva. „Retonské přístroje zcela nepochybně registrují pach pozemšťanů. Jak vidíte, mám další plus.“
„Ty jsi prostě poklad, společník k nezaplacení,“ Karsen mu uštědřil přátelský štulec a stiskl aktivátor.
Pouhou sekundu po té, co ampule dopadla ke kořenům mohutného stromu, vystřelila z koruny smršť silných šlahounů. V chaotickém reji prohledávaly označený prostor, zatímco analyzační buňky vydrážděné na maximum, vysílaly další a další šlahouny, aby se zmocnily imaginární kořisti.
„Strašné!“ Sevestr mimoděk poodstoupil. „Nevím, jestli bych měl odvahu proklouznout zpátky.“
„Existují daleko horší věci. Xartové alespoň neběhají po lese,“ uklidňoval Flekoun pobledlého seržanta. „Skvrňouši na Coru, u všech pulců, to je paráda,“ rozpomněl si na honičku, po které se musel dlouho a důkladně omývat. Tohle malé tajemství však bylo pečlivě střeženo.
„Trocha rámusu neškodí,“ mínil Karsen a odjistil zbraň.
„Proč ne,“ souhlasil Sevestr. „Určíme jim správný směr.“
„Okamžik,“ zarazil je Janturánec. Nadechl se a vyrazil ostrý skřek podrážděného tropaxe. „No prosím.“
Zarachotily dva výstřely a další skřek přešel v namáhavé chroptění smrtelně zasaženého zvířete.
„Stačí, Flíčku. Tropaxové jsou samotáři.“
Janturánec přikývl a zakončil svou produkci trylkem roztouženého skřídláče.
„Velmi působivé,“ nešetřil chválou Sevestr. „Všechny samičky v okolí se teď natřásají nedočkavostí.“
„A Retonci taky. Raději vypadneme. Nemám chuť dělat ze sebe terč kdejakému ostrostřelci.“
„Mocný Astvagone,“ oslovil Flekoun nejvyššího boha z prastarých janturánských bájí. „Buď nám nápomocen a znič naše nepřátele jako odporný hmyz jenž cizopasí na páchnoucích výkalech tvých nehodných dětí.“
„Jen aby měl Astvagon pochopení,“ zapochyboval Karsen. „Moc pokorně to neznělo.“
„Máš pravdu, Ole. Ostatně nevím, jestli by se janturánský bůh namáhal kvůli potrhlým pozemšťanům.“
Blízké návrší hustě zarostlé keři a spletí lián poskytovalo dokonalý úkryt.
„Tady klidně zmizí celý pluk i s technikou,“ pochvaloval si seržant Sevestr s plnými ústy.
„Škoda, že tu není,“ zalitoval Flekoun. „Ale jinak je to dobré místo.“
„V životě už jsem měl na mušce ledacos, ale ještě nikdy jsem nestřílel po…“
„Tohle je prostě škodná, Ole. Nemáme na vybranou. Buď my nebo oni. Jiná možnost není.“
„Vím, ale to neznamená, že se mi to líbí. Po pravdě řečeno, když někdo střílí po mě, líbí se mi to ještě míň.“

Autor: Milan Verner , foto: internet