Důchodce a duchovní život: Digitální – analogový

Autor článku: František Benda Máme-li se na své cestě dostat do poněkud vyvýšeného místa, naskýtá se nám zpravidla jedna ze dvou možností. Buď cesta do vrchu stoupá plynule, nebo dojdeme ke schodům, po kterých se jde trochu jinak. Zatímco po stejnoměrně stoupající cestě je nutno vydávat na každý krok námahu stále stejnou, na schodech tomu tak není.

Na každý schod musíme vyzdvihnout své tělo zvlášť, ale pak si vlastně můžeme na chvilku odpočinout, protože jsme se ocitli na vodorovné plošce, kde je stání celkem pohodlné.

Výsledná práce, ať již při stoupání plynulém nebo pomocí stupňů, vyjde samozřejmě na stejno, jenomže schody jsou právě jaksi pohodlnější. Že jsme při tom přišli o požitek z plynulosti cesty nám většinou ani nevadí – pokud si toho vůbec všimneme.

Rozdělení jakékoliv cesty na úseky, na kterých zanedbáváme postupné stoupání a nahrazujeme je schody, celý pozvolný vzestup degraduje. Místo plynulé změny, která má pouze jeden začátek a jeden konec, dělíme celou cestu na drobné úseky, z nichž každý má na začátku prudký svislý výstup, a po něm vodorovnou prodlevu. Takové řešení ale přináší mnohé výhody. Jednotlivé etapy (schody) jsou pak snadno přehledné, ve svém průběhu neměnné a proto jednoduše kontrolovatelné. Pokud se je nepodaří uspokojivě zvládnout, je možno je rozdělit na ještě menší schůdky, a ty pak zdolávat postupně. Technika na to přišla už dávno: složité přístroje se nekonstruují tak, aby jedna část přecházela plynule do druhé. Jsou rozděleny na logické celky, a při poruše nebo inovaci se místo zdlouhavého opravování jednotlivých částí jednoduše vymění celý poškozený panel.

Takovéto zdolávání překážek po skocích je ale pouze lidský výmysl. Je to způsob, jak se pomocí svých ne příliš dokonalých smyslů snažíme pochopit dění v okolním světě, v naší přírodě. Dost dávno jsme pochopili způsob, kterým nás neustále obklopuje, ale změny po skocích v ní nacházíme velice zřídka. Vše většinou probíhá plynule; jeden stav se zvolna, pomocí drobných, těžko rozeznatelných změn, mění na jiný.
Pro naše poznávání se takový postup ne vždy hodí. Je samozřejmé, že pozorujeme, jak se řada pochodů, ze kterých se skládá náš život, plynule mění, jak jedna nebo více veličin pozvolna přecházejí na veličiny jiné. Pro naše chápání je ale výhodnější představit si svět jako řadu navzájem nesouvislých jevů, fenoménů, které si pěkně seřadíme do nějaké posloupnosti, a zabýváme se pak každým zvlášť. Zdoláváme pak pěkně jeden schod za druhým, i když je to způsob, který jsme přírodě vlastně vnutili.

Jde tedy o dva navzájem rozdílné pohledy, od sebe dosti odlišné, z nichž každý je ve svém oboru dobře použitelný, ne-li nenahraditelný. Pokud zkoumáme a snažíme se popsat nějaký jev v jeho vývoji, kdy jedna veličina se mění na druhou spojitě, mluvíme o přístupu analogovém. Jestliže bereme jednotlivé jevy jako diskrétní, nespojité, stojící vedle sebe zcela nezávisle, mluvíme o přístupu digitálním.

Příkladem analogového přístupu může sloužit obyčejný krejčovský metr. Je po celé délce rozdělen čárkami ve vzdálenosti po 1 cm, ovšem prvních pár centimetrů je navíc děleno ještě po milimetrech. Už tak je tam těch čárek přespříliš, takže prodloužit milimetrové dělení na celou jeho délku by situaci značně znepřehlednilo. Kdo je matematicky více zaměřený, mohl by namítnout: to ještě nic není. Každý ten milimetr si přece lze představit rozdělený dále na jeho desetiny, ty pak na setiny, a dále na tisíciny a tak stále pokračovat, což by mohlo teoreticky postupovat donekonečna. Pokud bychom se navíc ještě nechtěli omezit pouze na desetinné dělení, pak by se tam ještě docela dobře vešly hodnoty nejrůznějších zlomků, odmocniny čísel a spousta různých fyzikálních konstant. To je právě výhoda i nevýhoda analogového dělení: vejde se do něj mnoho hodnot, vedle těch potřebných i přemíra momentálně naprosto zbytečných. Z určitého hlediska jsou důležité, ale běžné zkoumání zbytečně ztěžují, ne-li přímo znemožňují. Ovšem jsou tam. Sice neviditelné, ale jsou.

Druhá možnost, dělení digitální, odvozuje svůj název od digitus = prst. Místo abychom sháněli krejčovský metr, pohlédneme na svou vlastní ruku. Nachází se na ní pět prstů, které snadno dokážeme od sebe odtáhnout, takže vidíme, jak existuje každý sám o sobě. Zatímco na krejčovském metru bychom bývali dokázali celkem snadno najít mezi jedničkou a pětkou libovolné číslo od jedné do pěti, např. 1,7 cm, na prstech to nejde. Buď jeden prst, nebo dva. Žádné zlomky.

Záleží také na podrobnosti pohledu. Při postupném značně silném zvětšení bychom v základě každého jevu objevili řadu pochodů, sestavených z drobných změn, které by však bylo možno také ještě dále dělit. To je pohled do světa kvantové mechaniky, který sice do našeho navyklého života silně zasahuje, ale my si jej většinou neuvědomujeme. Náš všední den se odehrává při pomalých rychlostech a v prostředí středních rozměrů, ve kterých by se neuvážené zavádění podmínek z mikro- nebo mega-světa neosvědčilo. Přineslo by jen komplikace.

Náš běžný lidský život – jehož pozorování je nám nejblíže – se mění očividně naprosto plynule. Teprve výhradně pro potřeby jeho popisu a pro snadnější zasahování do něj jsme např. vymysleli názvy: kojenec, batole, dítě předškolního a později školního věku, chlapec/děvče, jinoch/dívka, adolescent, teenager, dospělý muž/dospělá žena, střední věk, starci apod. Příroda nic podobného nezná. Přechody v ní probíhají naprosto plynule. V životě člověka se např. nedá nikdy dost přesně poznat začátek a konec puberty. Co se u jednoho může protáhnout, jiný si odbude zkrátka. Patrně neexistuje nikdo, kdo by prohlásil: ještě včera jsem byl ve středním věku, ale dnes už jsem stařec.

V našem pozorování světa a v uvažování o něm se budou tyto dvě metody vždy prolínat. Někdy budeme do výšin stoupat plynule, jindy se budeme přesunovat po stupních. Vědecký přístup k poznávání světa je analogový – každý problém svědčí o plynulých změnách ve svém průběhu, avšak při jejich popisu se setkáme s nepříjemnou skutečností, že vzniknou další podskupiny, sice také s plynulým průběhem, ale rovněž i s pozdějším rozpadem. Dojem celistvostí je bohužel pouze počáteční. Cesta za podrobnostmi je pak nikdy nekončící.
Umění naproti tomu spíš digitalizuje: obraz, sochu, báseň, hudební skladbu je třeba dříve či později dokončit. Je nedělitelná.
Markantně se rozdíl mezi digitálním a analogovým přístupem projevuje při srovnávání různých typů hodinek. Ukazovat pouze celé hodiny by bylo nedostatečné. Kalendář také sice skáče po rozmezích jednoho dne, ale s tím už se počítá. Hodiny raději dělíme na menší části, někdy na čtvrtiny, ale všeobecně je vžito ukazování po minutách. Na některých digitálních hodinkách lze sledovat změny i po vteřinách, ale to se používá pouze ve výjimečných případech. Zaznamenávání (digitálně) kratších časových úseků než vteřin by se změnilo v naprosto nerozlišitelný, rychle ubíhající sled číslic.

U analogových, tj. běžných ručičkových hodin, tyto problémy nemáme. Sice nedokážeme určit čas na minutu či na vteřinu přesně, ale to se většinou ani nežádá. Pro běžný život je vlastně většinou lhostejné, jaký typ hodinek používáme; spíše jsme proto při jejich výběru vedeni estetickým dojmem (nebo cenou).
Ve snaze poznávat náš svět a zachycovat jej popisem jsme nuceni pojmy lokalizovat. Je nám blízké uvažovat v ohraničených, nespojitých soustavách. Vnímáme je pak jako ucelené části. Ty pak zařazujeme do kategorií a zacházíme s nimi podle zákona třídění. Výhodnější se zdá nepovažovat tyto roviny nebo kategorie jako od sebe přísně oddělené. Sousedé, oddělení od sebe vysokými zdmi, nemohou spolu mít dobré vztahy. Vlastně by měl stačit třeba živý plot, natažená šňůra nebo jen pomyslná hranice, aby se vědělo co je čí. Pro tvory, kteří jsou schopni přelétnout nebo se podhrabat, stejně žádné ploty neplatí. To jen my, lidé, si vytváříme hranice.

Struktury bez jasně rozlišených mezí se mohou dostatečně volně prolínat nebo překrývat. Jenom při prvním střetu může dojít ke kolizi, po delší době se uplatní difúze a symbióza, které sice oslabují čistotu původního jádra, ale na druhé straně mohou dát vzniknout novému fenoménu. Také duch a hmota nemusí vždy vystupovat jako dvě navzájem oddělené a neslučitelné mohutnosti. Duch bez hmoty je vzdálen možnosti projevu, hmota bez ducha by se donekonečna převalovala v neplodných vlnách.

Je úkolem náboženství a filosofie vnést světlo do jejich nekonečného vzájemného působení a pochopit vnitřní mechanismus nepopiratelného produchovňování hmoty. Duch může prolínat hmotou, aniž se s ní ztotožnil a ztratil cokoliv ze své vznešenosti, kdežto hmota, bez opuštění svého světského zakotvení, může přivítat možnost dokonalejšího zorganizování.

Rozdíl mezi vnímáním analogovým nebo digitálním lze snadno odhalit. Nad nimi je ale překlenut lidský duch, který je schopen je oba v sobě beze zbytku zahrnout. Ne vždy je snadné, možné nebo dokon-ce prospěšné současná prožívání takto analyzovat. Analogové vnímání srdcem, citem, často snadno předčí sebepřesnější digitální poznatky rozumu. Lidská mysl má – zdá se že naštěstí – jistou setrvačnost, která jí znemožňuje vnímat ony hranice mezi jednotlivými vjemy. Je to svým způsobem nedostatek, ale umožňující projevy taktu, laskavosti, soucitu a odpouštění. V tomto novém pohledu ztrácí jakékoliv členění a kategorizování význam.

Některé hlubiny života jsou skvělé.

Autor: František Benda, Foto: Internet