Etické rozhledy 3 – Etika umírání a smrti

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Právem se jeví, že etika umírání a smrti člověka má být v každé společnosti pěstována, a to nejen v souladu s náboženstvím, které rodina umírající a sám umírající vyznává, ale také v souladu s etickými pravidly.

Ty by měly být vyspělé, demokratické a inteligentní společnosti vlastní, stejně jaké jiné druhy etik, které si stanoví, na které skládá sliby a které vyznává a uznává vedle psaných zákonů.

Samozřejmě, že bychom měli právem očekávat od rodinných lékařů, že si s tímto tématem budou vědět rady a budou moci disponovat prostředky, které umírajícímu a jeho rodině pomohou k překonání tíživých okamžiků. Ale lékaře nyní nechme stranou, a podívejme se na výchovu dětí a lidí, kteří stojí v pozici budoucích pozůstalých, dědiců a vzpomínajících.

Množí se sociální pohřby
Nedávno jsem četla článek, kdy se pracovníci pohřební podivují nad tím, že se množí čím dál více případů spciálních pohřbů, ačkoliv jsou si jisti, že starší lidé mají na pohřeb našetřeno. To znamená, že pozůstalí při objednání pohřbu tuto částku (kolem 22 tisíc korun českých), do pohřbu neimvestují. To už svědčí o o tom, že mají takovou filozofii, že smrt obecně nemá žádnou hodnotu a tak je zbytečné za ni vydávat peníze. A drahému zesnulému je to už jedno, jestli mu na pohřbu hráli nebo nehráli píseň, kterou si za života přál. To si mohou myslet i jinak slušní lidé, kteří však do umírání a smrti nechtějí nic investovat a nemůžeme je prý odsuzovat, protože jim to nikdo netluče do hlavy, že úcta k umírajícím a smrti je v souladu k úctě k životu od narození až po jeho průběh. Můžeme jen žasnout a divit se, jak je to vůbec možné. „Nikdo je to neučil,“ řekne někdo. Ale já pochybuji, že i průměrného člověka je nutné tomu učit, pokud ovšem nevyrůstá v bezskrupolózním prostředí, které se základním pravidlům slušnosti vysmívá. Pokud se má na školách učit etika, pak nejen ta, která je v souladu s životem, ale také jeho koncem. Pak je taková výuka dokonalá. A peníze, které si umírající ušetřil během svého života na pohřeb by měly být nedotknutelné a neměly by být využívány k jinému účelu. Pokud pozůstalí peníze, které jim byly na pohřeb svěřeny, si ponechají, ať z jakýkoliv důvodů, jednají přinejmenším nemravně, ale může být na to hleděno jako na krádež. Myslím, že by měl člověk tuto částku svěřit notáři do úschovy a současně ho písemně pověřit, aby pohřeb uhradil místo rodiny. Neboť notář se stane, po jeho smrti, soudním komisařem, který se bude starat o dědictví. I po smrti má člověk právo na úctu, nejen za života. Kde však není žalobce, není ani soudce, že?

Izolace umírajícího
Ze svého dětství si pamatuji, že lidé umírali doma, mezi svými blízkými. A byly přítomny i děti, které se s umírajícím rozloučili. Ale pak někdo vymyslel, že by děti neměli být umírání svého rodinného příslušníka přítomné, aby jim to nezpůsobilo trauma a konečně i je zbytečné, aby u něho byli příbuzní, rodina. Rodině se to oznámí. Ta přijde, odnese si svršky, a pak jde zařídit pohřeb. Tak v některých případech samozřejmě je nutné tlumit bolesti umírajícího, a k tomu je nutná odborná péče. Připadá mi směšné, kolik filmů, které děti mohou sledovat, obsahuje násilí a děti jsou postaveny jako svědkové smrti svých hrdinů a nepřátel svých hrdinů, ale být při svém příbuzném v hodině smrti, to je trauma. Není divu, že děti mají o smrti pouze virtuální představu. Někdy je tedy na místě, aby nemocný a umírající byl v péči lékařů a někdy to na místě není. Záleží na lékaři, aby promluvil s blízkými a řekl jim, jak se věci mají. Ale lidé si rádi všechno zjednodušují. Tady ke škodě věci.

Hospice
Hospice mají charitativní charakter a jistě jsou na místě. Ovšem, pobyt v hospicu je velmi drahý. Jsou rodiny, které s tím počítají a na platbu se skládají, jen aby svému příbuznému ulevili v průběhu umírání a v hodině smrti, v utrpení. Na místo v hospicu se dlouho čeká a někdy i zbytečně. Umírající je často odkázán na péči rodiny, která není odborná a na péči lékaře, který se však zdráhá podávat léky utěšující nesnesitelné bolesti. Jde o opiáty a polopiáty, s kterými se musí zacházet opatrně a které jsou pod zákonem. Lékař může mít obavu, že by byl obviněn z jejich zneužití a tak je pro něho snažší je nepředepsat.

Nemusíme mluvit o smrti …
My víme, že zemřeme, nemusíme se touto otázkou zvlášť zabývat. Myslím, si, že ti, kteří pořád tvrdí, že smrt je v moderní české společnosti tabuizována, nemají pravdu. Není to záležitost, o které by měl člověk stejně tak často uvažovat, jak třeba uvažuje o zdraví a nebo o životě. Ale rozhodně faktu smrti by měl dát prostor v tom, že bude přemýšlet o odkládání peněz na možnou nemoc ve stáří, bude přemýšlet s velkou rozvahou o svých dědicích, či jak naloží se svým majetkem a uloží si potřebné doklady na jedno místo. A také si zjistí, kde sídlí notář a třeba s velkým předstihem s ním prokonzultuje své úmysly a svá přání. Mít čistý stůl – to je velmi důležité. Aby nezůstaly dluhy, které nakonec rodinu zruinují, aby majetek a firma přišly do správných rukou, aby nenastaly konflikty, které rodinu navždy rozdělí. Nebo je alespoň zmírnit na minimum. Mít dobré jméno za života je stejně důležité, jako si ho zachovat i po smrti.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet