Hora se žhavým srdcem

Autorka: Jana Haasová – Vesuvanka Toužebně očekávaný Neapolský záliv je před námi. Slunce se blíží k západu a hladí Vesuv svými paprsky a dodává mu nafialovělý odstín. A pod ním září Neapol a pod Neapolí temně modré moře… To je ten kout na Zemi, vzdálený asi 1800 km od mého domova, který mě od dětství téměř magicky přitahuje.

Dorazily jsme s dcerou na místo, přístup ke kráteru byl již uzavřený, ale nám to nevadilo. Strávily jsme krásný večer na Vesuvu v místě, kde pomalu končí vegetace a začíná království popelu a lávy. Atmosféra plná romantiky je spojená s malým přírodovědným průzkumem.

Člověk ze země, která již dávno vychladla se poprvé setkává s činnou sopkou a životem na ní. Je ohromen prudkou dynamikou života a jeho pestrostí. Rostliny tu vyrůstají z lávy a popelu, které jsou jen 54 let staré. Pro nás je kámen něčím, co je miliony let staré a kde se život usazoval pomalu – tisíce i miliony let, ale na činném vulkánu to dokáže za polovinu století. Zelená, žlutá, růžová a fialová – nejrůznější odstíny těchto barev a tvarů – mezi touto zajímavou florou vykukujkí nádherné kameny ztuhlé lávy, které svými tvary a barvami kontrastují rostlinám. I kameny jsou různě zbarvené, od hnědavé, šedohnědé až po červenavou a nafialovělou. Italové tuto lávu nazývají „lava rosa“. Sluneční paprsky zvýrazňují barvy. Vesuv jako by zářil radostí a nad ním blankytná obloha a pod ním vpravo Neapol, vody Tyrhénského moře, pohled na ostrovy Ischia a Capri a vlevo tu krásnou scenerii uzavírá Sorrentský poloostrov. A ještě nesmím zapomenout na Pompeje, nerozlučně spjaté s Vesuvem.

Pohladím fialový květ neznámé rostliny a kámen, které mám na dosah a hledám příhodné místo k malování. A již sedím, připravuji si štětce a barvy. Nastává vzácný okamžik, kddy to o čem jsem snila, mohu malovat podle skutečnosti.

Druhý den jsme mezi prvními turisty, kteří nahlížejí do míst žhavého dechu hory. Ale ten není příliš patrný, jen horký vzduch a páry se tetelí nad puklinami lemovanými sírou. Sluníčko opět zazářilo nad Vesuvem. Při pohledu do kráteru, který je hluboký, se tají dech. Tu a tam na vnitřních stěnách objevujeme osamělé rostlinky, které se tu uchytily. Dole dokonce poletuje drobný bělavý motýlek, ale bělásek to není. V naší blízkosti se mihne ještěrka. Škoda, že kráter se nedá celý obejít, cesta je asi po 400 metrech ohrazena. Turistů přibývá a slunce začíná pálit. Nespěcháme, radujeme se z krás, které nám tato hora nabízí. Kamení zrozené ohněm a rostlinky, které šplhají k vrcholu i pod něj.To všechno je tak působivé a promlouvá to k nám.

Kamínek z Vesuvu – báseň kterou jsem napsala vice než před rokem. Prosila jsem Vesuv o jeden kamínek a on mi jich tu štědře nabízí tolik od nejmenších až po obrovské balvany. Hladím kameny, které vstřícně přijímají sluneční paprsky. Vesuv mi přináší úžasnou radost, pocit štěstí téměř k slzám. Rozechvělá zvednu jeden kamínek – odvezu si ho tam na sever, kde mě bude hřát, když pocítím stesk a chlad… Ale já si v tu chvíli vzpomenu na jednu známou, která je na vozíčku a nikdy se na Vesuv nedostane a vzpomenu si ještě na další, kterým tento krásný zážitek nebude dopřán. Musím jim přivézt trochu té radosti, kterou tady teď prožívám, přeji si, aby i jim zazářil Vesuv tak jako mně… A tak se shýbnu ještě pro několik kamínků. Mám pocit, jako by do mě vstupoval žár z nitra hory, která tu ke mně hovořila. I dcera se radovala z mého štěstí a řekla mi: „Mami, za celý život jsem Tě neviděla tak rozzářenou a šťastnou jako tady“. A měla pravdu.

Autorka: Jana Haasová – Vesuvanka, Foto: Internet