Když má šéf pět žen – román na pokračování 24a

Autorka článku: Irena Fuchsová Vše se po těch strašných dvou dnech vrátilo do starých kolejí, jásal v duchu optimisticky, ale to neměl dělat! Den ještě zdaleka nebyl u konce.

Odpolední čas plynul klidně až do chvíle, kdy si Antonín všiml čehosi nápadného u lahůdek. Za pultem stála Jitka a bavila se velmi zaujatě s nějakým chlápkem, drzým od pohledu. Antonín k ní přišel a tiše a nenápadně se zeptal, jestli má nějaký problém.
Jitka se zasmála.
„Ne, Tony! Ne! Žádný problém nemám,“ halasila na celý Babinec. „Naopak. Ten pán mě zve na víkend na Kanárské ostrovy, chce mě tam fotit do katalogu a já váhám, jestli mám jeho nabídku přijmout, protože jsem tě pozvala v neděli na oběd.“
Antonín se usmál.
„Klidně jeď! Já se bez tvého oběda obejdu! Ale ta cesta asi bude delší, ne? Kanárské ostrovy nejsou za rohem. Můžeš si vzít náhradní volno už od zítřka! Máš ho dost a třeba to do pondělí stihnete.“
Antonín v domnění, že si Jitka dělá legraci, jí přihrál a odcházel, spokojený sám se sebou. Když za sebou uslyšel toho chlápka, bylo mu okamžitě jasné, že Jitce opět šeredně nalítl!
„Jste velmi laskavý, pane vedoucí! To stihneme! Nebude to trvat déle, než přes víkend,“ upřesnil ten drzoun. „Když tedy dovolíte, poletíme v pátek odpoledne, večer už budeme u moře a celou sobotu a ještě v neděli dopoledne budeme fotit. A v neděli k večeru
přiletíme. Paní Jitku odvezeme na letiště i z letiště. Až do Kolína. Žádný problém.“
Antonín zbystřil. To vypadá nějak moc jednoduše! Že by to nakonec byla pravda?
„A proč byste to dělal, pane,“ zeptal se toho chlápka a ten mu to ochotně vysvětlil.
„Fotografuju pro cestovní firmu FIGER a potřebuju nafotit pro katalog přesně takový typ ženy, jako je paní Jitka. Naše modelka si zlámala včera nohu a já musím fotografie odevzdat nejpozději ve středu, jinak se nedoplatím. A paní Jitku jsem objevil úplně náhodou, protože jsem byl tady ve městě něco vyřídit a dostaly se mi do rukou vaše Městské noviny!“
Prokleté Městské noviny, zaklel Antonín v duchu a trnul, co ještě uslyší. A slyšel…
„Zralá žena s tak nádhernou pletí, jakou paní Jitka má, taková se vidí málokdy,“ pokračoval pán a zálibně si Jitku prohlížel. „Samozřejmě, paní Jitko, že dostanete zaplaceno i v případě, že se fotografie nepoužijí, o čemž ale pochybuji.“
Pán se otočil na Jitku, která v klidu rovnala špekáčky do úhledného kopečku, a zdálo se, že ji celá ta věc, na rozdíl od Antonína, vůbec, ale vůbec nezajímá.
„Nedostala byste sice tolik, jako kdybychom vaše fotografie použili, ale příjemná sumička to bude určitě. Tolik by vám pan vedoucí za tři dny určitě nemohl dát, i kdyby chtěl! Smlouvu bychom mohli dohodnout a podepsat večer, co říkáte? Zvu vás na večeři. Do kolika pracujete?“
Antonín byl v šoku. Jitka rovnala špekáčky a přitom se s tím chlápkem domlouvala, kde se sejdou, kdy poletí a co si má vzít s sebou!
Tak to tedy ne!
Antonínovi se celá ta věc vůbec, ale vůbec nelíbila. A tak šel do útoku.
„Moment! Jitko, ty máš přece v sobotu službu! Tak nemůžeš nikam letět!“
Jitka se na něho nechápavě podívala.
„Tony, před chvíli jsi řekl, že letět můžu! Že mám dost náhradního volna!“
Libuška, která všechno nadšeně poslouchala, přiskočila k Jitce a nabídla se, že tu sobotu za ni klidně vezme, ať si jde maminka na hřbitov sama. Antonín to všechno zaraženě poslouchal.
Věděl až moc dobře, co před chvíli řekl, ale copak teď může Jitce říct, že si myslel, že si dělá legraci, jako to má dnes a denně ve zvyku? Ani ve snu ho nenapadlo, že chce opravdu letět na Kanárské ostrovy a navíc, že se tam chce nechat fotografovat pro katalog!
„A jak by ses tam vlastně fotila… to jako… nahá,“ zeptal se a cítil, že dostává na toho chlápka, na Jitku a hlavně na sebe vztek. Co blbne? Jitka je dospělá ženská a to, že k ní v neděli chodí na kuře na smetaně, to přece nic neznamená!
Tak proč mám sakra vztek?
Že bych na Jitku žárlil? Když Antonína tohle absurdní vysvětlení napadlo, dostal na sebe vztek ještě větší. V životě na nikoho nežárlil a nikdy žárlit nebude! Jednou je šťastně rozvedený a podruhé se zblbnout nedá! Nikdy a nikým! Nicméně svou otázku zopakoval ještě jednou.
„Tak jak se budeš fotit? Nahá nebo v plavkách?!“
Pán se na něho usmál.
„My už jsme s paní Jitkou domluvení, pane vedoucí. Tak na shledanou, paní Jitko, vyzvednu vás na vaší adrese v devatenáct hodin. Ještě jednou vám děkuju, paní Jitko.“
Uklonil se, Jitka se zaculila a podala mu přes pult ruku voňavou od špekáčků.
„Rádo se stalo. Proč bych vám nepomohla, když mě to nebude nic stát… naopak…“
„Ani si neumíte představit, jak strašně jste mi pomohla!“
Pán Jitku stále držel za ruku a Antonín by ho nejraději z Babince vykopal. A jako by toho nebylo málo, pán se na něj otočil.
„A vám děkuju také, pane vedoucí. Promiňte, že jsem paní Jitku trochu zdržel.“
A pak konečně vypochodoval kolem pokladny. S prázdným košíkem!
„Tak on si u nás nic nekoupil a jenom vopruzoval“ ukázal za ním Antonín naštvaně a Jitka se rozesmála.
„No vidíš, Tony! A to říkal, že si koupí klobásky, ale jak jsme začali dojednávat ty Kanárské ostrovy, tak na ně zapomněl a já také!“
Začala obsluhovat zákazníka a Antonína si už nevšímala.
Ten si připadal jak Alenka za zrcadlem. Strašně chtěl Jitce říct, že si nepřeje, aby s tím chlápkem někam letěla. Strašně jí chtěl říct, že jí to prostě zakazuje, ale mělo to jeden malý háček. Vůbec nevěděl, jak jí to má říct a něco mu našeptávalo, že nemá sebemenší právo Jitce cokoli zakazovat.
A do těchto jeho popletených myšlenek se kousek od něho ozval smích Blanky.
„Podívejte se na mě ještě jednou! Krásná ženská? To říkáte opravdu mně?“
„Sakra,“ zaklel Antonín nahlas. Agáta, Katka, Jitka! A teď i Blanka! Ti chlapi se zbláznili! Antonín se podíval, s kým Blanka mluví. Byl to hubený brýlatý chlápek a civěl na ni jak Číňan na knedlík.
Antonín si s hrůzou uvědomil, že by nejradši vykopal z Babince i jeho…
„I když si sundám brýle, tak vám to budu opakovat. Jste krásná ženská,“ odpověděl Blance ten hubeňour a nevypadal na to, že by tím chtěl hovor skončit. Naopak. Rozjel se nám, chlapec, procedil Antonín mezi zuby a přemýšlel, kolik by dostal za vraždu zákazníka.
A hubeňour mlel a mlel.
„Dokonce jsem si na vás vzal brýle, co mám na čtení! Chtěl jsem si vás totiž prohlédnout pěkně zblízka! Když jsem vás uviděl dneska v Městských novinách, hned jsem si řekl, že tuhle krásnou ženskou pozvu do kina. Nebo do divadla. Nebo na procházku. Pozvu ji, kam ona bude chtít! Pokud tedy bude chtít…“
Antonín v duchu zaklel podruhé. Ty zatracené noviny mi byl čert dlužný!
Blanka na toho hubeňoura překvapeně koukala. Mně se to snad zdá, říkala si. To říká opravdu mně? Nespletl si mě s Jitkou? Tahle představa ji rozesmála a zákazník, povzbuzený její dobrou náladou, pokračoval rychle dál.
„Nesmějete se doufám mně? I když vám asi k smíchu můžu připadat. Ale já vám to říct musím. I když se mi třeba vysmějete.“ Hubeňour znejistěl a přešlápl. „Můžu vám to říct?“
Žeň ho odsud, nabádal Antonín Blanku, ale ta přikývla a hubeňour pokračoval.
„Prostě jsem si řekl, že se nemá nic odkládat. A šel jsem rovnou sem. Ani nevím, jestli jste vdaná nebo jestli máte děti a je mi to úplně jedno, protože jsem se do vás zamiloval. Poprvé v životě jsem se zamiloval! Láska na první pohled do novin, chcete- li.“
Blanka zrudla a začala přerovnávat zboží v regálu. Snažila se na toho hubeného a
celkem sympatického chlápka radši ani nedívat. Ten k ní teď přistoupil co nejblíž.
Antonín raději popošel také o kousek blíž. Co kdyby.
Hubeňour mluvil Jitce do zad a Antonín z místa kde stál, viděl, že Blanka rudne víc a
víc.
„Jmenuju se Jaroslav Strnad. Je mi čtyřicet let a jsem svobodný. Neměl jsem čas se oženit. A také jsem nepotkal žádnou, které bych chtěl říct to, co říkám teď vám. Nechci už být sám.“

Antonín slyšel jeho tichý hlas a zároveň viděl, že Blanka pro změnu zbledla. A pak konečně promluvila.
„Já jsem také svobodná,“ špitla a tváře jí zase rychle zčervenaly.
Antonín se zhrozil! Proč mu to vykládá? Zákazníkovi! Proč mu radši neřekne, že nám přivezli o deset kilo víc gotaje? Proč mu neřekne, ať si aspoň kilo koupí a dá si ho s cibulí!
Hubeňour si oddechl, ale to Blanka neviděla, protože k němu stála zády.
„Tak vidíte, já to věděl hned, jak jsem se podíval na vaši fotografii. Čekala jste na mě a já čekal na vás!“
Blanka se na něho konečně otočila a rozpačitě sepnula ruce, které se jí trochu třásly. „Prosím vás, dělejte si legraci z někoho jiného!“
Ale hubeňour pokračoval dál, jako by nic neřekla.
„Jsem vyučený zámečník a mám malou firmu. Můžu se vás na něco zeptat? Máte děti?“
Antonín v jeho hlase uslyšel naději. Blani, ten chlap chce děti! Řekni mu, že děti sice nemáš, ale že mu místo dětí můžeš nabídnout gotaj! Řekni mu, že máme o deset kilo gotaje víc, než jsem původně objednal!
Antonín vsugerovával Blance přebytek gotaje, ale viděl, že to na ni nezabírá.
Když Blanka uslyšela otázku na děti, opět rychle pobledla. Podívala se polekaně kolem sebe a zdálo se, že se potřebuje o něco opřít. Antonín k ní rychle popošel.
„Co je, Blanko? Potřebujete něco,“ zeptal se a Blanka zavrtěla hlavou. Antonín zůstal stát kousek od nich. Vyndal malý notýsek a předstíral, že kontroluje zboží. Ti dva ho stejně nevnímali. Blanka byla úplně mimo a hubeňour pokračoval dál v namlouvání, jako by s ní byl v Babinci úplně sám!
Antonín vztekle funěl do vousů. On si klidně randí v mém obchodě s jednou z mých žen! Blanko! Blanko! Vzpamatuj se! Metr od tebe je deset kilo gotaje! Slyšíš, Blanko? Zaměstnávám tě jako prodavačku! Jsi tady jako prodavačka, tak prodávej! Za zády máš deset kilo gotaje! Za zády! Slyšíš?
„Máte děti? Dneska přece mohou mít děti i svobodné ženy,“ otravoval hubeňour dál. Blanka se podívala po Antonínovi a ten na ni povzbudivě kývl.
„Gotaj,“ naznačil rty název salámu a bradou ukázal k lahůdkám. Marně.
Blanka se otočila zpátky na hubeňoura.
„Nemám děti. Já totiž děti mít nemůžu. Proto jsem se nevdala. A také jsem se nevdala proto, že jsem… že jsem taková kulička.“
Antonín málem upadl. Holka, já se vůbec nedivím, že ses nevdala! Kulička! Ona o sobě řekne, že je kulička! To je prostě naše Blani!
Hubeňour se zasmál.
„Kulička? Kulička? To nemyslíte vážně? Já vás vidím jako krásnou ženskou, která je pěkně udělaná.“
Blanka rozčileně kroutila hlavou na znamení nesouhlasu se vším, co řekl a znovu sepnula prosebně ruce.
„Prosím vás, takhle se přece lidi neseznamují! Vždyť je to jako v nějakém románě nebo v televizním seriálu! A… já… a… co…“ Blanka se zakoktala a pak ze sebe rychle vyhrkla to, co si o celém tom rozhovoru opravdu myslela.
„Buď se mi vysmíváte, nebo mi z nějakých důvodů lžete, nebo jste blázen.“
Hubeňour ji vzal za obě paže, a i když se mu Blanka chtěla vysmeknout, pevně ji držel. Antonín supěl za vyrovnanými sušenkami jako lokomotiva a říkal si, čeho je moc, toho je příliš!
Agátu zve voňavý seladon do kina! Jitku tahá úchyl na Kanárské ostrovy! Do Katky hustí brýlatý intelektuál, že hezky voní a tenhleten vlezlý brýlatý hubeňour se ptá naší neplodné Blanky, jestli má děti!
Kdybyste radši všechny jak tu jste, prodávaly gotaj! Gotaj! Gotaj! Ale to ne. Na gotaj si žádná nevzpomene! Ani Blanka, na kterou je vždycky spolehnutí si na gotaj nevzdechne!
Antonínovi bylo jasné, že s Blankou by nic nehnulo, ani kdyby jí to zařval do ucha! Ale zkusil to se svojí telepatií ještě jednou.
Gotaj! Gotaj! Nic! Mávl rukou. To je marné! To mám tedy personál!
Hubeňour se teď Blance díval přímo do očí a hustil do ní ty své sladké řečičky o sto šest!
„Nevysmívám se vám, nelžu vám a nejsem blázen.“
Nedal si pokoj a nedal a Blanka vypadala, že za chvíli omdlí.
„Strašně se mi líbíte,“ pokračoval ten nezmar. „Já prostě někde uvnitř cítím, že jste někdo, koho chci poznat! A chci ho poznat co nejdřív! Jste někdo, koho chci mít rád a koho nechci ztratit! Dneska jste se objevila v novinách a já se vsadím, že tady za chvíli budete mít ne jednoho, ale deset nápadníků!“
Antonín se zhrozil! To by mi tak ještě scházelo! I když…
Na malou chvíli se zasnil. Kdyby si každý nápadník koupil čtvrt kila gotaje, bylo by po starostech! Deset kilo gotaje by bylo pryč do večera! Ale tenhleten hubeňour? Ten si nekoupí ani deset deka, kdepak! Ten jenom mele a mele! A takové blbosti! To bych ze sebe nevypustil, ani kdyby mě chtěli přejet tankem!
„Já o vás nechci přijít! A nechci sem chodit týden, měsíc a seznamovat se s vámi tak, jako se to dělá normálně! Já na to nemám čas! A proto se bojím, že o vás přijdu! Proto vám všechno říkám takhle na rovinu! Člověk někdy prostě musí něco udělat jinak, než se to dělá! Ale proto přece to, co dělá, není špatné!“
Blanka se rozhlédla kolem sebe a hubeňour, jako by se bál, že odejde, ji chytil za ruku. „Rozmyslete si to, prosím vás. Mně vůbec nevadí, že nemůžete mít děti. Já už jsem si zvykl na to, že děti také nemám a nebudu je nikdy mít.“
Blanka se na něho překvapeně podívala a hubeňour se zarazil. Hned ale upřesnil, co řekl.
„Já je totiž také nemohu mít. Jako vy. A ani bych je nechtěl. Na co děti? Jsou s nimi jenom starosti. Já chci vás.“
Konečně Blanku pustil a ta od něho rychle o kousek odstoupila.
„Tady máte moji navštívenku. Zavolejte mi, prosím vás. Brzy. Zítra!“ Hubeňour strčil Blance do kapsy pláště svou navštívenku a odcházel. Antonín ho pozoroval, jak odkládá prázdný košík u pokladny a naštvaně začal pochodovat po Babinci.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet