Když má šéf pět žen – román na pokračování 24b

Autorka článku: Irena Fuchsová Zatracení lemplové! Jeden zve moji zástupkyni a šťastnou vdovu do kina, druhý čuchá ke Katce, třetí chce fotit Jitku na Kanárech a čtvrtý balí Blanku přímo na place, protože nemá čas kvůli své firmě na námluvy! Ale aby tady udělali nějaký větší nákup, to ne!

Antonín se ušklíbl.
Jaký větší nákup? Oni tady neudělali ani malý nákup! Oni tady totiž nekoupili vůbec nic! A ten gotaj budu snad muset nakonec vyhodit! Hergot, jsem já tady snad nějaká seznamka?
Antonín byl tentokrát opravdu rozčilený, až se sám sobě divil, jak moc a šel si radši udělat do Odpočívárny kafe. Cítil, že se potřebuje uklidnit a zařekl se, že do Babince už nevleze, dokud se nebude zavírat. Ale než je večer pustím domů, tak se holčiček pěkně zeptám, kolikpak že to prodaly dneska toho gotaje? Co? Ahá!
Antonín se zlomyslně tetelil radostí, a zatímco si dělal kafe, tetelil se a uklidňoval, přišel do Babince mladý sympatický zrzek.
Proklátil se kolem pokladny bez košíku a když na něho Jitka křikla, vrátil se pro něj a zazubil se na ni.
„Máte venku hezké muškáty. To asi proto, že je zalévají hezké holky, co?“
Jitka přikývla. Bylo jí hned jasné, že zrzounek viděl v Městských novinách článek o Babinci a fotografii Libušky a tak se rozhodla, že mu trochu pomůže.
„Muškáty máme opravdu moc hezké. A ta slečna, co ty muškáty na té fotce v novinách zalévá, ta se jmenuje Libuška. Ale musíš na ni pomalu, abys ji nepoplašil. Ona se totiž kluků bojí. Vlastně, ona se bojí každého, koho dobře nezná.“
Jitka se rozhlédla, jestli ji někdo neslyší a kývla na kluka, aby se k ní naklonil.
„Když jí bylo šestnáct, její tatínek zahynul při autonehodě. A ona z toho byla moc špatná! Čtyři roky! U nás je rok a teprve teď se z toho pomalu dává dohromady!“
Kluk se se zájmem na Jitku podíval, pak zvedl uznale palec pravé ruky a přikývl.
„Beru na vědomí, madam. A děkuju. Jste dobrá. Fakt, dobrá.“
Jitka samolibě pokrčila rameny. To vím také, chlapečku! A po očku pozorovala, co se bude dít dál.
Kluk si našel Libušku v oddělení se zeleninou, přišel k ní a něco jí říkal. Libuška přikyvovala a pak s ním začala chodit po obchodě a postupně jeho košík zaplňovala. Kluk
nepřestával mluvit a bylo vidět, že Libuška s ním mluví také a ani se při tom nezačervená.
Když přišel k pokladně a platil, Libuška stála za Jitkou a nespouštěla z něho oči.
„Já si to dám do auta a ještě na chvíli přijdu, můžu,“ zeptal se kluk Libušky, když si naskládal nákup do tašky.
Libuška zčervenala.
„Ale vezmete si košík, jako že něco budete ještě kupovat, jo? Aby pan šéf…“
Kluk přikývl a vyšel z Babince. Libuška se naklonila k Jitce a začala na ni chrlit, co právě prožila.
„Ten je krásný, viď? A představ si, Jíťo, že také nemá tatínka! Jako já! A jmenuje se Libor! Představ si, Jíťo, já jsem Líba a on je Libor! A jeho maminka se teď podruhé vdala!“ Libuška se krátce zamyslela.
„No, to by tedy moje maminka nikdy neudělala!“ Ale pak mávla rukou, protože o její maminku teď nešlo. „No a ta jeho maminka se odstěhovala do Prahy! A jeho tady nechala úplně samotného, chudinku! A on vůbec neví, kde se co nakupuje a co si má vařit a jak se dělají knedlíky a byl úplně vykulený z toho, když jsem mu řekla, že si může koupit hotový knedlík u nás… jééé! Už jde! Pst! Jitko! Pst!“
Zrzeček se vrátil od auta, vzal si znovu košík, šel k Libušce, popadl ji pod paží a vykračoval si s ní obchodem, jako by chodili po ulici a ne mezi moukou a těstovinami.
Nechával si od Libušky vysvětlovat, kde je jaké zboží a Libuška byla ve svém živlu. A není se čemu divit. Jestli Libuška něco opravdu dobře znala, tak to bylo zboží v Babinci.
Agáta probírala cibuli na velkou a malou a tak si nevšimla, že ten její dopolední nápadník je tady zase. Když za sebou zaslechla jeho hlas, lekla se a celé plato s malou cibulí se rozsypalo po zemi.
„Tak jsem zase tady,“ hlaholil nápadník. „Říkal jsem vám, že sem budu chodit tak dlouho, dokud se mnou nepůjdete do kina? Říkal. Tak vidíte! Pojďte se mnou dnes večer na Pelíšky!“
Nápadník se sehnul, pomáhal sbírat cibuli šokované Agátě a přitom nepřestával mluvit o Pelíškách. Měl pocit, že ho společná práce s Agátou sblíží a vůbec si nevšiml, že jeho láska vzteky nevidí…
Katka, protože u lahůdek žádný zákazník právě nebyl, začala čistit skla u pultu. A najednou měla pocit, že se na ni někdo dívá. Pomalu se otočila a celá se rozzářila. Byl to zase on! Ten kluk s brýlemi, jaké nosil Lennon! Zubil se na ni těma svýma hezkýma zubama. Díval se na ni těma svýma krásnýma očima. A začal na ni mluvit tím svým protivně sympatickým hlasem!
„Tak za prvé, budu neslušný a budu ti tykat. Za druhé se ti omlouvám, protože jsem se nepředstavil. Za třetí, jmenuju se Pavel Kadlec. A vím, že ty se jmenuješ Katka. Katko, rád bych s tebou šel co nejdřív do kina, nebo do divadla, nebo se jen tak projít, třeba kolem řeky.“
Katce doslova vyrazil dech. Koukala na něj a hlavou se jí motalo všechno možné. Vysoká škola, maminčiny lázně, bráškové, nezaměstnaný otec a její práce tady v Babinci.
Říkala si, ne, nemůžu, nemůžu s ním ztrácet čas. Bylo by to hezké, i kdyby to trvalo třeba jenom chvíli, ale já nemůžu! Nemám čas! Tolik lidí je na mně závislých! Ne, nemůžu. Prostě nemůžu. Stála a vrtěla beze slova hlavou. A bylo jí toho kluka líto, ale ještě víc jí bylo líto sebe…
Blanka zamyšleně vytírala fochy na zítřejší čerstvé pečivo, když se za ní jeho hlas ozval znovu.
„Jsem strašný blbec. Hlavně že vám dám navštívenku a vůbec nevím, jak se jmenujete vy!“
Blanka se s úlevou narovnala. Tak ono se jí to nezdálo! On tady opravdu byl a říkal ty směšné, ale tolik příjemné řečičky! A přišel znovu! On přišel za ní, za takovou tlustou ženskou podruhé!
Najednou cítila, že se na toho neodbytného hubeňoura musí usmát, jak nejlíp umí!
Jitka právě začala dělat pokladnu. Kromě těch několika zákazníků, co přišli před chvíli, už v Babinci nikdo nebyl a za chvíli se bude konečně zavírat.
„Paní Jitko, já jsem nechal tu smlouvu okopírovat!“
Jitka zvedla hlavu a usmála se. Ten fotograf tu byl zase!
„Přečtěte si to doma v klidu, než si pro vás přijedu, abyste to nemusela číst někde
v restauraci! Už jsem volal do firmy, aby zajistili vizážistu a garderobiérku! A letenky!“
Chrlil na ni jedno přes druhé a Jitce bylo jasné, že jestli někdo dokáže nafotit v šibeničním termínu to, co potřebuje, tak je to tenhle chlap! Vidina Kanárských ostrovů a vidina pohádkové odměny za fotografování, se jí přiblížila na dosah ruky.
Začala se na ten bláznivý víkend těšit…
Antonín vyšel z Odpočívárny pět minut před šestou.
Byl pevně rozhodnutý všechny tvrdě pokárat za neprodaný gotaj a také se chystal Jitce říct, že nikam letět nemůže, protože mu slíbila nedělní kuře na smetaně a on s ním počítá. Byl si jistý, že se Jitka zaculí a řekne, že tedy kvůli tomu nedělnímu obědu nikam nepoletí a pak se společně tomu drzému fotografovi zasmějí.
Spokojeně se rozhlédl po svém Babinci.
Na několik vteřin měl pocit, že to, co před sebou vidí, se mu zdá!
Libuška se promenádovala mezi regály s vykuleným zrzounem, který si ji vedl, jako by šli spolu k oltáři.
Blanka se usmívala na toho zámečnického vyzáblého podnikatele, který už tady
dneska vopruzuje podruhé.
A ten Agátin seladon se vrátil také! Agáta na něho právě rozčileně vykřikovala, ať už jí dá pokoj, že s ním do žádného pelíšku nepůjde a on se pobaveně usmívá a pohupuje košíkem!
Prázdným košíkem, samozřejmě, že prázdným!
Katka se culí na toho brýlatého výrostka, co už tady také jednou byl! Opírá se o pult lahůdek a civí na ni, jako kdyby si ji chtěl koupit. Kup si radši gotaj, neřáde!
Sakra, co sem pořád všichni lezou?!
A Jitka? Kde je Jitka? Co dělá Jitka?
Antonín se rozhlédl po Babinci a strnul. Ne! Ne! Jitka si zrovna bere od toho debilního fotografa nějaké papíry a on je u ní skoro zalezlý v pokladně!
Uslyšel nějaký řev, který se rozléhal poloprázdným Babincem a viděl, jak se na něho všichni podívali. Až po několika dlouhých vteřinách si uvědomil, že to řve on!
„Už toho mám dost! Je šest hodin! Zavíráme! Všichni ven! Všichni ven! Zůstanou tady jenom moje prodavačky! Všichni ven! A hned! Stejně nikdo nic nekupujete! Gotaj si kupte! Gotaj! Gotaj s cibulí! Můžete ho mít ke snídani! K obědu si ho opečte! K večeři si ho opečte také! Gotaj! Gotaj! Gotaj! Gotaj jste nekoupili, tak ven! Ven! Bez gotaje!“
Antonín řval na celý Babinec a hnal se k pokladně. Vyrval Jitce z rukou papíry a začal je trhat. Jitka se mu je snažila vzít a ječela na celý Babinec.
„Tony, nešil! To je smlouva na ty Kanáry! Sakra, Tony, pusť to!“
„Jaká smlouva?! Nikam nepojedeš! Jak jsi stará tak jsi hloupá! Je to podvodník! To nepoznáš podvodníka?! Je to vrah!“
Otočil se na zkoprnělého chlápka, který mu před očima začal mávat nějakou kartičkou.
„Jaký vrah, pane vedoucí? Jsem fotograf firmy FIGER!“ Vytáhl z kapsy vizitku a strkal ji před Antonína. „Jestli mi nevěříte, zavolejte na tohle číslo a tam vám to potvrdí! Tady mám legitimaci! Řidičák! Kartičku pojišťovny! Pas! Potvrzení o přeočkování proti tetanu!“
Začal hledat po kapsách, ale Antonín mu vyrval vizitku a začal ji trhat také.
„Tos uhodl, ty vrahu, já ještě budu platit za telefon! Vypadni z krámu a už tě tu nechci nikdy vidět, jasné?“
Muž zvedl v sebeobraně ruce před sebe.
„V pořádku, pane vedoucí, uklidněte se.“
Couval ke dveřím, a když stál u dveří, které si pro jistotu pootevřel, zavolal na Jitku.
„Paní Jitko, mám tu smlouvu několikrát! To nevadí, že tuhle pan vedoucí zničil. Jsme domluvení. Zazvoním u vás za hodinu.“
A pak rychle zmizel.
Ostatní nápadníci se pomalu trousili ke dveřím.
Ten hubeňour zámečnický si Antonína vůbec nevšiml. Čistil si brýle a prošel kolem
Antonína, jako by neslyšel, že tu před chvíli řval na celý Babinec.
Zrzek šel jako ve snách a usmíval se snad i na kremžskou hořčici.
Seladon odcházel s úklonami na všechny strany a pochopitelně si opět nic nekoupil.
A ten Katčin kluk, když odcházel, mrkl na Jitku.
„Co na ni mrkáš, ty… ty…!“
Antonín se po něm rozehnal a Jitka vyprskla smíchy.
Během minuty zůstali v krámě sami.
Pět žen a Antonín.
Antonín koukal přes výlohu do ulice před Babincem, kde se rozcházeli nápadníci, a cítil, že se celý opotil. Mě snad klepne! Co to vyvádím? Co tady blbnu? Utřel si zpocené čelo a pak mu konečně ta hrůza došla!
Proboha, vždyť já žárlím na Jitku! Žárlím na ni jako kluk! Dodnes mi nevadilo, že se na ni někdo usměje nebo že se na někoho usměje ona a najednou…
Já ji mám rád!
Ježišikriste, já jsem se zamiloval do Jitky!
To je neštěstí! To je konec! To je konec mého klidného staromládeneckého života, bědoval Antonín v duchu a měl co dělat, aby se neskácel. Co budu dělat?! Co já budu proboha dělat s Jitkou? Vždyť ona a ten její malý zločinec mě zničí!
Ne, tohle mě nemělo potkat.
Pomalu se otočil do svého Babince. Proti němu stálo jeho pět žen.
Jitka se na něho usmívala z pokladny a v jejím pohledu se třpytilo slunce nad Kanárskými ostrovy.
Blanka se dívala skrz zeď a měla v pohledu něco, co tam nikdy neviděl.
Katka rozpačitě přešlapovala a vypadala nešťastně.
Libuška si žmoulala okraj zástěrky a bylo vidět, jak se musí přemáhat, aby se v této vážné chvíli šťastně neusmívala.
Jediná Agáta zlostí odfukovala.
„Pelíšek! Já ti dám pelíšek, jen počkej! Zkus se tady ukázat ještě jednou a vypelíškuju
tě tak, že na to do smrti nezapomeneš!“
Antonín se nadechl. Musím se z toho dostat ze ctí! Třeba mě to přejde dřív, než to na mně někdo pozná! Musí mě to přejít! Takové neštěstí si na stará kolena nemohu dovolit!
Já a Jitka! Proboha!
Tony, buď chlap! Dodával si sílu, protože věděl, že musí něco říct a vůbec nevěděl, co řekne. Buď si jedničkou! A pak se nadechl a šel do toho. Ne hlavou proti zdi, ale cestou
nejmenšího odporu.
„Vyhlašuju do pondělí sanitární den. Zítra i v sobotu budeme mít zavřeno. Máte dva dny placeného volna. V pondělí budeme mít otevřeno normálně, tak přijďte tak, jak máte rozepsané směny. Potřebuju tady udělat za ty dva dny nějaké úpravy, na které stačím
sám.“
Na žádnou ze svých pěti žen se už nepodíval a odešel do Odpočívárny.
Ženy zůstaly stát, pokukovaly po sobě, nejistě se usmívaly a mlčely. Antonín se vzápětí vracel s taškou a s bundou.
„Musím už jít. Přeju vám všem hezké volno.“
Prošel kolem Jitky v pokladně a u dveří se otočil. Podíval se na ni a usmál se.
„Měj se na těch Kanárech hezky. A dej na sebe pozor.“
Pak vyšel z Babince.
Šel poloprázdnou ulicí, koukal před sebe a říkal si pořád dokola několik vět. Jako tajemné zaklínadlo. Jako milostnou báseň. Pořád dokola. Jako blázen.
Ano. Jako zamilovaný blázen.
„Má sametovou pleť. Má pleť jako meruňky! Chci se dotknout její tváře, chci ucítit pod prsty její jemnou a sametovou kůži. Má sametovou pleť. Má pleť jako meruňky! Chci se dotknout její tváře, chci ucítit pod prsty její jemnou a sametovou kůži. Má sametovou pleť. Má pleť jako meruňky! Chci se dotknout její tváře, chci ucítit pod prsty její jemnou a sametovou kůži.“
Na konci ulice se otočil na svůj Babinec.
Některá z jeho žen právě rozsvítila neonové osvětlení před vchodem a oba nápisy na
Antonína škodolibě zamrkaly.
Už to nikdy nebude takové, jaké to bylo před tím, než ti dva blbci napsali ten nápis, pomyslel si Antonín. Nostalgicky se díval na svůj Babinec a najednou si překvapeně uvědomil, že je tomu rád.
No a co? Když to nebude takové, jaké to bylo před tím, než ti dva blbci napsali ten nápis, tak to bude jiné. A to je dobře. Změna je život.
Před pár dny by mě ani nenapadlo, že Jitka má tak krásně sametovou pleť! Že má pleť jako meruňky! A že se chci dotknout její tváře! Že chci ucítit pod prsty její jemnou a sametovou kůži.
A dneska?
Dneska se opiju, rozhodl se Antonín, když o chvíli později vstupoval do Hospody
U chlapa a viděl, že u stolu Beseda sedí všichni, o kterých věděl, že tam sedět budou a čekají už jenom na něho…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet