Když má šéf pět žen – román na pokračování 25

Autorka článku: Irena Fuchsová BUDE SE U CHLAPA MALOVAT? Antonín se nakonec ten večer v Hospodě U chlapa neopil. Seděl nad jedním pivem skoro hodinu. Koukal před sebe a nemluvil. Nechal mluvit ostatní.

„Tony, sedíš tu jako zařezaný. Nepiješ, nemluvíš. Nedávno taková sláva s Babincem a teď najednou jsi jako zmoklá slepice. Co je ti, hochu,“ zeptal se ho starostlivě Josef a bylo na něm vidět, že chce pokračovat v méně starostlivém tónu a více štiplavě, přesně jak měl ve zvyku, ale Antonín ho zarazil.
„Máš pravdu, Josefe. A když je někdo zařezaný, tak nemluví, protože je mrtvý. A já jsem mrtvý.“
Ano, Antonín si připadal mrtvý. Ale na rozdíl od něho, všichni ostatní kolem stolu Beseda vypadali spokojeně. A nejenom kolem stolu. Všichni v Hospodě U chlapa měli na paškále jakési téma, které ale k Antonínovi zdánlivě nedorazilo.
Profesor se culil nad svou Colou a nad knihou, kterou ten večer ještě neotevřel a šuškal si s vedle sedícím zrzkem. Přidal se k nim i Oldřich. A jediný Oldřich, psycholog, který pomáhal řešit občanům ve městě krize předmanželské, manželské, pomanželské i nemanželské, jediný Oldřich se snažil Antonína zatáhnout do debaty, která se ten večer točila kolem ženských.
Marně.
Petr, zaměstnanec Úřadu práce, přivedl ke stolu nějakého podnikatele a řešil s ním jeho projekt, který měl dát práci několika lidem. Antonín se po tom chlapovi díval dost nepřátelsky, ale když se podnikatel na něho usmál a na celou hospodu se zeptal, jestli má nějaký problém se svými prodavačkami, že mu rád pomůže a ostatní se jistě přidají, Antonín za všeobecného veselí rychle odešel na záchod.
Jiří, budoucí spolumajitel Cukrárny, znalec a milovník žen, několikrát rozvedený a otec pěti dětí, na kterého čekala další svatba, si počkal, až se Antonín vrátí a pak si zjednal pozornost všech.
„Tony, slyšel jsem, že láska kvete nejenom v každém věku, ale hlavně prý kvete ve
tvém Babinci!“
Hospoda U chlapa kupodivu nezahřměla smíchem, ale ztichla, zvědavá na
Antonínovu reakci.
Antonín přemýšlel. Podruhé na záchod jít nemůže. A tak se rozhodl, že dneska večer si už v téhle hospodě nic nedá. Zbývalo mu tedy jediné. Zaplatit to své jedno pivo a odejít domů.
Domů?
Antonín se v duchu ušklíbl. Kdybych měl aspoň psa, který by tam na mě čekal, pomyslel si smutně a zhrozil se. Co to vyvádím? Snad se nad sebou nerozbrečím? Já, který jsem ještě nedávno vykřikoval, že mi je čtyřicet dva let a kdyby nic jiného, tak jednu věc vím zcela určitě! Že se už nikdy podruhé neožením, protože jsem jednou šťastně rozvedený! Co to proboha vyvádím?
„Antonín si toho možná nevšiml, ale já ano! Má v Babinci nádherné ženské! Například já jsem se dneska v Babinci zamiloval,“ prohlásil na celou hospodu okatý zrzeček vedle Profesora. Antonín se nasupil a mávl po něm rukou jako po obtížném hmyzu.
„Ty mlč! Na tebe jsem tak zvědavý! Já v Babinci pracuju! Já se tam nechodím producírovat a zdržovat prodavačky! Já nemám čas všímat si, jak moje prodavačky vypadají! Pro mě je důležité, že jsou svobodné! Svobodné, pánové! Slyšíte mě dobře! A pokud se na tomto jejich stavu něco změní, tak Petrovi přibude pět nezaměstnaných ženských jen to fikne!“
Jiří pohoršeně hvízdnul.
„Tony! To ty bys vyhodil i manželku?“
Antonín vyskočil od stolu.
„A už toho mám dost! Všichni jste se zbláznili! Pánové, lezou vám na mozek hormony! Hormony vás zblbly! Tady se nedá vypít v klidu ani to jedno pitomé pivo! Jakou manželku? Čí manželku, sakra?!“
Jiří k němu vztáhl obě ruce.
„Tony, uklidni se! Přece až si vezmeš Jitku, tak podle toho, cos řekl, ji budeš muset vyhodit, protože bude vdaná a ty přece vdané ženy nezaměstnáváš!“
Celá hospoda s napětím čekala, co Antonín odpoví. Ten mlčel a až po chvíli, když
Josef začal netrpělivě pomláskávat od výčepu, si těžce vzdychl a rozhlédl se kolem sebe.
„Pánové, procházím těžkým životním obdobím. Svým pěti prodavačkám jsem dal dneska placené volno. Do pondělí.“
Rozhlédl se po Hospodě U chlapa a ušklíbl se.
„Koukám, že někteří z vás po tomto mém sdělení viditelně pookřáli. Nevím sice proč…“
V tu chvíli chtěl podnikatel, sedící vedle Petra něco říct, ale Antonín mu skočil do řeči.
„…a nechci to vědět! Je to jejich věc. Ať pookřívají, pro mě za mě. Ale já si teď beru volno od vás. Beru si volno od téhle hospody, která už není Hospoda U chlapa, ale je Hospodou U udrbaných bab! Nic se nemá přehánět, pánové! Já vám tady šaška dělat nebudu. Odcházím. To moje jedno pivo za mě zaplatíte vy všichni, protože i těm nejhorším kašparům se za vystoupení platí a já tady dělám kašpara zadarmo už dost dlouho!“
Odcházel ke dveřím, ale ještě se zastavil a otočil se do hospody.
„Pánové, já myslel, že jste kamarádi a že tady jen tak klábosíme u piva. Mě nenapadlo, že vezmete to naše klábosení u piva vážně. Zklamali jste mě, pánové, zklamali. Zklamali jste mě ještě víc, než když jste mi v roce 1990 počmárali ty moje plakáty na moji stranu PSUK. Takový nádherný název! PSUK! Potkali- se- u- Kolína. A oni z toho udělají PŠUK.“
Antonín zakroutil i teď, po tolika letech, nad tím vandalstvím hlavou.
„A něco podobného jste udělali i teď. Pánové, pokud nepřijdu po neděli, tak jsem změnil lokál!“
Otevřel dveře z hospody a v tom se ozval Josef, který dokonce vyšel před výčep.
„Pokud to uděláš, bude nám to všem líto, Tony. A nejvíc mně. Ale dělej, jak uznáš za vhodné. Srdci se poroučet nedá. To víme tady všichni. Ale já bych byl moc rád, abys věděl, že ti chci pomoct.“
Antonín se pomalu otočil.
„A to jako v čem, Josefe?“
Josef pokrčil rameny.
„V čem, v čem… dneska všechno stojí hodně peněz. Tak mě napadlo, že by se tady mohlo udělat hned několik svateb najednou. Přímo tady! Když se to všechno tady upeklo a když už ta láska začala konečně v tom tvém Babinci kvést, tak proč ty svatby neudělat najednou a tady!“
Antonín se koukl po rozchechtaném lokálu a pak přikývl.
„To je dobrý nápad. Kam na ty dobré nápady chodíš? Několik svateb najednou a tady! Ale to bys musel nejdřív vymalovat, Josefe!“
Josef se zaculil.
„Pro tebe všechno, Toníčku! Stejně jsem to měl v plánu! Do měsíce to tady nepoznáš!“
Antonín už raději šel.
Hlava ho třeštila, ale přitom cítil zvláštní hřejivé teplo po celém těle. Po tom jednom pivu to nebylo určitě, to věděl. Bylo to jiné teplo. Horoucí teplo. Jako by ležel celý den na jižním slunci, v chladivém vánku od moře, kde všude voní broskve.
Ne. Broskve ne. Meruňky. Sametové meruňky z Moravy. Meruňky, které mají
sametovou slupku, stejnou, jakou má Jitka sametovou pleť. Pleť jako meruňky!
Antonín nad sebou zavrtěl hlavou. Proč já jim dal vlastně volno? Zítra je pátek, určitě bych si dodal odvahu, natáhl bych ruku a dotkl bych se Jitčiny tváře. A konečně bych ucítil pod prsty její jemnou sametovou a příjemně teplou kůži.
Antonín si povzdechl a pak si nerad na svou otázku odpověděl.
Dal jsem jim volno, protože se bojím, že bych právě tohle zítra udělal. Bojím se toho, co by se stalo, kdybych to udělal. Protože kdybych Jitku pohladil, tak bych ji i objal a kdybych ji objal, tak bych ji už nepustil a kdybych ji držel a nepouštěl, tak bych ji políbil a kdybych ji políbil, tak bych…
Prudce zavrtěl hlavou.
Kdepak. Nic z toho bych neudělal, protože Jitka zítra v Babinci nebude. A protože tam nebude, tak já mám radši zavřeno. Jo. Tak je to.
Antonín se zastavil uprostřed tmavé ulice a zatřepal hlavou, jako by z ní chtěl všechny ty pomotané myšlenky vyklepat a pak se polohlasně napomenul.
„Tony, radši přemýšlej, co budeš mít v neděli k obědu, když bude Jitka na těch Kanárech…“

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet