Když má šéf pět žen – román na pokračování 26

Autorka článku: Irena Fuchsová ZA CO VŠECHNO MOHLA JITKA. Ráno šel Antonín ke škole, kam chodil lotr Medard se svým synovcem Ctiradem. Pršelo a tak stál schovaný v chodbě domu vedle školy a vykukoval, aby mu kluci s Ivanou neprošli. Obával se zbytečně.

„Stůj, ty smradlavý skunku! Stůj nebo tě stáhnu z kůže a tvoje tělo dám sežrat orlům!“ Vysoký hlásek Medarda se rozléhal celou ulicí, a když Antonín vykoukl, uviděl dvě malé postavičky zabalené v pláštěnkách, s hrbem na zádech od školních tašek, jak se honí po chodníku a za nimi uviděl Ivanu s deštníkem.
Takže do školy je vede přece jenom Ivana, povzdechl si a hned si vynadal. Tondo, ty pako jedno, sakra, to sis vážně myslel, že si Jitka včera dělala legraci?! Proč by to dělala? A hned si odpověděl. Udělala by to proto, abys žárlil!
Ale kdepak! Antonín se musel sám sobě zasmát. Jak mě může vůbec něco takového napadnout? To by nesměla být Jitka. Jitce je úplně jedno, jestli na ni žárlím nebo ne. Už asi jela na letiště…
„Jé, Tony! Ahoj,“ pozdravila ho Ivana, která k němu mezitím došla. „Kluci, pozdravte Tonyho!“ Otočila se po klucích, ale ti už stáli oba v pozoru.
„Zdravíme pana kapitána Babince,“ řekl lotr Medard a Ctirad, který byl stejný lotr, nezůstal pozadu.
„Dovolte nám odejít, pane generále Babince.“
Ivana se rozesmála a dva Antonínovi známí, co šli kolem, se rozchechtali.
„Padejte do školy, vojíni! Rozchod,“ zavelela Ivana a jen taktak stačila zachytit Ctirada, který se jí vrhl do náruče.
„Maminečko, mně se bude tak stýskat!“
Dala mu pusu, pustila ho na zem a roztáhla náruč po Medardovi, který stál vedle. Ale ten se pohrdavě ušklíbl.
„Ségry nelíbám. Za těch sedm let, co se známe, bys to už mohla vědět.“
Oba se loudali ke škole, ale Medard se nakonec přece jenom vrátil.
„Když jinak nedáš, tak mi ji dej. Dělala by sis výčitky, žes mi zkazila den.“
Ivana se usmála.
„A to máš pravdu, brácho! Byla bych z toho tak špatná, že bych mohla ještě tu svou Spořitelnu přivést ke krachu!“ Sehnula se k němu a dala mu malou pusu na tvář. „Tak. To byla jenom taková sesterská. Na to, jak dlouho se známe, to úplně stačí. Dej mi pozor na syna, brácho. A už utíkej…“
Ale Medard stál a koukal do země.
„Copak je,“ zeptala se Ivana tiše a mrkla po Antonínovi.
„Kdy přijede maminka,“ zašeptal Medard a Ivana se rozesmála.
„Prosím tě, před hodinou jste se loučili a už se ti stýská? V neděli ji tu máš jako na koni!“
Ale to se Medardovi nelíbilo.
„Na žádném koni. Přiletí letadlem. Ale co když to její letadlo spadne? Co si pak se mnou počneš?“
Antonína zamrazilo. Copak Ivana, ta by si poradila, ale co já bych si počal bez Jitky? Dostal na Medarda vztek.
„Medarde, sakra, co to říkáš? Proč by to její letadlo padalo?“
„Já se o mámu bojím, tak promýšlím všechny eventuality,“ odsekl Medard a lítostivě popotáhl.
„Já se o tvoji mámu také bojím, ale ne proto, že by spadla s letadlem, ale proto… proto… “ Antonín nevěděl jak dál a Ivana s Medardem se na něho zvědavě podívali. Antonín se zamyslel a pak pokrčil rameny. „Bojím se o ni, aby ji nesežral žralok!“
Medard zavrtěl hlavou.
„Tak toho já se nebojím, Tony. Mámu totiž budou fotit jenom na pláži. U moře. Aby za ní byly vidět vlny. Do moře vůbec nepoleze. Ale letadlem poletí! Letadla se bojím, že spadne. A co potom bude se mnou?“
Medard se podíval po obou dospělých a oči mu zesklovatěly.
„Aha! Mlčíte! Máma není pojištěná. A Ivana mě jen tak živit nebude. Jestli se máma vrátí, tak jí musím říct, aby se nechala pojistit. Aspoň na milion. Abych tady nezůstal tak sám, kdyby se s ní něco stalo. Abych byl aspoň zajištěný tím milionem.“
Medard vzal Antonína za ruku a přitulil se k němu.
„Tony, řekni jí to taky. Až přiletí, jestli tedy nespadne, tak ať se pojistí. Ty máš na ni blahodárný vliv.“
„Cože?!“
Antonín se podíval na Ivanu a viděl, že ta, celá rudá, zadržuje smích. Podíval
se na Medarda a viděl, že ten se šklebí. Ještě jednou si je prohlédl, ale to už se oba rozesmáli.
Antonín zdrceně zavrtěl hlavou.
„Kdepak… tohle není rodina! To je banda nevypočitatelných grázlů! A to jsem se tě chtěl, Ivano, zeptat, jestli něco nepotřebuješ, když Jitka musela tak narychlo odjet. Že bych ti třeba pomohl ohlídat Medarda! Abych ho trochu rozptýlil, kdyby se mu stýskalo po mamince. Ale Medard má jiné starosti! Medard, jak vidím, bude celý víkend přemýšlet, jak to udělat, aby jeho maminka měla co nejlacinější pohřeb! Ten nepotřebuje, abych ho rozptýlil, ten spíš přemýšlí o tom, kam rozptýlí svou maminku, aby nemusel platit za hrob! Klidně ji můžeš nasypat do muškátů před Babincem, Medarde, klidně!“
Ivana uznale pokývala hlavou.
„Tony, vidím, že ti naše rodina začíná být svým myšlením hodně blízká! Učíš se rychle. Děkuju ti, jsi hodný, že bys chtěl ohlídat Medarda, ale já to zvládnu. A pak, mamka říkala, že budeš dělat nějaké úpravy v krámě, tak toho budeš mít asi do pondělí dost, viď?“
Antonín přikývl. Ano, to vlastně říkal.
Když viděl, že pozvání na nedělní oběd od Ivany nedostane, tak se rozloučil a utíkal skrčený při domech do Babince.
Úpravy. Úpravy. Úpravy. Žádné úpravy dělat nebudu. Dám si do pořádku účetnictví a pak budu odpočívat. Když se Jitka může válet na Kanárech, proč bych se já nemohl válet doma?
A jak řekl, tak udělal. Celý pátek a celou sobotu si dával do pořádku papíry a přitom přemýšlel. A v neděli nevyšel z domova a zase přemýšlel. V neděli večer zjistil, že přemýšlel o jedné jediné věci.
O meruňkách.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet