Liliana – příběh zapovězené lásky 6

Autorka článku: Maura Vyjela nahoru, dala růži do štíhlé vázy a zalila vodou, do kabelky si schovala malý deštník . Pak si přehodila přes ramena šál a sešla dolů. Čekal u na ni. Ještě dřív, než ji spatřil, jak přichází, se na něho zadívala.

Bylo to tak dojemné, jak plánoval jejich procházky, dával ji malé dárky a stal se jejím průvodcem. Ale co bude dál? Liliana si musela tyhle otázky klást. I když ji připadaly hodně předčasné. Nic o něm neví. Ale tuší, za těmi jeho romantickými vzpomínkami se skrývá něco hodně tíživého.

„Tak, tady jste,“ řekla a přehodila si kabelku na druhé rameno.

„Můžeme jít,“ nabídl ji rámě a vyšli z restaurace.

Šli stejnou cestou, jako včera.

„Jak jste se vyspala?“ zeptal se.

„Dobře. Asi mám spánkový deficit,“ zasmála se.

„No, kdy by bylo lepší, kdybychom byli úplně jiní lidé, než jsme. Třeba zemědělci nebo ..“

„To jsou také starosti. Nemůžeme být bez starostí. Ale musíme se naučit je nést.“

„Na to jste odborník vy.“

„Nevím, jestli jsem takový odborník, ale moje povolání mne rozhodně změnilo.“

„A jak? K horšímu nebo lepšímu?“

„Něco uprostřed.“

Pokýval hlavou.

„Rád čtu knihy. Víte, že nemám televizi?“

„Ne, to jsem nevěděla. Ale já na ni taky nekoukám. Večer, když udělám pořádek, rozsvítím si lampu a píši deník.“

Otevřel dveře a vešel první.

„Tak, a jsme tady. Už je pomalu devět. Za hodinu budeme oba hotoví.“

„Dobrý den,“ pozdravila a vůně masážních emulzí ji příjemně zasáhla.

„Dobrý den,“ usměvavá paní ji pozvala dál a zatímco se Liliana připravovala, paní tiše hovořila s někým mobilem. Když vyšla v dlouhém bílém županu, panís e zase na ni usmála.

„Tak prosím, koupel je připravená. A dnes vám dám bublinky.“

Liliana shodila župan a vlezla do vany.

„Není to studené?“

„Ne. Velmi příjemné,“ řekla.

„Pan doktor Richter má také rád spíš teplejší vodu,“ poznamenala paní a pustila do vany kohoutem masážní bublinky.

Liliana nechtěla na to reagovat. Asi by se dozvěděla víc, ale raději mlčela.

Oddala se zcela příjemné vůni koupele a zavřela oči. Tentokrát už nechala obrazy minulých dnů plout před očima a i jeho tvář.

„Jen mi tu neusněte, paní Gallová,“ uslyšela hlas masérky a tak otevřela oči.

„ Tak, za deset minut si pro vás přijdu a pak půjdeme vedle udělat masáže.“

Natáhla budík a Liliana zavřela oči.

Martin už čekal na chodbě a díval se z okna na ulici. Ruce měl založeny na prsou a byl zamyšlený.

„Jsem hotová,“ řekla tiše a on se k ní obrátil.

„Tak jdeme?“

„Myslíte k té kapli? Jdeme. Ale koupíme si něco na cestu.“

Prošli ulicí k obchodnímu domu a Martin se rozhodl, že počká venku. Liliana vklouzla do velkých skleněných dveří.

„Tak, mám všechno,“ prohlásila a podala mu čokoládovou tyčinku.

„To jako na načerpání energie?“ zeptal se Martin a pomalu ji rozbaloval, „už dlouho jsem nic takového nejedl. Nenapadlo mne, že bych si měl jen tak jít něco koupit.“

„Proč? Já vám nerozumím.“

„Od té doby, co žiji sám, tak se moje potřeby a i chutě nějak umenšily. I navzdory tomu, že lépe finančně prosperuji. To je zvláštní,co?“

„Ani ne, já mám také takovou zkušenost.“

Zarazila se, protože řekla něco, co nechtěla. Nechtěla mluvit o Leovi a o všech těch věcech, které ji dovedly až sem, do lázní. Které ji dovedly až sem, na dno všech pocitů, pochybností a zlých úvah. Viděla na něm, že nechce vyzvídat, ale věnuje se ukusování čokoládové tyčinky. Pochopila, že ji dal možnost buď pokračovat dál a nebo mlčet.

„Musíme přejít na druhou stranu a pak se dát kolem toho rybníčku nahoru. Cesta vede alejí, pak kolem řeky,“ mávl rukou před sebou.

„To je příjemné,“ řekla, „mám moc ráda procházky kolem řeky. Ale není nějak čas na to, aby si člověk vyšel. Od té doby, co jsem ovdověla, nejsem schopná pochopit, že mám nyní tolik možností a prostoru, jak zamlada.“

Konečně to vyslovila. Vydechovala jedno slovo za druhým, s naprostým klidem a přesvědčená, že ji zase tak neposlouchá. Koho by nakonec zajímal příběh vdovy, kdo by se zaobíral těžkými pocity, které vdovy i vdovci prožívají, ten hluboký a beznadějný stesk, tu prázdnotu, tu křivdu?

„Lidé se berou z lásky, tedy většinou. A přitom riskují, že se jeden nebo druhý dostanou do toho podivného stavu, který by jinak nepoznali, kdyby zůstali svobodní. Je to jiné, než když se člověk rozvede. Také ztrácí partnera.“

„Obě takové ztráty jsou děsivé,“ řekla.

„Ano. Ale já jsem to udělal po zralé úvaze a v té době se ty následky rozpustily.“

„Můj manžel byl dlouhou dobu těžce nemocný a já jsem ho ošetřovala. Věděla jsem, že zemře, dřív nebo později. A přitom jsem i po tu dobu nebyla schopná se s tím vyrovnat. Bolelo to, když žil a bolí to, když není.“

Martin upřel oči do krajiny a mlčel. Liliana si nebyla jistá, zda bylo vhodné ho zatěžovat svými stesky. Proto k němu obrátila oči a jejich pohledy se setkaly. Zastavili se. Nespouštěli jeden z druhého pohled a jejich ruce se setkaly v prostoru. Prsty se pomalu proplétaly.

„A přesto všechno, co člověk prožil, přesto člověk hledá lásku,“ řekl Martin tiše.

„Ne proto, že ji potřebuje, ale že po ni touží,“ odpověděla Liliana a usmála se na něho. Jejich rty se přiblížily a on ji první políbil na usmívající se rty. Zavřela oči a oddala se jeho polibkům. Nemyslela na nic, jen cítila blaženost, příval štěstí a něhy. Když se od sebe odpoutali, vzali se za ruce a šli po cestě, mezi stromy, mlčeli a nechali v sobě volně probíhat všechny ty pocity, které neměly punc věčnosti, lásky, přísahy a jistoty.

„Nemáte chuť na jablko?“ zeptala se ho po chvíli a on se rozesmál. Poprvé slyšela jeho úpřimný smích.

„Vzpomněl jsem si na ráj,“ řekl a vzal si z jejích rukou pěkné žíhané jablko, „ je příjemné, když někdo nabízí zdánlivě tak prosté věci.“

„Máte pravdu. Člověk si neuvědomuje, co všechno mu schází.“

„Když jsem žil na té chalupě s Danym, musel jsem všechno dělat sám pro sebe. A víte, tam jsem pochopil, co je opravdu potřebné a co není. Každá ta věc měla svou vlastní cenu. Lidé, kteří žijí v dostatku a využívají různých služeb si moc neuvědomují, jak je těžké si uvařit, vyprat, uklidit, spravit střechu, sehnat hřebíky, když musíte projít lesem a polem do vsi. Ale to mi narovnalo duši.“

„A jak to bylo dál? Povídejte.“

Stiskl ji lehce prsty a rozhlédl se kolem.

„Sedneme si tam, na tu lavičku. A já vám budu vyprávět něco pozoruhodného.“

„Dobře.“

Přešli na ruhou stranu po luční cestě a vystoupili na travnatý břeh, kde pod rozložitým dubem byla starodávná lavička. Kupodivu nebyla nijak poškozená lidskou nenechavostí. Liliana otevřela kabelku a vyndala malý sáček s čokoládovými bonbóny. Nabídla Martinovi a sama si také jeden vzala. Pak se zase vzali za ruce a Martin přivřel oči.

„Bylo to také v červnu, vzpomínám si. Chodili jsme s Danym na výlety. Do lesa. A jednou jsme došli na malou mýtinku a ta byla krásně zarostlá maliním, ale také mladými keři a i když nebyla upravená, přesto se mi zdálo, že jsem nikdy neviděl krásnější místo. Bylo takové ticho. Takové ticho, které až bolelo. Dany mi ležel u nohou a já pozoroval oblohu, na které kroužil dravec. Zhluboka jsem dýchal a snažil se ze sebe vyprostit všechny ty nahromaděné úzkosti, které mi čas od času sevřely hrdlo. Bylo to zákeřné.“

Odmlčel se. Liliana cítila, že ještě dnes není zcela s tím vypořádaný a jemně mu stiskla prsty.

„A najednou, z ničeho nic, přerušilo to ticho zvuk flétny. Projelo to mnou jako nůž. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl. Ta píseň – ta mi vzala dech.“

„A co to bylo za píseň?“

„Ještě dnes mne bolí. Ta píseň bolí,“ řekl Martin a upřel oči do dálky.

„Ještě dnes?“ zeptala se Liliana. Martin pokývl hlavou. Nechala ho, aby se v duchu probíral svým nitrem a stále ho držela za ruku.

„Když dozněla, bylo zase ticho,“ pokračoval Martin, „nešel jsem za tím zvukem. Až půjdeme do společenské místnosti, tak vám ji zahraji na klavír.“

„Ano,“ řekla Liliana.

Druhý den,“ pokračoval Martin, „ jsme se s Danym vydali do kopce, který se tyčil nad krajem. Chtěl jsem se podívat dolů, do údolíčka. Víte, Lili, já jsem si vůbec neuvědomoval, že jsem sám. Vůbec mne to netížilo. Neměl jsem sebemenší touhu s někým sdílet tu krásu, která mne obklopovala a kterou jsem měl jen pro sebe. Bylo takové deštové ráno, červnové ráno. Sem tam začalo poprchávat a bylo to velmi příjemné. Ale cesta byla namáhavá. Vystoupili jsme na kopec a já jsem si sedl na kámen. Dany se mi položil k nohám. A já pozoroval nebe, oblaka, jak jimi prostupuje sluneční jas a pak jsem se zahleděl do údolí, kde jak na dlani ležela vesnička s kostelíčkem. A cítil jsem, jak ta krása, ta malebnost prostupuje do mě. Déšť pomalu ustával a slunce osvítilo krajinu. Jakoby ji někdo vymaloval. Nevěřil jsem vlastním očím, že vidím takovou krásu, že jsem schopen ji vidět. A najednou jsem spatřil, že dole, po cestě pod kopcem jede někdo na koni. Rozenal jsem, že je to žena. Zastavila, seskočila z koně a přivázala ho ke kmeni. Pak vyndala nějakou věc, rozeznal jsem ji až po chvíli. Byla to flétna. Přiložila ji ke rtům a zase začala hrát tu píseň jako poprvé.“

„To je zvláštní,“ řekla Liliana.

„Až později jsem se dozvěděl, že je hudebnicí a že v přírodě cvičí na flétnu.“

„Vy jste se s ní setkal?“ zeptala se Liliana tiše.

„Ano,“ odpověděl Martin, „ vyjádřil jsem ji svůj obdiv, poděkoval ji za své uzdravení a ona mi dala na památku svazek not.“

„Nepůjdeme?“ zeptal se, „ je to ještě daleko.“

„Jistě,“ řekla Liliana, vstala a urovnala si sukni, kterou jí jemný vítr rozevlál.

Jejich ruce se spojily a sešli zase zpět na původní trasu. Mlčeli. Liliana se zasnila, prožívala Martinovo vyprávění jako živý sen.

Pokračování

Autor: Maura, Foto: Internet