Liliana – příběh zapovězené lásky 9

Autorka článku: Maura Druhý den ráno, už v pět hodin, odcházela z hotelu směrem k autobusovému nádraží. Táhla své zavazadlo, které se ji zdálo nyní těžší, než když přijížděla. Cítila se velmi špatně, ale s vědomím, že udělala maximum, aby všechny ty věci uvedla zase do správných kolejích, i když jí procházely proudy bolesti, až se jí tmělo před očima.

Musím zase brát ty léky, pomyslela si, ono to přejde. Nesmím to nechat rozběhnout. Když došla na místo, sedla si na lavičku a tašku si postavila vedle sebe. Na ulici nebylo ani živáčka. Obloha byla pokrytá mraky a zřejmě se dá brzy do deště. To je dobře, protože kdyby bylo krásné počasí, asi by cítila víc lítosti. A zítra, zítra už půjdu zase do práce. Určitě na mně všichni čekají, aby mi mohli vykládat všechny ty své peripetie bez toho, že by očekávali nějaké náhlé zlepšení svého tísnivého proživání života. Ale pomáhá se vypovídat, pomáhá mít pocit, že jsou po kontrolou a že v nejhorším případě, když je popadne touha skoncovat s životem, se mohou obrátit na někoho, kdo je pochopí. Liliana ví, že si musí držet odstup. Od každého, ať z osobních nebo profesionálních důvodů. I u pana Trunečka, který se k ní dostal prostřednictvím své praktické lékařky. Takový slušný pán. Na první pohled spořádaný. Jeho příběh, který ji vyprávěl byl tak smutný, tak drásavě smutný. Naslouchala mu bez hnutí, udělala s ním pár testů. Doporučila mu dobrého psychiatra, ale on tam už nedošel. Našli ho za tři dny v lese. Ležel pod velkým dubem.

Autobus přijel na zastávku a řidič vystoupil z vozu.

„Vy tu čekáte na mne?“ zeptal se ji a ona přikývla.

„Tak si nastupte. Máte jízdenku?“

Zalovila v kabelce a vytáhla zpáteční jízdenku.

„Sedadlo 83. Ale asi si budete moci sednout, kde se vám to bude líbit. Dnes moc lidí dosud neodjíždí, většinou až navečer. Až jim skončí procedury.“

„Tím lépe,“ řekla a poděkovala. Sedla si doprostřed autobusu k oknu, tašku si dala pod nohy a zavřela oči. Cítila se velmi unavená a vyčerpaná. Všechno bylo nadarmo, pomyslela si. Nedokážu to prostě. A tolik jsem si od toho slibovala. Musím najít sama nějakou rozumnou cestu, v tom mi nikdo nepomůže a taky nic nepomůže. Nebo skončím někde pod dubem, jako pan Trunečka. Ztratím sílu k životu a padnu kde padnu. To byl ale hloupý nápad, že jsem to vůbec zkoušela, myslela si dál. I kdybych Martina nikdy nepotkala, chodila bych na procedury, procházky a pak na pokoj. A byla bych na tom stejně. Ne, nejsem připravená k nějakým radikálnějším krokům.

Leova nemoc a smrt nebyly tou pravou příčinou, která ji přivedla do takového stavu. To si uvědomovala, i když vysvětlovala každému, že ji právě jeho smrt tak sebrala. Neřekla Martinovi pravdu, když tvrdila, že před Leem nikoho neměla. Ano, dlouholetý vztah s Františkem. Byl ženatý. Měl dvě děti. Tehdy, když se seznámili, vrcholila jeho kariéra, jak pochopila z jeho řeči. Zamilovala se. Bohužel, jak později pochopila, byl to její velký omyl. Čekala deset let, než se rozhodne pro ni, děti zatím vyrůstaly a on jí vyprávěl o svém životě s ženou alkoholičkou. Litovala ho a tím více ho zanášela svými city, pozornostmi, v naději, že zvolí ji jako své východisko. Nabídla mu všechno, co si může muž jen přát, ale on vždy odcházel, s omluvami, se sliby, s přísahami. Jakmile si jen na krátkou chvíli připustila pochybnosti o pravosti takového vztahu, zavalila ji vždy tesklivá nálada a bolest. Protože bez něho se cítila slabá a osamělá. Tak na ni působil, tak ji zamotal do svých sítí, tak ji ovlivňoval, aby ji měl, jak chtěl a potřeboval. Tajila to před všemi a tím víc ztrácela kontakt se svým okolím. Když ji přislíbil schůzku, ten den byla celá neklidná, rozechvělá, nesoustředěná. Pak sledovala hodinu a po hodině, minutu po minutě a když nepřišel, propadla beznaději a zoufalství. Celé dny ztracené, než se zase objevil a ona ztratila nad sebou vládu. Dokázal ji opravdu naprosto paralyzovat. Tehdy neměla sílu toho nechat i když se přiznal, že čeká se svou ženou třetí dítě. Prý je to pro ni šance, jak se zbavit své závislosti. To ji velmi ranilo. Ale ještě zcela neprobudilo z těch snů, které si kolem něho vytvářela. A pak jednou, docela náhodou, ji přítelkyně svěřila, že se strašně zamilovala do jednoho člověka, který je ženatý. Už se nějakou dobu spolu stýkali. Jeho žena má rakovinu. Tak si k ní chodí pro útěchu. Liliana ji politovala, že to musí být těžké pro ni i pro něho. Přítelkyně ji řekla, že si uvědomuje, že to není v pořádku, ale on potřebuje něhu a lásku, ona je už v posledním stadiu. Pak vytáhla z kabelky fotografii a Liliana ke svému úžasu uviděla celou pravdu o Františkovi. Na té fotografii se usmíval a držel ji okolo pasu. Udělalo se ji zle. Druhý den šla k lékaři, aby získala alespoň na týden neschopenku a celý ten týden proplakala. Asi stokrát začala dopis na rozloučenou, ale vždycky papír nakonec zmačkala a odhodila. Po tom týdnu se tak vysílila, že ji lékař nechal ještě jeden doma, ale to už byl začátek toho pekla, které se pak otvíralo nejprve jako malá trhlinka a pak víc a víc rozevíralo nenasytnou tlamu. Zavolala mu.

„Prosím tě, přijeď,“ řekla, „potřebuji s tebou mluvit.“

„Víš, já teď nemohu. Pochop to. Já ti zavolám.“

„Ne, nezavoláš. Chci si s tebou něco probrat.“

„Nemám teď opravdu náladu s tebou něco probírat. Žena je na tom špatně. Mám spoustu starostí a nevím sám, kde mi hlava stojí. Nech to na jindy.“

„Ale vždyť jsi říkal, že to probíhá dobře.“

„Změnilo se to. Nechme toho, já ti zavolám.“

Ukončil hovor. Když se druhý den snažila zavolat, zjistila, že jeho číslo v mobilu už neexistuje. Pocit hlubokého studu, opuštěnosti a náhlé osamělosti ji uvrhl nenávratně do stavu, který pak řešil psychiatr. Byl to hodný starší pán. Předepsal ji antidepresiva a ona k němu ambulatně docházela. Plnila všechny jeho pokyny, aby se dostala z toho nejhoršího. Měl s ní pochopení. Františka potkala za nějakou dobu na jednom společenském večírku a on dělal, že ji nezná. Objímal se tam s nějakou mladou slečnou a upíjeli si vzájemně koňak. Smáli se a tančili.

Zakázala si na Martina myslet. Ten už se nikdy neukáže, zbytečně bych se trápila. Jsem odsouzená k samotě, ale mám tu svého tajného agenta i Leovu fotografii. Nejsem tu sama. Když jsem to dokázala překonat dřív, musím to dokázat i nyní. Být silná, být sama sobě přítelem.

Polkla tabletku a sedla si za klavír. Chvíli jen tak preludovala a sledovala, jak pomalu z ní opadá ten strašlivý nával smutku a jak se dostává do lehkého euforického stavu.

Pak vstala , napustila si plnou vadu a ulehla do teplé lázně. Zavřela oči a nechala pomalu probíhat myšlenky i pocity, aniž je zaplašila, byť by se zdály nepříjemné, táživé či smutné.

Nikdo nemusí poznat, že zase tím procházím, myslela si. Ono to přejde. Musím bojovat.

Až do konce.

Pokračování

Autor: Maura, Foto: Internet