Důchodce a duchovní život: Činný-nečinný

Autor článku: František Benda Představa vyššího duchovního života je zpravidla spojována s náročným požadavkem odpoutání se od nároků běžného života, toho, kterým prochází většina lidí. Tímto způsobem života procházel konec konců i každý adept na duchovní život před svým zásadním rozhodnutím.

Anatomicky jsme si velmi podobní, až shodní; v myšlenkové a duchovní oblasti se dá nalézt různorodost mnohem větší.

Odchod do odříkavého života, který je pokládán za bezpodmínečný doprovod duchovnosti, musí být zcela dobrovolný, neboť jedině tak se lze dočkat nějakých zdárných výsledků. Násilné nucení k něčemu podobnému by bylo možno pokládat za přestupek, a také by se to minulo s účinkem. To, že má navzdory zjevným zdánlivým nevýhodám tak mnoho následovníků, jasně naznačuje, že zisky z něj plynoucí zřejmě bohatě vynahradí to, co nezasvěcení postranní pozorovatelé považují za jasnou ztrátu.

Zastánci duchovních směrů jsou přesvědčeni, že ke správnému poznání může přivést pouze život oproštěný od veškerých emočních vazeb, které jej všemožně komplikují, tedy život v některém typu klauzury. Jejich odpůrci – a nemusí to být právě hedonisté – naopak tvrdí, že životním problémům může rozumět pouze ten, kdo žije uprostřed nich, a ne někde ve „věži z kosti slonové“, ve které se zabývá nejvýš sám sebou.

Při podrobnějším zkoumání ale snadno zjistíme, že hranice mezi světem duchovním a hmotným není vytýčena nikterak přesně. Těch ryze duchovních a naopak zcela k hmotným zájmům přivázaných není zas tak mnoho; většina lidí se pohybuje někde mezi nimi. Lze si zcela snadno uvědomit, že i vznešený duchovní život je poután k zemi řadou zcela přirozených, přízemních (např. biologických nebo existenčních) požadavků, stejně jako to, že i naprostý materialista přece jen občas pocítí závan čehosi vyššího, ať už po linii umění nebo v důsledku neočekávaného zjemnělého citu.

Zdálo by se tedy, že řada lidí zcela dobrovolně (a mnohdy i nevědomky) přistupuje na dvojí paralelní prožívání, kdy jedním světem hmotně prochází a druhý současně duchovně pociťuje. Nezdá se, že by si tyto požadavky nějak zvlášť protiřečily nebo si překážely; naopak, vplynou do života ruku v ruce zcela automaticky.

Ortodoxní vyznavači duchovních nauk vyžadují neustálé duchovní zaměření, doslova vždy a všude. Znamená to při všech činnostech a od rána do večera. Produchovňovat se přece dá kde co. Ti umírněnější, nebo snad připoutanější vědí, že občasné nevyhnutelné praktické zaměření dokáže zaujmout veškerou pozornost natolik, že nejen že se od vyšších sfér zcela odpoutá, ale dokonce si ani nevzpomene, že by se měla o něco podobného vůbec pokusit.

Ti, kteří tento problém berou vážně, navrhují kompromisní řešení: činnost v nečinnosti a nečinnost v činnosti.

To by mělo probíhat tak, že při praktické činnosti jakéhokoliv druhu bychom měli mít na paměti, že jsme při ní vlastně pouze zakončením jakési dlouhé ruky, která plní příkazy vyššího řádu, kde my jsme pouhým nástrojem, kterým je toto prováděno. Proč se při tom emočně angažovat a vzrušovat? Vždyť se nás to vlastně zase tak moc netýká. Něco vyjde, něco ne. Takový je přece běh věcí. Věci kolem nás se dějí, a my – někdy na jejich hrotu – kmitáme, že nevíme, kde nám hlava stojí, ale svou podstatou, která je tajemně napojena do míst, odkud přicházejí všechny povely, jsme nečinní. Nečinní dokonce i při zdánlivě horečné činnosti. Teď možná kmitáme, ale v podstatě se měníme velice zvolna. Postranní, mlčenlivý Tichý svědek, by nám o tom dokázal říci mnohem více – pokud by ovšem promluvil.

A činnost v nečinnosti? Stačí se přece na chvíli zastavit a máme ji tu jako na dlani. To, že se tělo zklidní a mysl utichá, vůbec neznamená, že jsme přestali existovat, že jsme zmizeli. Nerozplynuli jsme se. Zastavilo se pouze to, co zastavit lze, aniž by byla omezena činnost partií nevyhnutelných pro celkovou funkci těla. Vnitřní orgány pracují nerušeně dál. To, co je přírodním základem existence těla, má svůj autonomní život, do kterého nedokážeme zasahovat. Ovlivňovat jsme schopni pouze citovou a myšlenkovou nadstavbu, a to ještě s obtížemi. Pokusy o zastavení myšlenkové činnosti (koncentrací, meditací, modlitbou nebo mantrou) vedou k otevření jiného druhu nazírání, tak pestrého a složitého, že v žádném případě nelze mluvit o nečinnosti. Všeobecné oblibě se ovšem tento názor netěší. Ale popírat něco může pouze ten, kdo se nejdříve na vlastní kůži pokusil to poctivě zjistit – a neuspěl. Což ovšem v případě ztišení mysli nehrozí.

Autor: František Benda, Foto: Internet