Důchodce a duchovní život – Tetralema I.

Autor článku: František Benda To je opravdu tvrdý oříšek na uvažování a pochopení. Stručná definice zní: ani dobrý, ani zlý. Ale také ani dobrý a zlý současně, a právě tak ani ne-dobrý, ani ne-zlý současně. Jak se v tom vyznat? Co je to zase za nesmysl, řekne si náš rozšafný selský rozum.

Vezměme například do ruky diamant (nemáte-li po ruce vlastní, tak si jej na chvíli někde vypůjčte). Je krásný, obdivuhodně vrhá odlesky světla; také je vzácný a proto i drahý. Přiblíží-li se k němu ale váš pes, pomyslí si (jak se můžeme domnívat) něco zcela jiného. Tuhle věc neznám, ničím zajímavým nevoní, a je ostatně příliš tvrdá na to, aby se dala rozkousat.
Diamantu je ovšem zcela srdečně jedno co si o něm myslí ten či onen. Ve svém diamantovém světě je součástí obsáhlého diamantového celku a od ostatních se příliš neliší. Snad jenom velikostí či případně výbrusem. Podstata je ale u všech jemu podobných stejná.
Jestliže jsem mu já přiřknul vlastnost, kterou jsem jej pojmenoval a podle níž jej i později poznám (a podle mého návodu se to může podařit i ostatním), vůbec jsem tím do tohoto diamantového světa nepronikl. Pouze jsem si vytvořil vlastní diamantový „podsvět“, který s jeho skutečným nemá vůbec nic společného.
Zdá-li se mi nějaká věc hezká nebo dobrá, vložil jsem se vlastně do role tvůrce, který založil novou složku, v níž je tato věc hezká nebo dobrá. Jejímu vlastnímu světu je toto mé hodnocení značně vzdáleno. Stejně se nic nezmění budu-li ji považovat za ošklivou nebo zlou. Jen jsem tím založil jinou složku, obsahující zase tyto vlastnosti. Od pravých vlastností předmětů se tím ve skutečnosti vzdaluji. Věcí samých se tato moje manipulace s pojmy ani v nejmenším nedotkne; to já si deformuji své vlastní poznání, a ještě si při tom myslím, jak šikovně jsem to narafičil.
Chci-li se dobrat pravého poznání, moc šancí ani vlastně nemám. Ta věc prostě je, a mně se sotva podaří do jejího světa proniknout tak, abych se stal její součástí a tím ji vlastně dokonale poznal. Usoudím-li ale, že není ani dobrá ani zlá, vzdávám se tím sice vlastního přisuzování vlastností, zajišťujících jí mou přízeň či odpor, čili existenci v mém, jí cizím světě, ale tím vlastně vzniká má nová kategorie: skupina, o kterou nemám zájem, neboť se mého světa vůbec netýká. Pouze beru na vědomí, že taková skupina existuje a že se mne netýká. Do světa svých emocí ji prostě nevpustím.
Ale ve velkoobchodě musí být i takové zboží, které já nikdy nekoupím, někde uskladněno, takže vlastně tvoří také zvláštní skupinu. Musí tam být připraveno pro ty, kteří nemají podobné problémy jako já a o takové výrobky by mohli někdy projevit zájem. Proto ten dovětek: ani dobré a zlé současně, ani ne-dobré a ne-zlé současně. Prostě vůbec žádné zboží, vůbec žádné vlastnosti. Nic, na co by se dalo jen pomyslet, natož to vlastnit.
Tím jsme se nečekaně dostali k pojmu naprosté prázdnoty, ticha, světa bez forem. Jak je vzdálený našemu každodennímu prožívání! Proto o něm většina lidí ani neví, a ti, kteří jeho existenci alespoň tuší, o ní zas raději nic vědět nechtějí. Takové znalosti mají silnou svou odvrácenou tvář – pokud nejsme skálopevně přesvědčeni, že prázdnota je nabitým skladem všeho možného, jak pozitivního, tak negativního, snadno nám (neboť je zcela bez emocí) nabídne představu nihilismu.
To je to poslední, co bychom si přáli. K tomu by touha po poznání vést neměla. Je to také důvod, proč se takovéto hlubiny udržovaly ve vzdálené tajnosti. Zdá se tedy, ale je to naprostý alibismus, že před nebezpečím nás nejlépe uchrání naše nevědomost.
Jak ráda po ní většina lidí sahá!

Autor: František Benda, Foto: Internet