Důchodce a duchovní život – Tetralema II.

Autor článku: František Benda Orientální filosofie se už dávno snažila odhalit zákonitosti světa a života. Jelikož se ale projevily jako nesmírně komplikované a navzájem záhadně propojené, vznikla celá řada přístupů, někdy od sebe i dost odlišných.

Z nich každý se zabýval tou stránkou z mnoha možných, která se právě jemu zdála zajímavá, pozoruhodná nebo dokonce důležitá

K praktickým příkladům se v tomto případě nebylo možno obrátit, takže veškerá pozornost se zaměřila na myšlení.
Vznikla tak kardinální otázka: do jaké míry je lidská mysl vůbec schopna pochopit vesmírné zákonitosti? Pakliže ano, jakým způsobem k tomu dochází?
Mnoha lidem se budou tyto otázky zdát nejen těžko pochopitelné, ale také zcela nedůležité. Mají vůbec něco společného s praktickým, každodenním životem? Na první pohled se zdá, že nikoli. Pro filosofa nebo nábožensky uvažujícího hledajícího jsou ale naopak velice důležité, neboť by mohly napomoci překlenout zdánlivě nepřekročitelnou propast mezi duchovnem a praktickým materiálnem.
Naše mysl je neustále zahlcována nepřetržitým proudem nejrůznějších představ, a to jak konkrétních, tak abstraktních. Mnohdy se tak děje i proti naší vůli, takže někdy dá dost práce se některých vtíravých představ zbavit. Jindy si naopak nejsme schopni vybavit nějaký pojem, o kterém bezpečně víme, že v ní je, ale ne a ne si na něj vzpomenout.
Představy, vstupující do naší pozornosti, ať už bezděčné nebo úspěšně vyvolané, jsou zcela neutrální, zpravidla bez citového náboje. Ten jim dodáváme teprve my. Buď se nám líbí, nebo nelíbí. To záleží už na nás, s čím je porovnáváme. Časem jsme si vytvořili vlastní žebříček hodnot, který vytváří naše kredo. Takové ohodnocení nemusí být ani stoprocentní, ani trvalé. Naše okolí se neustále mění a jeho jevy mohou být nazírány z různých úhlů a pod různým osvětlením. Nemusí jít přímo o razantní převlékání kabátů, stačí se moudře poučovat z nových zkušeností.
Momentální hodnotící hledisko (jakkoli víme, že se časem může měnit) porovnává každý nový jev a kategorizuje jej, zpravidla na líbí nebo nelíbí. To, co se líbí, má pak u nás samozřejmou přednost. Tím jsme ale jev poznali pouze z jedné jeho stránky, kdežto druhou opomíjíme a přehlížíme. Jedna z výzev pro zdárné chápání ovšem zní: nechť je slyšena i druhá strana; i ona má svou pravdu, neboť je nedílnou součástí zkoumaného celku.
Vzniká pak představa jakési nedvojnosti: ke správnému poznání je prý nutno zkoumat jak jednu, tak i druhou stránku, a navíc ještě obě v jejich vzájemném působení, přičemž žádná nemá před druhou přednost.
Hlubší myslitelé však šli ještě dál. To, že přijímáme nějaký jev v obou jeho aspektech, ještě neznamená, že jsme vyčerpali všechny možnosti poznání. Pouze jsme akceptovali jeho výskyt. Je tu ale ještě druhá stránka, a to jeho ne-výskyt.
Žije-li někdo v blízkosti vodní plochy, může být plavec nebo neplavec. Neplavec ví o možnostech plavání, ale ignoruje je. I když si neomočí ani palec u nohy, stále žije v oblasti existence vody a možnosti plavání.
Kdo se ovšem narodil mezi dunami písečné pouště, vůbec nemusí mít ani potuchy, že něco takového jako vodní plocha existuje. Taková představa pro něj vůbec nepřipadá v úvahu. Takže není ani plavec, ani neplavec, neboť o žádném takovém zařazení neví, ale není ani opak plavce, jakož i neplavce. Obdobná situace je v oblasti víry. Tam nacházíme věřící a nevěřící. Atheisté ale nejsou nevěřící v pravém slova smyslu. Oni přec vědí, že existuje obecná představa o existenci jakéhosi Boha, jenomže ji nepřevzali za svou. Správný atheista je teprve ten, komu nikdy ani nepřišlo na mysl, že něco takového jako představa Boha existuje – jakkoli by se někdo takový asi těžko hledal. I k němu ale také – byť čistě teoreticky – existuje protiklad, jakási zdvojená neznalost. Teprve těmito čtyřmi kombinacemi je celý jev popsán dokonale.
Není to jediná oblast, kde je určitý myšlenkový postup vztažen na velice speciální a zdánlivě odtažitý obor. V tom je právě přitažlivost a krása poznávání, že neustále jsme schopni pronikat hlouběji do nikdy končících problémů. Dostáváme se do situace speleologů: ti také mnohdy začínají u léta přehlíženého a zdánlivě nezajímavého otvoru někde v lese nebo ve skále, kde se ale – po vynaložení určité námahy – dá objevit rozsáhlá krása podzemní, dosud utajované říše. Navíc se stále neví, jestli někde za také zdánlivě nezajímavém místem nepokračuje stejně přitažlivě dál.

Autor: František Benda, Foto: Internet