Psychologické rozhledy – Sebeúcta a sebehodnocení

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Ego většiny lidí je charakterizováno tím, co se nazývá sebeúcta, resp. pozitivní sebeoceňování či spokojenost se sebou samým. Předmětem sebeoceňování mohou být jednotlivé činy :chování druhých vůči subjektu sebeoceňování, resp. z něho vyvozené závěry.

Z jednotlivých ocenění se vytváří obecnější ocenění, které se týká celé kategorie činností: jsem dobrý otec, jsem dobrý milenec, jsem vynikající znalec ve svém oboru.

Vysoká a nízká sebeúcta
Lze jen souhlasit s ruským sociologem Konem. S. I. Kon upozorňuje na to, že „vysoká sebeúcta není synonymem chvastounství, domýšlivosti nebo nesebekritičnosti“. Ale právě naopak. Tvrdí, že „člověk s vysokou sebeúctou se nepovažuje za lepšího než druzí, ale prostě „si věří“. Nízká sebeúcta, řílá dále Kon, „předpokládá pocit méněcennosti, defektivnosti, nedůstojnosti“ a snižuje sociální aktivitu jedince“. Opírá se přitom o nálezy H. B. Kaplana o vzájemném vztahu snížené sebeúcty s anomálním chováním, nečestností a účastí na kriminalitě.

Rovnováha mezi reálním a ideálním egem
Míra sebeúcty jako spokojenosti se sebou samým je vyjádřena poměrem reálného a ideálního ega, tj. tím, za koho se jedinec považuje, a tím, kým by chtěl být. Určitá míra nespokojenosti se sebou samým je v osobnosti vždy přítomna a je motivující pro překonávání osobních nedostatků: naprostou spokojeností se sebou samým se často vyznačují lidé duševně nemocní.

…..Člověk má určitou představu o sobě samém a chce být tím, kým myslí, že může být, touží po sebeaktulizaci, po uplatnění svých schopností. Zda se mu to daří, závisí nejen na vnějších okolnostech, ale i na realistickém sebeoceňování. Z výzkumu výkonové motivace je známo, že každý člověk touží po výkonu, ale projev této touhy v praxi je zeslabován strachem z neúspěchu, jehož intenzita je dána dosud zažitou mírou neúspěšnosti.

Sebeocenění a životní aspirace
S úrovní sebeocenění souvisí životní aspirace, tedy snaha o uplatntění, o získání určité společenské pozice, o určitou míru výkonu, o dosažení konkrétních úspěchů. A. Karstenová definuje aspiraci jako „výši nároků, které někdo klade na svůj výkon“.
F. Hope jí spojoval se zážitky úspěchu a neúspěchu a zkoumal jí jednoduchou metodikou, házením šipek na terč. Pokusné osoby měly předem stanovit svůj výkon a tato norma pak byla srovnávána se skutečným výkonem, který normy nedosahoval, převyšoval ji nebo byl na její úrovni: to pak vedlo ke změnám původní úrovně aspirace nebo k jejímu udržování.

Psychologické rozhledy – Atribuce, sebeoceňování
ATRIBUCE
U lidí se však projevuje všobecná tendence zvaná atribuce. To je ve svém významu připisování něčeho něčemu, v našem případě „příčin“ úspěchu a neúspěchu: je – li neúspěch připisován „smůle“, vině ostatních, špatným podmínkám, ale nikoli sobě samému, je jeho negativní psychický vliv zeslabován, a naopak – nejintenzivnější pocit úspěchu prožívá ten, kdo jeho přičinu spatřuje ve vlastních schopnostech. W. H. McGlothlin tvrdí, že k úspěchu obvykle dochází ke zvýšení úrovně aspirace a k rychlému rozhodnutí se i pro převzetí těžších úkolů: po neúspěchu klesá sebedůvěra, snižuje se úroveň aspirace, ale zvyšuje se pohotovost k převzetí rizika.

SEBEOCEŇOVÁNÍ
Z toho, co bylo dosud uvedeno, vidíme, že v dynamice chování se významně uplatňuje sebeoceňování. Sebeoceňování je ve své podstatě oceňování vlastních možností výkonu v té které kategorii situací, resp. v širším smyslu sebeoceňování vlastní osobnosti vůbec. Někdo se může např. považovat za dobrého sportovce, ale nikoli za atraktivního muže. Sebeoceňování pak souvisí s představou určitých možností (šancí), což může být opět specifikováno takto : „Má šance jako sportovec, ale menší vyhlídky jako milenec“ nebo v jistém rozsahu zobecněno: „Žena, která se pokládá za atraktivní, může mít představu velmi širokých šancí, které má nejen jako sexuálně přitažlivá žena, ale i jako uchazečka o práci.“

Obraz vlastní osoby – ego
Základnou pro oceňování vlastních možností je obraz vlastní osoby (ego) a velké nebo malé šance, které si jedinec přisuzuje, se pak spojují se silnou nebo slabou motivací. V oceňování se uplatňuje vztah sebeocenění a ocenění úkolu, resp. dosažení cíle: dospěje-li se k závěru, že existuje soulad mezi vlastními možnostmi a požadavky úkolu, resp. požadavky na dosažení cíle, vzniká přesvědčení o šanci na dosažení cíle.

Přeceňování se, podceňování se
Sebeoceňování se může projevit jako přiměřené ocenění nebo jako přeceňování či podceňování se . Reykowski oboje charakterizuje následujícím způsobem:
- Snížené sebeoceňování: člověk si připisuje snižší možnosti, než ve skutečnosti má, nedoceňuje např. své schopnosti, svou sociální či jinou hodnotu, význam svých činů atd. Důsledkem toho je omezení aktivity a nízké aspirace.
- Zvýšené sebeoceňování: člověk si připisuje větší možnosti, než ve skutečnosti má, přeceňuje své schopnosti, svou hodnotu a význam svých činů, je nedostatečně sebekritický a ujímá se i úkolů na něž nestačí. Menší sebepřeceňování může mít i pozitivní význam, protože vede k odvaze, která se může vyplatit. Ale příliš velké sebepřeceňování může vést naopak k selhání a následnému sebeobviňování. Sociometricky je prokázáno, že osoby se zvýšeným sebeoceněním nejsou ve skupině tak oblíbeny jako osoby s nižším sebeoceněním (H. Mc OúHarari). Lidé, kteří se oceňují příliš vysoko, nejsou populární, jsou pokládání za domýšlivé, mívají sociální konflikty, protože mají nerealistická očekávání od druchých a protože sociální prostředí často nerespektuje jejich sebepojetí, vykazují také malou odolnost v situacích ohrožení.

Obecné sebeocenění má velký vliv na emocionální rovnováhu jedince a je jedním z nejdůležitějších činitelů sociálního fungování člověka (Reykowski). Čím vyšší je sebeocenění, tím větší je i soulad mezi reálným a ideálním obrazem sebe sama (egem), což poukazuje na spokojenost se sebou samým, resp. na vysokou úroveň sebeúcty. Žádoucí vzrůst sebeoceňování může být dosažen psyschoterapií (E. Lesinska) .

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet