Stopař

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Když jsem se konečně rozloučila s Evikou, po dlouhém a trapném rozhovoru, ke kterému jsme se tak dlouho chystaly, blížila se desátá hodina a já měla před sebou noční jízdu. „Nechceš tu přespat?“ zeptala se.

Jen jsem zavrtěla hlavou. Jinak bych ji musela říci, že mám té její milostné historie, zavánějící takovým tím ženským primitivismem, plné zuby. To se dá poslouchat tak jednou za čas. Ztratila jsem s ní celý den. A stejně mne nepustila ke slovu. Vedla svůj monolog, já přikyvovala a přitom jsem vypila několik káv. Asi byla ráda, že odjíždím. Nedozvěděla se ode mne vůbec nic důležitého a to, co mi vykládala, jsem už několikrát slyšela. Bylo to zbytečné sem jezdit! To jsem si říkala, když jsem odemykala dveře u auta a vrazila klíč do zapalování.
„Měla bys sis najít chlapa,“ řekla mi moudře, když se se mnou loučila.
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Jsi pořád sama.“
„Jsem spokojená,“ odpověděla jsem ji s povzbudivým úsměvem. Pravda však je taková, že Evika neví, jak se toho svého idola teď zbavit, protože se cítí být omezována, ale druhým radí opak. Asi sama cítí, že nedělá dobře, když stojí opět na prahu rozvodu. Rozmlouvat ji to nebudu, rozhodla jsem se.
„To víš, dělat náročnou práci a mít rodinu, to nejde do sebe, zvláště, když mužský má jinou představu o ženském poslání v manželství,“ řekla jsem ji, když jsme spolu probíraly, zda se má po druhé vdát. Byla pravda, že její zamilovanost hraničila s hlubokým pocitem zadostiučinění vůči prvnímu manželovi, který nevydržel její povídavou a tyranskou povahu. Evika mi nikdy neublížila, ale také ničím neprospěla. Rozhodně ne dnes, když jsem měla před sebou noční jízdu. Ještě jsme si podaly ruce a ona mi řekla: „Možná, že tě brzy potká štěstí, o jakém se ti nesnilo“. Neuměla jsem si to představit, snilo se mi o všem možném, a dost často. Konečně jsem se od ní odpoutala a rozjela se po dálničnímu přivaděči. Už z dálky jsem viděla, že provoz se neuklidnil. Kam ty lidi pořád jezdí, napadlo mne. Ráno brzdily provoz dvě nehody, teď zase každý jede, jakoby mu hořela koudel pod zadkem. Zařadila jsem se do rychlého pruhu a uháněla k domovu. Už abych to měla za sebou. Najedou auta předemnou zpomalila. Přibrzdila sem. Zase něco! Z dálky, v té tmě, blikaly policejní majáky. Jeli jsme krokem, bylo těžké udržet předepsanou vzdálenost. Najednou auta zastavila, podívala jsem se do zpětného zrcátka, za mnou bylo asi pět vozidel. Zůstala jsem stát a otevřela okno. Ve středním pruhu u svodidel stálo pár lidí a přihlíželo zřejmě nehodě.
„Paní, prosím vás, nevzala byste mne do Brna?“
Ani jsem si nevšimla, že někdo stojí u mého auta. Zarazila jsem se. V noci jet s neznámým člověkem tak dlouhou cestu. Ale odmítnout pomoc, to se mi nechtělo.
„Jste zraněný?“ zeptala jsem se.
„Ne. Ale auto mám na mraky. Zachvíli ho odtáhnou a já bych se asi odsud nedostal. Nikoho tu neznám. Jeden policajt mi řekl, abych někoho poprosil.“
„Tak si nastupte,“ řekla jsem. Obešel auto a sedl si vedle mne. Nasadil si pás a natáhl nohy.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Narazil do mne jeden ze zadu. Rozšrotoval mi auto. To bude zase o starost víc. Chtěl mne předjet, však to znáte.“
„Když tak si sklopte sedadlo a vyspěte se z toho. Zachvíli se kolona pohne a pofrčíme. Za hodinu jsme v Brně.“
„Nemám na spánek ani pomyšlení. Od pěti od rána jsem na cestě. V noci mně vytáhli z postele, ráno jsem jel, pak osm hodin stál u operačního stolu a teď tohle. To rozšrotované auto mám jako prémii za celý den práce.“
„Asi jste neměl jezdit, měl jste si odpočinout, a jet až ráno.“
„To mně taky napadlo, ale pak jsem si říkal, že to risknu. Nerad spím v hotelu, a ve špitále už vůbec ne.“
„No, to málokdo,“ řekla jsem a zpozorovala jsem, že se kolona začala hýbat.
„Konečně,“ řekl.
Pomalu jsme se rozjížděli. Pak auta před námi nabírala rychlost a já jsem se už viděla pod sprchou, v posteli. Nebylo o čem mluvit. Díval se soustředěně před sebe. V tom mu zazvonil mobil. Někomu vykládal, co se stalo, klidně a jakoby nezúčastněně.
„Vy jste také byla někde služebně?“ zeptal se mne, aby přerušil to ticho mezi námi.
„Ne, byla jsem za přítelkyní. Potřebovala se vypovídat, zdržela jsem se. Nerada jezdím v noci.“
„To jste dost obětavá. Doufám, že to k něčemu bylo.“
„Ale ne. Ona si nikdy nedá říci.“
„Jo, lidi jsou už takoví. Potřebují jen s někým mluvit. Stejně si to nakonec udělají po svém.“
„Nechcete, abych zastavila? Tam je pumpa, můžete si dát třeba kafe.“
„Kdybyste byla tak hodná. Zvu vás.“
„Já jsem dneska už překafovaná. Ale asi si dám něco k pití.“
Zastavila jsem a oba jsme vystoupili. Dal mi přednost ve dveřích, zatímco jsem si vybírala nějakou minerálku, on si nechal udělat turka a koupil si bagetu.“
„Docela mi vyhládlo,“ usmál se, „nechcete kousek?“
„Ani ne.“
Teprve teď jsem mu viděla do tváře. Měl příjemnou pravidelnou tvář, unavené oči a lehce prošedivělé vlasy. Takový ten líbivý typ, trochu melancholický hlas. Hádala jsem mu kolem padesátky.
„A co děláte?“ zeptal se.
„Myslíte jako profesi?“
Přemýšlela jsem, jestli mám o sobě mluvit.
„Ano,“ řekl a míchal si kávu. Chceš vědět, s kým sdílíš své dobrodružství, že?
„Jsem na volné noze. Podnikatelka. Dělám projekty na výstavbu rodinných domů.“
Podíval se na mne s údivem.
„To je krásné povolání,“ řekl.
„Myslíte? No, někdy je to honička. Dělám si sama i inženýring.“
Dopil kávu a do koše hodil zmačkaný obal z bagety.
„Tak můžeme jet.“
Když jsme došli k autu, tak se mě zeptal, jestli nechci, aby řídil sám.
„Jen si odpočiňte. Jestli to půjde dobře, tak za hodinu budeme na místě.“
Byla pravda, že jsem se cítila najednou tak unavená, že by mi přišlo vhod, kdyby to za mne vzal, ale jsem zvyklá jezdit sama a jsem nervózní, když někdo řídí vůz, v kterým sedím já.
„Jste samostatná žena. Někteří muži to nemají rádi,“ usmál se.
„Na to já nehledím. Člověk má co dělat, aby si udržel zdraví, obchod, aby žil slušně, když už do toho investoval tolik času na studiích, a to ostatní není už tak důležité.“
„Já vám docela rozumím. To dělá ta doba.“
„Spíš ty rozdíly ve vnímání toho, co je opravdu důležité.“
„A vy to víte?“ řekl a z jeho slov jsem vytušila úsměv.
„Asi ano. Za sebe ano.“
„Muži stále touží postavit dům, zplodit syna a zasadit strom.“
„A vy jste to udělal?“
„Ne,“ řekl, „já jsem se celý život věnoval chirurgii. Byl jsem několik let v zahraničí, ve válečných oblastech. Tam jsem pochopil, že stačí jen málo, aby se vám život z hodiny na hodinu změnil k nepoznání.“
„To jistě. To já jsem postavila dům, porodila syna a zasadila spoustu jabloní. Mám vlastní sad. Hrozně ho miluju.“
„Jste vdaná?“
„Ne. Vybrala jsem si jen otce pro své dítě. Umělé oplodnění. Souhlasil s tím. Uzavřeli jsme smlouvu, že si nebude dělat žádné nároky.“
„A nedělal?“
„Ne. Všechno jsem prodělala sama. Chtěla jsem to tak. Dnes, když na to vzpomínám, tak je mi líto, že jsem toho člověka nepoznala osobně.“
„Bylo to trochu zvláštní, že?“ řekl.
„Řekněte rovnou, že jsem sobec.“
„Nemám právo vás odsuzovat. Asi jste se v někom zklamala, jednala jste tak, jak jste to cítila.“
„Máte pravdu. Nerada bych to rozebírala. Ale stane se, že člověk padne na nepravého, zamiluje se a pak …“
„A pak udělá řadu věcí, aby si postavil kolem sebe pevnost. Není to zbytečné?“
„Třeba v tom hrála roli uražená ješitnost.“
„Jo, ta hraje roli v každém činu, za který pak člověk platí celý život.“
„Ale já neplatím. Já jsem se smířila.“
„Já vím, máte svůj sad, který milujete, máte syna, na kterého jste určitě pyšná, máte krásný dům, práci, kterou máte ráda, rozhodně jste dobře zajištěná. Do toho vzorce nepatří už muž, který by vás brzdil v rozletu, který by vás mohl zklamat, kterého byste třeba přestala pro nějakou maličkost milovat. Pak by se vám rozbil celý váš model šťastné, emancipované ženy.“
„Přesně tak,“ řekla jsem trochu umíněně.
„A co dělá váš syn?“
„Je druhým rokem na medicíně. Pořád po tom toužil. Hraje na housle a skládá hudbu. Přistavila jsem mu jedno patro, aby měl prostor sám pro sebe.“
„Nevybral si špatně,“ řekl.
„Já nevím, myslela si, že bude po mně. U nás v rodině jsou samí technici.“
„No, to se stane, že je někdo výjimečný. Taková bílá vrána.“
„Zřejmě jeho otec mu dal ty geny,“ zasmála jsem se.
„A vy jste po něm nikdy nepátrala?“
„Ne. Proč? Nechtěla jsem to s nikým sdílet. Tak zněla dohoda.“
„Dohoda o tom, že dítě nikdy neuvidí svého otce? Rozhodla jste za něho. Je s tím smířený?“
„Ne, není,“ řekla jsem po pravdě.
„A životní model má trhlinu.“
Zatím se před námi objevily obrysy Brna.
„A jsme tady. Kam vás mám zavézt?“
„Na Konečného náměstí.“
„Snad nebydlíte v Tivoli?“
„Uhodla jste.“
„Ten dům miluju. Fascinuje mne.“
„Mně taky. Bydlím až v posledním patře. Krásný výhled.“
Chvíli jsme mlčeli.
„Bydlím v Brně rád. To město mne okouzluje.“
„Já jsem radši mimo. Vadí mi ty neustále proudy lidí. Chodí sem a tam. Tak nepřítomně zírají. Ani se mezi sebou neznají. Je to takové anonymní.“
Zaparkovala jsem blízko jeho domu.
„A jsme tady. Tak, velmi mne těšilo.“
„Co jsem dlužen?“ zeptal se.
„Jak dlužen?“ zasmála jsem se.
„Zaplatím vám alespoň za benzin.“
„Neblázněte, prosím vás.“
Sáhl do náprsní kapsy.
„Tady je má vizitka, kdybyste někdy …“
„Děkuji,“ řekla jsem. Váhala jsem, jestli mám mu dát svoji, ale pak jsem sáhla do kabelky.
„Tady je má vizitka, kdybyste někdy chtěl stavět dům,“ řekla jsem. Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí. Podala jsem mu ruku. Stiskl ji a než vystoupil, ještě se ke mně otočil. Ke svému překvapení jsem zjistila, že má v očích slzy.
„Zapomněl jsem vám říci, že mám takového zvláštního koníčka.“
„Jakého?“
„Hraju moc rád na housle.“

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet