Tyrhénský maják Stromboli

Autorka: Jana Haasová – Vesuvanka Naše loď směřuje k nejseverněji položenému ostrovu Liparského souostroví Stromboli. Míjíme další krásné vulkanické ostrovy Lipary a Panareu. Obdivujeme skalní útvary připomínající vztyčené prsty kamenného obra. Nevím, kam se mám dřív dívat, aby mi nic neuniklo. A zase ta úžasná paleta barev…

Jenže teď je tady toho tolik, co bych chtěla malovat a loď pluje tak rychle… a tam na severu už se rýsuje tajemný kužel, jehož vrchol je pod oláčkem. To je ona! Tajemná Stromboli, jinak nazývána „Tyrhénský maják“- rozžhavené dno svítí do noci a mírné erupce, vytvářejí v noci přírodní ohňostroje….

Se Stromboli jsem se poprvé setkala v roce 1966, kdy jsem četla knížku nadšeného vulkanologa Harouna Tazieffa „Schůzky s ďáblem“. Samozřejmě, že už tenkrát jsem si sopku nakreslila… Přesně po 30 letech jsem se k ní vrátila a malovala znovu, tentokrát akvarelem. Malovala jsem ji několikrát a teď se k ní blížíme a já si to mohu srovnat, zda jsem malovala dobře.

Loď přistává a my se s Adži ubytujeme v hotelu, který se skládá z několika nízkých bíle natřených domečků s rovnými střechami, s terasou a zahrádkou. Architektura městečka na Stromboli má svoje kouzlo. Úzké uličky, bílé zdi, zahrádky, exotické rostliny, palmy.

K večeru se vydáváme z města směrem ke Stromboli. Je nádherný výhled na moře a obdivujeme i malý skalnatý ostrůvek Strombolichi. Zaujme nás pobřeží z černé lávy. Začínáme mírně stoupat popelovou cestou. Po pravé strasně lmoře a po levé vulkán, který je chvílemi úplně zahalen v oblaku. To vítr od moře sfoukává kouř dolů.

Pozorujeme divoce rostoucí rostliny podél cesty. Jsou zase jiné než na Vulcanu nebo Vesuvu, pro nás většinou exotické, ale přece…. při pozornějším prohlédnutí jedné žlutě kvetoucí rostliny,která má roztřepené listy i okoličnaté květy a voní stejně jako vratič…a tím se sama usvědčila a dostala ode mě latinský název „Chrysanthemum strombolicis“ Chybí mi atlas jihoevropské flory.

Asi po hodině chůze naše cesta končí u restaurace s výhledovou terasou. Dále k vrcholu vede úzká stezka, která je postupně strmější a obtížná i pro zdravé turisty a já s těmi francouzskými holemi nechci pokoušet osud. A tak jsem vděčná za to, že mohu pozorovat sopku alespoň z terasy, kde povečeříme a čekáme na setmění.

Stromboli je vulkán, který má základnu asi 2000 m pod hladinou moře a nad hladinu a nad hladinu vystupuje pouze jeho vrchol do výšky 924 m. Vulkán je unikátní tím, že je neustále činný. Přibližně ve čtvrt až půlhodinových intervalech vyvrhuje z kráteru žhavé kamení (tzv. strombolské erupce) a za tmy vytváří tak úžasné přírodní divadlo. Zdatnější turisté podnikají noční výstupy ke kráteru – samozřejmě pozorovat mohou z určité bezpečné vzdálenosti, jinak hrozí zásah kamenem…. Čas od času (přibližně jednou za 10 let) dochází i k výlevu lávy. To se pak ohnivá řeka žene korytem, nazvaným Sciara del fuoco (stezka ohně) po strmém severozápadním svahu, který je zcela bez vegetace, přímo do moře.

Setmělo se, svítí měsíc, který je v úplňku… A teď to začíná. Kouř je najednou růžový a pak z vrcholu vytryskne ohnivý gejzír kamenů. Zatajil se mi dech a moje ruce vylétly do výšky, bouřlivě tleskají a já volám „Bravo, bravo…“ A další lidé, kteří tu sedí, se ke mně přidávají.

Zmocňuje se nás jakási euforie… Každou erupci takto vítáme. Seděly jsme tu s Adži ještě chvíli po půlnoci. I když nás hřeje posvátný oheň vulkánu, na druhé straně nás dost chladí vítr od moře. Abychom neprochladly, vydáváme se na cestu do hotelu. Jsme okouzleny krajinou ozářenou měsícem a já se pořád ohlížím za Stromboli, jestli nebude erupce. Nic. Pohladím pohledem obrysy vulkánu a pomyslím si „Kéž bychom Tě, kouzelná Stromboli, měli u nás v Čechách“ a ona mi snad odpověděla obrovským dlouhým sloupem ohně, který najednou vystřelil do výšky. Byla to snad největší erupce, kterou jsme s Adži spatřily…. Bravo, Bravo a divoce tleskám. A ještě jsme zahlédly něco, co nám připomínalo svatojánské broučky, byli to turisté, kteří s baterkami sestupovali po svahu dolů. Krásné!

Přestože jsme šly spát někdy po jedné hodině ráno, probouzím se již v 6 hodin. Osprchuji se a jdu si namalovat pohled na Stromboli z terasy. A pak maluji Stromboli u přístavu, když čekáme na loď. Jsem okouzlena rostlinami ve svahu, které šplhají do určité výšky a pak už následují popel a láva. Z vrcholu vystupuje bílý kouř, který náhle zrezaví. Tak vypadají erupce ve dne.

A poslední rozloučení se Stromboli na lodi. Maluji ten tajemný vzdalující se kužel, na jehož vrcholu je nádherný mrak v podobě velkého cumulu. Saluto Stromboli! Jiskřičky Tvého ohně vzplanou v srdcích mnohých lidí, rozdávají radost, lásku, naději…

Měla jsem pocit, že Země ke mně promluvila prostřednictvím vulkánu.

Autorka: Jana Haasová – Vesuvanka, Foto: Internet