Až budou padat hvězdy 2

Autorka článku: Maura V neděli ráno byla obloha nevlídná a zdálo se, že bude pršet. Což se brzy vyplnilo. Dívala jsem se na okna, jak po nich stéká déšť a já věděla, že musím odpoledne odjet do Prahy, takže se s ním asi už dnes neuvidím.

A možná, že už se nikdy nebude opakovat ten zázrak setkání, řekla jsem si s lítostí, která byla vyvolána i tím, že mne čeká rozvodové řízení, práce, všechny ty věci, které mi na pocitu pohody nepřidávají. Když jsem kolem dvanácté, a to už nepršelo, sjížděla z kopce, viděla jsem, že má zavřená okna. Zřejmě už také odjel. Čím více jsem se přibližovala k domovu, tím mi bylo víc úzko. Bála jsem se, že se setkám s Pavlem a že se zase budeme hádat. Ale byt jsem našla uklizený, jen pát věci už bylo navždy odstěhováno. Otevřela jsem okna, sedla si na židli a zapálila si cigaretu. V protějších oknech kvetly květiny a nad nimi se objímali dva lidé. Odkusi zavanula vůně okurkového salátu a z dálky jsem slyšela hluk aut a tramvají. Všechno bylo ponořené do klidu nedělního pozdního červnového odpoledne, jen já jsem cítila neklid a smutek. Udělala jsem si večeři a zapnula televizi. Ani jsem pořádně nevnímala, o čem tam mluví. Přistihla jsem se, že přemýšlím o Richardovi Vránovi a o tom, jak se mi hluboko zaryl do paměti. Páni, říkala jsem si, můj život je v troskách a já tu přemýšlím o muži, o kterém nic nevím, netuším, zda je volný a nebo není, zda má vůbec o mne zájem. Měla bych přestat snít a něco dělat ze svým životem. Nachystala jsem si věci na ráno, vykoupala se v bylinkové lázni a šla raději spát. Ráno jsem se probudila dřív, než zazvonil budík. Při kávě jsem si četla zprávy na internetu. A pak jsem si zadala jeho jméno do vyhledávače. Vyhrnulo se na mně spousta informací. Ale ne ty, které jsem chtěla vědět, a tak jsem upadla do rozmrzelosti. Raději jsme jela dřív do práce. Zaparkovala jsem auto a nastoupila do výtahu. Jestlipak už všichni vědí, že se rozvádím s Pavlem? Jistě to bude sousto, protože loni jsme vyhráli soutěž o manžele roku. Ale i to se dá přežít, ty drby, ty řeči. A možná také bulvár si na nás smlsne. Kdo ví? Zavřela jsem za sebou dveře, otevřela okno a postavila na kávu.
„Veroniko,“ vytrhl mne z myšlenek hlas mé kolegyně, „je to pravda, že se rozvádíš?“ řekla a položila předemne bulvární plátek. Vzala jsem noviny do rukou a hned jsem pochopila, že Pavel prodal za tepla náš příběh. Až se mi zatočila hlava, když jsem to četla. Takové pomluvy! Podala jsem ji noviny a řekla jsem, že je to pravda, že se rozvádím.
„Měla bys na to reagovat, ne? Bránit se.“
„Proč? Nechci. Nech mne samotnou.“
Když odešla, tak jsem se rozplakala. Poslední iluze, že je slušný člověk, padla. Tohle mne asi zničí. Mohu čekat, že se mnou televize rozváže smlouvu.
„Měla byste si na pár dní odpočinout, než to všechno přejde. To víte, je okurková sezóna, lidi se baví hloupostmi,“ řekl mi šéf a mně bylo jasné, že mne chce na nějakou dobu odklidit z redakce. Uvítala jsem však tu možnost, že budu moci odjet na chalupu, možná si i pohovořit s Richardem a ujasnit si, co budu dělat dál, jestli to dopadne všechno tak, jak předpokládám. Tak jsem uklidila kancelář, zamkla stůl, odevzdala klíče, kartu a nasedla do auta. Jela jsem rovnou na chalupu. Tam nemám na štěstí ani televizi, ani počítač. Budu relaxovat. Dokonce jsem i uvažovala, že vypnu mobil, protože až si moje matka přečte ten plátek, bude chtít o tom diskutovat a ještě mne rozhodí víc, než rozhozená jsem. Zabočila jsem na cestu, která vede vzhůru do kopce a zastavila jsem. Sešla jsem k potoku. Začalo pršet. Svlékla jsem si šaty a jen ve spodním prádle jsem sestoupila po břehu do potoka a ponořila se do vody. Voda byla teplá stejně jako ten déšť, který stále houstnul. Někde v dálce začalo hřmít.
„Ženská bláznivá, vylezte z té vody,“ uslyšela jsem z břehu Richardův hlas, „copak nevíte, že je to v bouřce nebezpečné?“
Hodil na mne deku a já se do ní zabalila.
„Co vás to napadlo? Pojďte uvařím vám čaj.“
Nebránila jsem se. Zatímco jsem šla k jeho domu, on přeparkoval mé auto na dvůr a podal mi šaty.
„Oblékněte se,“ řekl a otevřel dveře.
„Ano, než se zeptáte na cokoliv, četl jsem to. A čekal jsem, že přijedete sem. No a co? Zbořil se svět? Jen ten váš pipmrlátkový svět se zatočil i s vámi. A kdo ví, kdo to do těch novin vůbec pustil.“
Popíjela jsem čaj a dívala jsem se, jak stéká voda po oknech. Vzduch, který proudil pootevřenými okny, omamně voněl lesem a loukami. Pak mne zavezl až k domu a dal mi prášek na spaní. Ani jsem si neuvědomila, že musel jít pěšky v tom dešti zpátky. Usnula jsem.

Probudila jsem se v poledne a na mobilu jsem měla asi patnáct nepřijatých zpráv. Od matky, od Pavla, od kolegyň. Z televize. Dřív, než jsem se do čehokoliv pustila, dala jsem se do pořádku, uvařila si čaj a uklidila. Pak jsem vzala do ruky mobil a rozhodovala jsem se, komu dřív zavolám. Rozhodla jsem se pro Pavla. Chvíli to zvonilo a pak jsem uslyšela, jak s někým mluví.
„Pavle,“ zavolala jsem, „ty jsi mi volal?“
„Ahoj, Veroniko. Volal, kde jsi? Měl jsem obavy. Ale chtěl bych tě ujistit, že já jsem to do těch novin nepustil.“
„To máš jedno,“ řekla jsem, „měj se dobře.“
„Počkej přeci. Všechno se vysvětlí.“
„Ale já už nechci nic vysvětlovat. Skončeme to.“
Třásla se mi ruka, když jsem položila mobil na stůl. Ale pak jsem ještě zavilala matce, aby se o mně nebála a nejezdila za mnou, kolegyním, že si beru volno a mobil jsem vypnula. Byl konec. Definitivní konec. Někdo zaklepal na dveře.
„Tak, jak se vám daří?“ usmíval se Richard ve dveřích a já ho pozvala dál.
„Konečně jsem se vyspala. Musím vám poděkovat. Jo, tady je ta deka.“
Podala jsem mu ji, pěkně složenou.
„Mám ji jedinou. Ještě z prvního místa, kde jsem pracoval.“
Sedl si ke stolu a já mu nabídla čaj.
„Nemyslete si, že jsem něco podobného nezažil. Když už jsem si myslel, že stoupám k vrcholu, moje žena odešla s mým asistentem. Taková ostuda. Tak jsem opustil místo, které jsem deset let budoval a začal znova v jiném městě a s jinými lidmi. A pak jsem pochopil, že se vlastně nic nestalo tak hrozného, jak jsem si myslel. Děti jsme neměli, protože žena dělala modeling a byla před vrcholem kariéry, zkrátka zůstal jsem sám. To je tak, když si vybíráme nevhodné partnery. Byl jsem zamilovaný, do její krásy, elegance i způsobů. Ale já ji nudil. Neměl jsem na ni čas a vlastně byla pořád sama. Tak jsem se takovému konci ani nedivil.“
Poslouchala jsem ho. To všechno jsem už znala. Své životní triumfy jsem zaplatila do haléře.
„Jsem ráda, že jsem vás poznala,“ řekla jsem.
„A když to chcete vědět, tak já taky,“ řekl a vzal mne za ruku, „nebojte se ničeho. Dokud je člověk zdravý a má chuť žít, pak může začít vždycky znovu. Všechno je ve hvězdách.“
„Vy, vědec a věříte na hvězdy?“
„Přesvědčím vás. Dnes v šest váš čekám u kapličky a zavedu vás na místo, kde hvězdy mluví k lidem, chcete?“
„Chci,“ řekla jsem tiše a on mi stiskl jemně ruku.

Čekal na mne, pěkně vystrojený, jakoby se chystal na nějakou sváteční procházku. Podal mi kytičku z lučního kvítí a vzal mne za ruku.
„Tak jdeme. Dýchejte zhluboka a a nemluvte. Zavedu vás tam. Je to trochu do kopce.“
Šla jsem tiše za ním a přemýšlela jsem, co asi nastrojil. Obloha byla trochu zamračená. Měla jsem obavy, že hvězdy nevyjdou. Kopec stále více stoupal, zůstala jsem chvíli stát, abych nabrala dech.
„Vy nemáte žádnou kondici, madam.“ řekl, „jsem starší než vy a takové problémy nemám.“
„To se napraví,“ odpověděla jsem. A zase jsme jsem stoupali do kopce, až jsem uviděla malý altánek, přímo na jeho vrcholu.
„Tak, tady si sedneme a budeme čekat.“
„Až vyjdou hvězdy? Obloha je zamračená.“
„Ale přesto počkáme.“
Seděli jsme mlčky a drželi se za ruce. Kolem nás lehce šuměly stromy a začalo se pomalu stmívat. Byla jsem nervozní, protože jsem měla tušení, že jemu hodně záleží na tom, aby hvězdy vyšly, a pak se něco mimořádného stane. Vstala jsem, šla jsem k zábradlí a upnula oči na oblohu. V tu chvíli nebylo pro mne nic tak důležitého, než aby se rozzářila obloha. Šel za mnou a vzal mne kolem ramen.
„Vidíte, Veroniko, že jsou nyní na světě důležitější věci, než ty zbytečné životní zápasy kdo z koho?“
„Ano,“ řekla jsem a v tu chvíli jsem zpozorovala, že mraky ustoupily a na nebi skutečně začaly vyskakovat první hvězdy. Obrátila jsem se k němu.
„To je úžasné,“ zajásala jsem.
„Na těch hvězdách záleželo, abych vám nyní něco pověděl. Vzpomínáte si na naši příhodu v potoce? A na naši první procházku? Nemohl jsem se od té doby zbavit myšlenek na vás.Řeknete si, že nemáme už co ztratit. Ale máme, můžeme mnoho ztratit. Nuže, nemohu vám toho mnoho nabídnout, co byste si vzhledem k vašemu věku, kráse a postavení zasloužila. Snad jen to, co nám oběma schází – úpřimné city, přátelství a klid. Víte, když jsem vás poznal, Veroniko, najednou jsem pocítil, že už nechci být sám a že toužím po blízkosti takové ženy, jako jste vy.“
Mlčela jsem a dívala jsem se na něho s údivem a dojetím.
„Řekl jsem něco nevhodného?“ ulekl se.
„Ne, naopak. Naopak.“
Objali jsme se a nad námi svítily hvězdy, ty nejkrásnější, jaké jsem kdy viděla. Když jsem se na něho zase podívala, měl oči plné slz a usmíval se. Zpátky jsem šli za tmy, vedl mne přes kořeny až na cestu.
„A zítra půjdeme na maliny,“ řekl a políbil mne jemně do vlasů. Ano, měl pravdu, právě nyní bylo opravdu co ztratit.

Autor: Maura, Foto: Internet