Jak se oslovujeme

Autor článku:Naďa Mihalovičová Slyším na různá oslovení. V tramvaji například, když mě náhodou někdo z těch mladších pustí sednout, obyčejně neřekne nic nebo – posaďte se, paní. Možná si něco pomyslí o čertu a bábě, ale nechť.

Ve vietnamské tržnici mi šikmooký mládenec (zrovna ten, co na dotaz, zda prodávají také v sobotu a v neděli, odpověděl ano, my tu non ťop), když mi vnucoval dvacet poďobaných banánů a třicet svazků zvadlých ředkviček navíc, řekl mladá paní.

Jednou, když jsem jela se svým pravnukem autobusem MHD, a on soustavně okopával nevrlou paní na sedátku před ním, chlap, čnící nad námi, řekl doslova: Nezlob maminku, chlapečku! Dmula jsem se pýchou. Teprve, když mi dýchl do tváře jsem si všimla, že mává flaškou rumu. Když občas přecházím křižovatku na červenou a vrazím do přijíždějícího auta, zařve na mě řidič z okénka: Kam čumíš, ženská!? A někdy ještě jinak.

Nebudu to tu rozepisovat. Na WC v restauracích jsou buď kresbičky nebo nápisy ŽENY, MUŽI. Na dopisy a pohlednice píší moji známí do adresy Vážená paní, moje vnučka Michellka na pohled z Itálie, kde prý svítí sluníčko a moře je teplé, dokonce načrtala, krásné paní, což zcela zmátlo doručovatele, přinášejícího mi důchod. Škoda, že už vymizela oslovení jako spanilomyslná, ctihodná, jemnocitná, její blahorodí ap. Líbila se mi i ta prvorepubliková, třeba paní radová, paní vrchní radová, prostě paní všeho druhu – lékárníková, pošmistrová, doktorová …

Můj strýc v titulování šel až tak daleko, že ševce v Budějovicích, kterému občas psával, nazýval veleváženým mistrem obuvnickým. No, komu čest, tomu čest! V nóbl restauracích mi číšník mi při součtu projedených a propitých položek zašeptá do ucha: bude to pět set jedna, madam. Náš jazyk je vskutku na oslovování bohatý až, až. Kolem nás často lítají oslovování jako šmejd, blbec, idiot, vrták, nejčastěji ovšem vůl, ale i v milostném tokání. Miluji tě, vole – hezké, že? S úsměškem je přijímán stále častěji miláček, drahoušek, drahý, drahá, lásko atd.

Ačkoli – zdravím tě, lásko, zní docela lahodně, že? Prostřednictvím televize nás také, i když nepřímo, oslovují naši slavní politikové, ať už jsou tlustí nebo hubení. V oslovování veřejnosti jsou vzácně názorově zajedno: jsme pro ně normální, obyčejní lidé. A co jsou oni, shlížející na nás dolů z Olympu? Nedávno, na jakési předvolební kampani jsem měla to potěšení se s některými setkat. Chystala jsem se je oslovit. Co pro nás, seniory, uděláte, pane nenormální ministře? A co vy, pane neobyčejný poslanče? Měla jsem to udělat.

Autor: Naďa Mihalovičová, Foto: Internet