Když má šéf pět žen – román na pokračování 27

Autorka článku: Irena Fuchsová ZA CO VŠECHNO MOHLA JITKA. Katka nepřemýšlela o meruňkách. Katka přemýšlela o tom, kdy byla naposledy v kině nebo v divadle. A vzpomněla si, že nedaleko od jejich domu teče Labe a to si už neuvědomila hodně dlouho. Proč také? Labe k životu nepotřebovala.

Potřebovala hodně spát, aby nabrala
sílu na práci v obchodě a aby jí nějaká síla zbyla na to, když se občas dívá do učebnic. Nebylo to tak často, jak by si přála a věděla, že ještě dlouho to tak bude. Jak dlouho, o tom raději nepřemýšlela.
V pátek a v sobotu nevyšla z domu. Využila volných dnů a dávala do pořádku domácnost. Ne že by žili v nějakém nepořádku, ale viděla, jak se mamince rozzářily oči, když
řekla, že umyje okna, dá nové záclony, vypere závěsy a povlékne peřiny. To byly totiž věci, které maminka dokud mohla, dělala ráda a často.
A tak když v sobotu večer zasedla celá rodina k televizi, voněl byt čistotou a maminčinou spokojeností. Katka si sedla ke zprávám také, a když ukazovali záběry z letiště, vzpomněla si na Jitku a potutelně se usmála. Díky Jitce jsem vygruntovala. Nebýt toho jejího fotografování, žádné volno by nebylo. Antonín řádil jak býk před červeným hadrem! Chvíli přemýšlela o Antonínovi a Jitce a pak usnula v křesle ani nedokoukala na zprávy.
Tatínek, který si právě vzpomněl, že mu pro ni dal dopoledne jakýsi mladík nějaký sešit a on jí ho zapomněl dát, se provinile na svou spící unavenou dceru podíval.
„Copak,“ zeptala se ho tiše manželka, když ucítila, jak se zavrtěl na gauči.
„Ále…“ mávl rukou její muž, vstal a šel do předsíně. Vrátil se se sešitem v průhledných deskách a ukázal bradou na spící Katku.
„Dal mi to pro ni dneska nějaký mladík. A já na to zapomněl. Katka a kluci… To víš, nejsem na to zvyklý, aby naše Katka a nějaký kluk… Mám jí to dát teď nebo až ráno?“
Jeho manželka se usmála.
„Když je to od kluka, tak jí to dej hned. Katka a kluci? Měli bychom si zvykat. Nejvyšší čas, aby Katuška měla také nějakou radost ze života, nemyslíš?“
Její muž přikývl a jemně se Katky dotkl. Cukla sebou.
„Copak? Už chytli vraha?“ Usmála se na otce a ten jí podal sešit.
„Promiň, Katuško. Dal mi to pro tebe už ráno na trhu takový brýlatý kluk, asi někdo, koho znáš ještě ze školy… vypadal na studenta… já na to zapomněl… představil se mi… jak on se… Pavel… ale jak dál, to už nevím.“
„Kadlec,“ napověděla mu Katka a vzala si sešit. „Děkuju.“
Protáhla se a zívla.
„No, půjdu si lehnout…“
„Jdi, holčičko, jdi,“ pohladila ji po ruce maminka. „A zítra si udělej volno. Nic po tobě nikdo nebude chtít. Zasloužíš si to. A děkuju ti moc, Katuško, za všechno. To víš, kdybych mohla aspoň trochu na ty svoje nohy!“
Katka maminku políbila.
„Mami, prosím tě, nech toho! Nebo mě rozbrečíš! Jen počkej! Pojedeš do lázní a až přijedeš, tak tě nedohoníme, jak budeš běhat!“
„Pst! Buďte tiše,“ napomenuli je bráškové a dospělí se ztišili. Rodiče se dívali dál na
televizi a Katka se zavřela ve svém pokoji, který byl původně spižírna, ale protože tady bylo okno, napadlo rodiče udělat z toho pokoj. Otec vyhodil poličky, proboural se do skříně ve zdi, která byla v předsíni a Katce vznikl sice malý, ale útulný pokojíček, kam se vešla postel, nad ní police, židle, malý psací stůl a knihovna na zdi.
Katka rozsvítila lampu a natáhla se na postel. Vytáhla sešit z desek. Prolistovala ho. Nic v něm nebylo. To bylo divné. Proč by jí posílal čistý sešit? A tak vzala list po listu. Když byla asi v polovině, objevila jemným písmem popsanou stránku.
„Ahoj, Katko! Kdo hledá, najde. Musíš uznat, že to funguje. Teď jde o to, co s tím dál. Já našel tebe a tys našla můj dopis. Pořád platí, co jsem ti řekl. Rád bych s tebou šel do kina, do divadla, na procházku. Pod jednou podmínkou. Musíš pořád tak krásně vonět, jako jsi voněla v krámě. Ne, teď si dělám legraci, ale to ty víš. Katko, prosím tě, zavolej mi kdykoli. Kdykoli. Ahoj. Pavel Kadlec.“
Katka se posunula na posteli, otevřela dveře do předsíně, nahmatala telefon, který stál na poličce hned za dveřmi a přitáhla si ho k sobě. Pak opatrně dveře přivřela a vytočila číslo, které bylo napsané vedle podpisu.
Libuška se šla v pátek podívat na hřbitov, uklidila tatínkovi hrob a dala mu do vázy krásné jiřiny, které koupila ráno na trhu. Pak s pohledem na tatínkovu fotografii začala vyprávět o zrzounkovi, který se jmenuje skoro jako ona.
„Tati, určitě by se ti líbil. Je strašně hodný a je také nesmělý, jako já! A vůbec nic
neumí! Vlastně… umí toho hodně, ale co neumí on, to zase umím já! Fakt! A moc hezky se jmenuje. Libor. Maminka mi jednou říkala, že jsi chtěl mít buď syna Libora, nebo dceru Libušku…“
Libuška se zasnila. Škoda, že máme zítra zavřeno. Libor říkal, že by potřeboval nakoupit na sobotu a na neděli a že přijde a já mu poradím a místo toho chudinka zůstane
bez zásob a bůh ví, co bude jíst.
Libuška zakroutila naštvaně hlavou. Ten Antonín! Co ho to raflo? Ale za to může Jíťa! Ta může za všechno, co se v Babinci stane! Ať je to dobré nebo zlé!
Ale co, třeba přijede Liborovi maminka a uvaří mu. Nebo on pojede za ní.
„Když to vydržel beze mě až do včerejška, tak to vydrží beze mě i do pondělí, viď, tati,“ zeptala se Libuška fotografie a zdálo se jí, že na ni tatínek mrkl. Ano, Libor přijde do Babince po neděli, tím si byla Libuška najednou jista. Jako by jí pohled na tatínkovu fotografii vlil do žil sebedůvěru a optimismus.
„Neboj se, tati! Já to zvládnu! Nejsem už malá holka! A kdybys viděl, jak mi to v těch novinách sluší!“
Libuška se rozhlédla kolem, a protože nablízku nikdo nebyl, sedla si na bobek, vytáhla noviny a nenápadně nastavila stránku se svou fotografií na tatínka. Když měla pocit, že se už na ni tatínek dost vynadíval, zase noviny schovala, vstala a spokojeně si oddechla.
„Tak to by bylo. Tati, ahoj! Možná, že ti sem brzy přivedu Libora ukázat. On už
také nemá tatínka. Ale to víš, nesmutní tak, jako já. I když já už také tolik nesmutním! Ono to také pořád nejde, smutnit.“
Když Libuška poodešla od hrobu, ještě jednou se otočila, zkontrolovala, jestli je všechno v pořádku a pak spokojeně odcházela domů.
Netušila, že doma na ni čeká nervózní maminka se svým stejně nervózním přítelem Viktorem a chtějí jí společně oznámit, že se k nim Viktor v sobotu a v neděli přistěhuje a začne s nimi bydlet a když jim to bude klapat, že se chtějí vzít…
Blanka se v pátek ráno probudila tak šťastná, jako už dlouho ne. Páni, to se to ale hezky povedlo! Nebýt Jitky, kvůli které se Antonín tak rozčilil, pospíchala bych teď do práce a moc času na sladké přemýšlení bych neměla! Místo toho se můžu povalovat v posteli a v klidu si uvědomovat, jak jsem šťastná!
Blanka se rozhodla, že Jaroslavovi zavolá už dnes. Hned teď. Nebyla ze svého
rozhodnutí nervózní, naopak. Těšila se, až vytočí jeho číslo a uslyší jeho hlas. Připadalo jí, že
se spolu znají strašně dlouho, a že se ho vůbec nemusí bát, nemusí se před ním stydět a nemusí být nervózní, co mu řekne a jak mu to řekne. Byla v pohodě.
Napoprvé bylo obsazeno. Napodruhé zvedl telefon okamžitě po prvním zazvonění.
Když řekla své jméno, uslyšela, jak si oddechl.
„Blanko! Já věděl, že mi zavoláte už dneska! Od rána na to čekám! A jako naschvál
mám jeden telefon za druhým! Říkal jsem si, co já budu bez ní do pondělí dělat? Nevím, kde bydlíte, nemám váš telefon, nejsem s vámi na ničem domluvený! A Babinec je jako naschvál do pondělí zavřený!“
„Jak víte, že máme do pondělí zavřeno,“ zeptala se zvědavě Blanka.
„Antonín byl včera U chlapa a říkal to tam. Já si tam občas zajdu na večeři a dám si pivo. Schází se tam dobrá parta. Ale nemyslete si, Blanko, že jsem nějaký pivař a že…“
Blanka ho zarazila.
„Já si nic nemyslím, Jaroslave. Vím, že tam Antonín rád chodí. Vy se spolu znáte?“
„Známe. Blanko, ale já s vámi nechci mluvit o Antonínovi. Kdy se my dva uvidíme?“
Blanka chvíli přemýšlela a pak si domluvila s Jaroslavem schůzku na odpoledne a zavěsila. Najednou byla přece jenom trochu nervózní…
Odpoledne se sešli kousek od Blančina domu a šli pomalu za sídliště, odkud se dalo jít cestičkou kolem starých topolů, vysázených podél Labe, až dozadu k zatopenému lomu.
Povídali si o všem možném. Jaroslav se v Kolíně narodil, ale v patnácti letech odešel s rodiči do Prahy. Před čtyřmi lety se sem vrátil a v domě, který zdědil po dědovi, si založil firmu.
Přesto nebo právě proto, si měli o čem povídat. Kam chodili do školy, o učitelích, spolužácích, o městských podivínech, o tom, co se ve městě změnilo za ty roky, co tu Jaroslav nebyl, o svých rodinách.
Po hodině si začali tykat, a když se jejich ruce náhodou dotkly, proběhlo mezi nimi
vzrušení. Oba ho cítili a oba věděli, že tahle procházka nebude poslední. Když Jaroslav ukazoval přes řeku střechu svého domu, vzal Blanku jemně kolem ramen a ona se zachvěla. Podívali se na sebe a usmáli se.
„Jsem vyprahlá jako nezalévaná zahrada,“ řekla tiše Blanka. „A uvědomila jsem si to až včera, když jsi na mě promluvil.“
Jaroslav přikývl.
„Jsme oba vyprahlí, Blani. Něco ti řeknu. Kdyby to šlo, vzal bych si tě za ženu hned teď. A víš proč? Abychom mohli mít svatební noc už dneska!“
Blanka přikývla.
„Tak dobře. Znám starostku, zavolám ji a ona to pro mě udělá! A prstýnky koupíme až po svatbě, v pondělí.“
Jaroslav vytřeštil oči překvapením, a když se Blanka rozesmála, pochopil, že si dělá legraci.
„Ty potvoro! Tak ty si ze mě budeš takhle utahovat?“
Chytil Blanku do náruče a nadzvedl ji jako pírko.
V tom Blanka uviděla dvě malé postavičky, jak hází klacky do řeky. Byly to ty dvě děti, co chodily do Babince a byl s nimi i černobílý pes.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet