Když má šéf pět žen – román na pokračování 28

Autorka článku: Irena Fuchsová „Michale! Miluško,“ zavolala na ně, a když se otočily, zamávala na ně, aby šly k nim. Pak se otočila k Jaroslavovi.

„To jsou děti od nás ze sídliště. Chodí k nám do Babince, jako kdyby chodily domů. Bereme je už jako inventář. Nedávno šly se mnou a zjistili jsme, že bydlíme kousek od sebe. A tak ke mně začaly chodit na návštěvu. Tatínka mají zavřeného a maminka pije. Nemá na ně tolik času, kolik by potřebovaly. A já čas mám a děti mám ráda. Když mám volno, jsou teď pořád u mě. A ten pes, co je s nimi, tak ten je můj. Jmenuje se Fidorka. Půjčili si ho na odpoledne. Fidorka je miluje, až někdy žárlím. Nebude ti vadit, když ta smečka půjde s námi?“
Jaroslav se usmál.
„To víš, že ne! Budu rád! Protože být s tebou ještě chvíli sám, tak by asi došlo k tomu nejkrásnějšímu.“
Blanka cítila, jak rudne a Jaroslav ji vzal kolem ramen.
„Jen ať s námi jdou, já se aspoň naučím trochu ovládat. Ale jenom trochu, Blani!“ Oba se zasmáli, ale Jaroslav hned zvážněl. „Sice jsem ti říkal, že bych děti nechtěl, ani kdybych je mohl mít. Ale zase tak úplně vážně jsem to nemyslel, Blani.“
Blanka přikývla.
„Já vím, proč jsi to řekl.“
Jaroslav se na ni usmál.
„Mám děti strašně rád. Oba bratři mají po dvou a sestra má dokonce tři! Mám sedm synovců a neteří! Jen ať jdou s námi, Blani. Ještě by mohly spadnout do vody.“
Ale to už byly děti u nich a zvědavě si Jaroslava prohlížely. Blanka je představila a děti Jaroslavovi způsobně podaly ruce. Přivítal se i s Fidorkou, která ho okamžitě do své smečky přijala.
„Tak co, jak se vám líbí můj kamarád,“ zeptala se Blanka dětí. Michal spokojeně přikývl.
„Prima. Moc se mi líbí, mu. Je správný. A není starý. Určitě by se s ním dal hrát fotbal.“
Jaroslav se rozesmál a přikývl.
„To si piš, že dal, Michale! Hrál jsem za žáky a fotbal hraju ještě dneska za naši Hospodu U chlapa!“
Michal byl nadšený.
„Tak to já s sebou vezmu příště mičudu!“
Miluška se chytla Blanky za ruku a teď k ní zvedla rozzářené oči.
„Mu! Mně se ten tvůj kamarád líbí také strašně moc! Moc! Můžeme jít s vámi, mu? Ještě se nám s Fidorkou nechce jít domů, když je tak hezky.“
Jaroslav zpozorněl.
„Miluško, jak to Blance říkáš? Mu? Proč jí říkáš -mu-?“
Děti se zasmály a Michal odpověděl i za Milušku.
„Protože je jako naše maminka, ale není to naše maminka. A tak jí říkáme -mu-. To je skoro jako bychom jí říkaly maminko.“
Miluška to samozřejmě musela okamžitě upřesnit.
„Ale my máme svoji maminku, nemyslete si. My jenom máme rádi i naši mu!“
Blanka si ji k sobě se smíchem přitáhla.
„Tahle moje holčička má ráda ve všem jasno!“
Jaroslav pokýval hlavou.
„A jak budete říkat mně?“
Miluška se dlouho nerozmýšlela.
„Tobě budeme říkat tu. Budeš jako náš tatínek. Ale my máme tatínka, tu, nemysli si, že ne! Akorát že náš tatínek…“
Miluška se zarazila.
„Tak fajn,“ souhlasil rychle Jaroslav a Blanka se na něho vděčně usmála. „Tak tedy
budu tu. Moment! Musím si to zopakovat. Ty jsi Míša, ty Miluška, to je Fidorka, tohle je mu, které já budu říkat Blanka a tu.“ Ťukl si do prsou. „Tu. Já jsem tu. Tak pojďte, bando. Když půjdeme pořád rovně, dorazíme na zahrádku mého kamaráda. Má tam čtyři malá štěňátka, která si pochováte, a opečeme si tam buřty!“
Když se večer loučili před sídlištěm a děti odeběhly s máváním mezi paneláky, domluvila se Blanka s Jaroslavem, že druhý den spolu pojedou na chatu, kde bude jeho sestra s manželem i se svými třemi dětmi a budou tam přes noc až do neděle.
Jejich plány se ale trochu zkomplikovaly.
V sobotu ráno mu Blanka zavolala. Maminku Milušky a Michala odvezli v noci do nemocnice, protože se předávkovala v opilosti prášky a řekli, že si ji tam nechají. Děti zavolaly Blance a ta si pro ně ještě v noci přišla do nemocnice, kam přijely s maminkou a odvedla je k sobě domů, že se o ně zatím postará. Jejich maminka s tím souhlasila.
„Jaroslave, já ti nechci kazit víkend. Zůstanu s nimi doma,“ špitla Blanka, když mu to všechno zajíkavě vypověděla. Jaroslav se rozesmál.
„Blani! Ty moje jahůdko! Zkazilas bys mi víkend, kdybys se mnou nejela! Za chvíli
se pro vás zastavím, tak se připravte! A doufám, že Fidorku bereme také!“
„Tak dobře! Tos mi udělal radost, Jaroslave! A… a proč mi říkáš jahůdko,“ zeptala se
šťastná Blanka, ještě než položila telefon.
„Protože jahody miluju. Utloukl bych se pro ně,“ odpověděl Jaroslav a zavěsil.
Blanka se rozesmála. Já mám zase ráda kedlubny. Panečku, to by se Jaroslav divil, kdybych mu řekla: Ty můj kedlubne!
„Čemu se směješ, mu,“ zeptal se Michal a Milušku to také zajímalo. A tak když si balili do batohu nejnutnější věci na přespání, Blanka jim vykládala o jahůdce a o kedlubnu a když Jaroslav přijížděl k paneláku, viděl, že na něho čeká plnoštíhlá krásná žena s černobílým psem u nohou a dvě nádherné děti a všichni se smějí tak, že se musel smát také a když mu řekli, čemu se smějí, smáli se všichni čtyři ještě dlouho po tom, co jim jejich město zůstalo za zády…
Agáta si v pátek přispala a pak se rozhodla, že věnuje nečekané volno na to, aby
dodělala panenky. No vida, k čemu všemu je ta naše Jitka dobrá! Nebýt toho, že Antonín na ni žárlí, volno by nám v životě nedal, pomyslela si Agáta to, o čem si Antonín myslel, že ví jenom on sám a nikdo jiný na světě.
„Hugo, prosím tě, odvezl bys mě příští týden za dětmi,“ zeptala se bratra, když přišel do jídelny a poděkoval za noviny. Hugo přikývl a pak si na něco vzpomněl.
„Agáto, pozval jsem k nám svého nejlepšího kamaráda, bývalého kolegu. Nedávno se sem přistěhoval z Prahy. Chceme si zavzpomínat. Může přijít v neděli na oběd? Žije sám. Připravíš nám něco dobrého?“
Agáta přikývla. Stejně by pekla a vařila. A až si chlapi budou povídat, ji to v práci rušit nebude.
A tak pátek i sobota plynuly v poklidu. Agáta napekla koláčky, štrúdl a v neděli ráno dala péct kachnu. A když se v dobrotami provoněném bytě kolem desáté hodiny rozezvučel zvonek, šel otevřít Hugo, protože Agáta právě podlévala kachnu. Pak si utřela ruce a šla do haly přivítat hosta. Když ho uviděla, málem omdlela.
V hale stál s kyticí ten chlap z Babince. Ten, co ji zval na Pelíšky. Ivan Blecha.
Jak je vidět, personál Babince prožil své nečekaně volné dny různě. A na tom, jak je
kdo prožil, měla svůj lví podíl Jitka.
A co dělala o víkendu Jitka?
To, co měla ve smlouvě. Fotografovali ji na Kanárských ostrovech a když si po jednom záběru oklepávala z plavek písek a rukama si přejela po prsou, vzpomněla si na Antonína.
Pocítila silnou touhu po jeho rukách, po tom, aby se jí těmi svými prackami
dotýkal, aby ji k sobě tiskl a líbal…
Stála po kotníky zabořená v písku, s jednou rukou na pravém prsu, kde měla na plavkách uschlý písek a druhá ruka jí zůstala ležet na boku. Jitka si vůbec neuvědomovala, jak stojí, kde stojí a kdo na ni kouká. Připadala si jako zhypnotizovaná. Koukala před sebe na pláž a nevěřila svým očím!
Zdálo se jí, že se k ní blíží po pláži Antonín. Je celý nahý a jde pomalu k ní.
Je celý nahý!?
Když si Jitka jeho nahé tělo prohlédla, uvědomila si se zvláštním údivem, radostí i strachem, že Antonín je secsakra dobře připravený na to, aby se s ní teď hned miloval! Jejím rozpáleným tělem proběhla nečekaná a silná touha, jakou ještě nikdy nezažila…
Olízla si rty, přivřela oči a čekala, až k ní Antonín přistoupí, pevně ji k sobě přivine a pak do ní vnikne…
Dokonce před sebe vztáhla ruce, aby se co nejdříve dotkla jeho těla i ona…
Fotoaparát, který celou dobu nepřestával cvakat, cvakal dál. A právě tyto fotografie, které vznikaly ve chvíli, kdy k Jitce po pláži přicházel nahý a vzrušený Antonín,
právě tyto fotografie později zaplnily celý katalog.
Zralá krásná žena si smyslnými pohyby oklepává písek z plavek. Zralá krásná žena, ze které vyzařuje touha po milování. Zralá krásná žena vztahuje v milostné touze ruce. Zralá krásná žena se smutkem v očích z nenaplněné touhy.
Jitka se z toho, co uviděla, nemohla dlouho vzpamatovat.
Antonín a ona?! To snad ne! Proboha! Antonín?! Chtěla si to z hlavy vymazat, říkala si, že za to může sluníčko, ale nemohla se Antonína zbavit. Pořád a pořád se jí vracel jeho obraz. Jak se k ní blíží. Nahý a toužící. Jak po ní natahuje ruce. Jak ji objímá. Jak se spolu
milují v horkém písku a pak se spolu houpají v mořských vlnách…
Nemohla se dočkat, až ho v pondělí ráno uvidí a tohle všechno mu bude vyprávět. Ale
tentokrát ne v Odpočívárně, přede všemi, ale až budou sami. Mezi čtyřma očima. Řekne mu všechno.
A proč ne? Vždyť mu přece odjakživa vždycky všechno říká, tak proč by mu neměla říct, že k ní šel po pláži nahý a že mu to strašně slušelo?

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet