Když má šéf pět žen – román na pokračování 29

Autorka článku: Irena Fuchsová KONEČNĚ PONDĚLÍ. Antonín nemohl v pondělí dospat. Když se kolem čtvrté hodiny vzbudil, chtěl zatelefonovat Jitce, jestli se už vrátila, ale pak to neudělal.

Určitě vyspává a při jeho smůle by se mohl jako jediný z Jitčiny rodiny vzbudit zloduch Medard, vzít telefon a Antonínovi oznámit, že letadlo spadlo, ale jinak že je všechno v pořádku, protože Jitka se stačila před letem pojistit.

Antonín si nebyl jistý, jestli by tuhle zprávu přežil a tak radši znovu usnul.
Bylo pět minut před šestou, když docházel před Babinec, kde už podupávala Agáta.
„Tak co, Agáto? Jak sis užila volno?“ Antonín byl rád, že už konečně jednu ze svých žen vidí, protože když vidí Agátu, znamená to, že za chvíli uvidí i Jitku a tak Agátě tykl a to neměl dělat, protože to bylo, jako když se pustí na plno kohoutek s vodou.
„Toníčku, ani se neptej! Chlapče, proč jsi nám to volno dával? Víš, co udělal Hugo? Jakmile zjistil, že mám volno, tak si na neděli pozval kamaráda. Což o to, to občas udělá, ale víš, co to bylo za kamaráda?!“
Antonín zakroutil hlavou. „To tedy nevím, Agáto.“ Odemykal při tom Babinec a Agáta mu stála za zády a chrlila na něho své víkendové neštěstí.
„Bodejť bys to věděl! A radši se mě ani neptej, Toníčku, kdo to byl!“
Antonín si vzdychl. Já mám tak náladu na nějaké kamarády tvého bratra, Agáto, pomyslel si. Ale otázka Agáty byla tak silně řečnická, že když odemkl, otevřel a pustil Agátu před sebou, přidal i otázku, na kterou Agáta celá nasupená čekala.
„Kdo to byl?“
„Byl to ten magor, co mě tahal ve čtvrtek do biografu! Ivan Blecha!“ Jméno magora ze sebe Agáta doslova vyplivla. „Slyšel jsi někdy tak pitomé jméno, Toníčku? Neslyšel, viď? To snad ani není jméno! Ivan Blecha! Dělal vyšetřovatele v Praze, teď tady bydlí zatím v podnájmu, ale chce se tu usadit natrvalo! Že prý se tu narodil a že prý s Hugem chodili do školy! Že prý si mě pamatuje! Že prý jsem byla strašně přísná holčička! A že prý se mu právě tohle na mně už tehdy líbilo! Co je mi do toho? Řekni, Toníčku, co je mi do toho? Pro mě za
mě, ať se sem přistěhuje, ale proč musí otravovat zrovna mě? No, řekni!“
Antonín mezitím nanosil před Babinec truhlíky s muškáty, a když se vracel, slyšel jenom poslední Agátina slova. Rozhodil rukama.
„Co ti na to mám říct, Agáto? Je to hrůza! Hrůza!“ Agáta pokývala hlavou.
„Máš pravdu, Toníčku. Je to hrůza! A ten můj bláznivý bratr mu přitakává! Že prý bych se k němu hodila! Chápeš to?! A že prý máme dost velký byt, abychom tam mohli bydlet všichni tři! Toníčku, mě tady…“ Agáta si poklepala na srdce a zavřela bolestí oči. „Mě tady všechno bolí! Já snad budu muset jít k doktorce, u které jsem byla naposledy, když umřel ten můj tyran! A to jsem tam šla proto, aby mi dala něco na uklidnění, protože jsem si myslela, že mi pukne srdce radostí! Ale teď? Teď mi srdce puká hrůzou z Blechy!“
Antonín se na Agátu podíval a viděl, že už se z nejhoršího vypovídala. Jak začíná žertovat o svém nebožtíkovi, tak už to bude dobré. Teď snad může přijít na řadu on.
„Agáto… o Jitce nevíš nic?“
Agáta se na něho podívala a dala si pozor, aby se neusmála. Pak zavrtěla hlavou.
„Ne. Ale buď klidný, Toníčku, nebudeš muset jít na Úřad práce, aby ti sem někoho poslali. Sledovala jsem zprávy. Žádné letadlo nespadlo.“
Antonín se naštval.
„Agáto, já ti nedám prémie! Ty jsi úplně stejná, jako ten skřet Medard! Ten také sýčkoval, že spadne letadlo a že se mu maminka zabije! A ty s tím začínáš také!“
„A divíš se tomu dítěti, Antoníne? Divíš se mu?“ Agáta zvážněla. „Jitka už není nejmladší a to její holátko, kdyby se jí něco stalo, by zůstalo na světě samo. Samozřejmě, má sestru, má švagra, já vím. Ale rodiče jsou rodiče. Jitka by se měla vdát. Už kvůli tomu dítěti.“
Antonín se ušklíbl.
„Už to vidím, jak si Jitku někdo bere kvůli tomu skřetovi. To by musel být slepý a hluchý! Pak možná. Jestli si někdo Jitku vezme, tak to bude proto, že… bude to proto, že Jitka má… no prostě, ten, kdo si Jitku vezme, tak ten si ji určitě nevezme kvůli Medardovi. Medarda si vezme s Jitkou jako přívažek! Jako nutné zlo!“
Oba se zasmáli a Agáta se šla převléknout. Ty můj malý zamilovaný Toníčku,
pomyslela si, když šla k Odpočívárně. Už při letmém pohledu po Babinci jí totiž bylo jasné, že tady Antonín na nic ani nesáhl. Žádné úpravy, kvůli kterým dostaly volno, se nekonaly. Nechal je doma kvůli Jitce!
Ahá, dělal si papíry, zjistila Agáta v Odpočívárně při pohledu na Antonínův srovnaný pracovní stůl. Ale jinak neudělal nic.
Ten chlap se opravdu do té holky zbláznil! Zpanikařil ve čtvrtek z toho fotografa a radši nám dal všem volno, protože by to tady s námi bez Jitky v pátek a v sobotu nevydržel!
Tony, Tony. Nebudeš to mít s Jitkou lehké. Tu nezkrotíš. Čím víc ji budeš chtít, tím víc bude jančit.
Agáta si oblékala plášť a najednou strnula. Ale já jsem přesně taková! Čím víc na mě ten Blecha doráží, tím víc jančím! Ale hned se uklidnila. To je v pořádku a jenom to potvrzuje moji teorii. Jitka vyvádí, protože Tonyho nechce. Já vyvádím, protože nechci Blechu.
Když dávala vodu do kávovaru a připravovala hrníčky pro sebe a pro Antonína, přestala se jí ta její teorie líbit. Jitka Antonína přece také chce! Vždyť už to na nich všechny pozorujeme pár měsíců. Ale oba se cukají jak jankovití koně.
Se mnou a s tím Blechou, to je něco úplně jiného! On je to sympatický chlap, to je sice pravda, ale já už žádného mužského nechci! Jsem už stará! I když Hugo říkal, že žena po padesátce je v nejkrásnějším věku! Že prý je jako zralé víno! Tak jsem mu řekla, pročpak on si nějaké to zralé víno nenamluví?
Agáta se postavila před zrcadlo a pozorně se prohlížela.
A Hugo řekl, že prý to bych se musela nejdřív vdát já. Že prý musí nejdřív provdat sestru a pak teprve může myslet na ženitbu on sám. A Blecha mu přizvukoval a culil se.
Tsss. Agáta se ušklíbla na svůj obraz a šla připravit ke kávě cukr a mléko a pak zahrozila proti zrcadlu. Ale já jsem vám to pěkně řekla, pánové, uculila se při vzpomínce na debatu o víně.
Já vám dám zralé víno, ochmelkové, řekla jsem jim. Jen si radši povídejte o tom, kdy jste objasnili jaké mordy a mně dejte pokoj! A úplně nejlepší by bylo, kdybyste teď, když oba
nemáte co dělat, objasňovali to, co jste nestačili objasnit! Tak. To jsem jim to dala, usmála se Agáta a pak se rozesmála. Vzpomněla si, jak na ni oba zůstali koukat. Pak se ten Blecha naklonil k Hugovi, levou rukou ukázal na Agátu a pravou pozvedl k přísaze.
„Hugo, přísahám, že tvoje sestra je ženou mých nejtajnějších snů!“
Šašek, znovu se ušklíbla Agáta a nalila do hrnků kafe. Pak zaslechla z Babince smích a šla se podívat, jestli už přišla Jitka. Ale nebyla to ona, to jenom Antonín žertoval s Blankou a s Katkou, které obě vypadaly, jako když v neděli večer vyhrály ve Sportce třicet šest milionů!
„Neměly jste vy dvě náhodou rande? Když jste měly to volno?“ Culil se na obě Antonín a Blanka mu to hned vrátila.
„Pane šéf a kde jste byl v neděli na obědě, když vás neměl kdo pozvat na kuře na smetaně?“ Usmívala se jako sluníčko a Antonín jí rád odpověděl.
„Sám jsem si uvařil. A můžu ti říct, Blanko, že jsem si pochutnal víc než u Jitky. A kdyby jenom pochutnal! Já jsem také konečně v neděli obědval v klidu a s požitkem! Nemusel jsem se neustále ohlížet, jestli náhodou Medard nevisí na lustru a nechystá se skočit mi za krk!“
„Já to Jitce řeknu. Tedy, jestli se vrátí,“ pohrozila Katka Antonínovi a ten nešťastně zakroutil hlavou.
„Podřízení mají být loajální se šéfem! Loajální! Ale o tom se mně může jenom zdát! Hřeju si na prsou hady! Tučně platím kolaboranty! Katko, před tebou člověk nesmí nic říct! Opovaž se to na mě prásknout! A vůbec! Cos to řekla? Proč by se Jitka neměla vrátit? Proč? A jak to, že tu ještě není? Už tu měla dávno být! To si tedy nadělá, holčička!“
Antonín vyšel před Babinec a vyhlížel po ulici, jestli se Jitka někde neobjeví. Místo Jitky uviděl Libušku. Šla jako mátoha a málem Babinec přešla.
„Libuško! Co je ti?“ Antonín ji chytil za ruku a Libuška se na něho podívala, jako by ho vůbec neznala. „Jdeš ještě někam? Babinec je tady! Před tebou!“
Libuška na něho koukala a oči se jí ve vteřině zalily slzami.
„Co se stalo?!“ Vyděsil se Antonín a chytil ji oběma rukama za hubená ramínka.
„Pane vedoucí… pane vedoucí… moje maminka…“ A Libuška se rozbrečela na celé
kolo.
Antonínovi se zakymácela zem pod nohami. Tak to nám ještě scházelo. Letadlo sice s
Jitkou nespadlo, ale za to se stalo něco Libuščině mamince! Sakra!
Ale to už z Babince vyběhla Agáta, chytla Libušku a společně s Antonínem ji odvedli do Odpočívárny. Blanka s Katkou po nich zvědavě pokukovaly a nejraději by šly s nimi, ale už začali chodit zákazníci, tak musely zůstat v krámě.
„Tak si hezky sedni, uklidni se a řekni nám, co se stalo.“ Antonín pohladil Libušku po vlasech, a ta k němu zvedla uslzené oči a vzlykla.
„Maminka.“
„Libuško.“ Antonín mluvil tichým a klidným hlasem, i když v něm bouřil uragán citů a pocitů, které v něm dneska od rána kynuly, jako dobře promíchané těsto. „Libuško, ať se ti stalo cokoli, tak se na mě, na Agátu a na nás na všechny můžeš ve všem spolehnout. Nejsi sama! Máš nás všechny!“
„Na! Vypij to! Dělej!“ Agáta k Libušce natáhla ruku s malým frťanem becherovky a Libuška ho do sebe poslušně hodila.
„A teď povídej!“ Přikázala jí Agáta přísně, ale srdce se jí nad Libuškou zastavovalo.
„Když jsem přišla v pátek ze hřbitova, tak byl u nás ten maminčin Viktor! A maminka mi řekla, že u nás bude bydlet! A už v pátek si něco přinesl a v sobotu se stěhoval a v neděli se k nám dostěhoval!“
Antonín se s Agátou po sobě nenápadně podívali a usmáli se. Tak tahle „tragédie“ Libušku potkala?
„Je teď nastěhovaný u maminky v ložnici,“ pokračovala Libuška zdrceně. „A v obýváku má také svoje věci! A já musím být ve svém pokojíčku! On… ten Viktor mi tam dal svoji televizi… ale já se chci dívat s maminkou…“ Libuška se zase rozbrečela a mezi vzlykáním ze sebe vyrážela. „Oni si chtějí vyzkoušet, jak jim to spolu půjde a pak se chtějí vzít!“
„No a co? No a co? Kvůli čemu vyvádíš, sakra,“ zahartusil Antonín a Libuška se na něj polekaně podívala a zarazila v sobě další vzlyky. „Ty máš přece také kluka! A ptala ses
maminky, jestli s ním smíš chodit? Co? Neptala! Tak vidíš!“
„Jakého kluka,“ špitla Libuška, ale zaslzené oči se jí trochu rozzářily.
„Jakého jakého! Jen se nedělej!“ Antonín na ni zahrozil. „Toho, co tu byl ve čtvrtek! Ten zrzavý holomek, co s tebou korzoval po krámě a tys z něj nemohla spustit oči! Ten, jak jsem ho odsud vyprovodil, protože tu jenom vopruzoval, zdržoval tě od práce a nekoupil si ani gotaj…“ Plácl se do čela a ukázal na Agátu. „Gotaj! Agáto, dáme na něj slevu! Dneska musí být venku nebo si ho každá povinně koupíte domů!“
Tak, Libušku máme z krku a teď jdu před krám. Ta holka už přece musí přijít!
Antonín se vyřítil ke dveřím Odpočívárny, ale ještě se otočil a zavolal na Libušku. „Maminku nech žít! Maminka má ráda Viktora a ty máš ráda toho… no, jak se jmenuje ten tvůj zrzek?“
„Libor,“ špitla Libuška. „Ale on už asi nepřijde, když jste ho ve čtvrtek vyhodil.“ Antonín po ní mávl rukou.
„Hlouposti. Dělal jsem si legraci a on to pochopil. Není to žádný blbec! Za chvíli ho tady máš, vsaď se!“
„A není zrzavý,“ zavolala Libuška za Antonínem, ale ten už zabouchl dveře a tak se otočila na Agátu. „Agáto, viď, že Libor není zrzavý?“
Agáta přikývla.
„To víš, že není. Je mahagon. Takový přeliv si dám, až se budeš vdávat. Nechceš ještě?“ Ukázala Libušce lahev becherovky a Libuška kývla.
„Jenom maličko. Abych se trochu vzpamatovala z toho maminčina Viktora.“ Agáta jí odměřila dva loky a lahev zase schovala.
„V poledne nám povíš, co je to zač, ten Viktor. Kdybys chtěla, Hugo ti o něm nechá všechno zjistit. To víš, má pořád všude známé. To je dneska k nezaplacení. A teď už nebreč. Slyšelas Antonína, ne? Za chvíli tady máš toho svého. Antonín nelže! Tak se dej trochu do pořádku! A až ten tvůj přijde, řekni mu, ať si koupí gotaj. Ať je Tony aspoň trochu v klidu. No a snad už mu také ta Jitka konečně přijde!“

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet