Důchodce a duchovní život – Dlaně

Autor článku: František Benda K úctě patří ujišťování o přátelství a dobrých úmyslech. V dobách, kdy hrozilo nebezpečí už z pouhého setkání s cizí osobou, bylo přesvědčivým důkazem o přátelství natažení pravé ruky (neboť většinou byli lidé zřejmě praváci) s odkrytou dlaní, aby bylo jasně vidět, že netřímá žádnou zákeřnou zbraň.

Vstřícné prostředí ale považovalo takové přesvědčování za zbytečné, až přehnané. Přirozenou obranou tedy bylo, že hostitel se zachoval stejně. Dvě osoby tak proti sobě vyrazily s nastavenými dlaněmi, a na důkaz vzájemné důvěry si je začali navzájem odstrkovat, že jako je to zbytečné mne takto ujišťovat, já ti přece věřím, nech toho prosím tebe a podobně. Tak údajně vznikl přátelský dotyk dlaní, od něhož – aby po sobě neklouzaly – ke stisku prstů a k potřásání byl už jenom krok. A dodnes navíc platí, že podle dotyku dlaní při podání ruky lze usuzovat již při prvním setkání na charakter nové osoby. Lze se setkat od populární tzv. „studené leklé ryby“ až po vřelý stisk upřímné vstřícnosti. Mnohé se dá samozřejmě i zde pouze zahrát, jak můžeme snadno odpozorovat v televizi při významných setkáních politiků.

Podání rukou se postupně změnilo v projev důvěry natolik, že provázelo i každé dohodnuté ujednání, aniž je bylo nutno stvrzovat písemnou úmluvou. Málokdo stejně uměl psát a číst, takže shánění gramotného písaře by znamenalo jen komplikace a zbytečné výdaje. Stačilo si okázale, nejlépe před svědky, případně náležitě hlučně podat ruce – doslova si „plácnout “ – a vše bylo hotovo.

Dlaň se tak stala důležitým nástrojem při jednání. Neuplatňuje se ale pouze při jednáních vnějších, jako jsou úmluvy. Dlaň dokáže i mnohem více: těšit, konejšit, vyjadřovat cit a něhu, navazovat známost. Významný teplý stisk ruky je v patřičné chvíli schopen prozradit víc než nevzletnější a nejvýmluvnější slova. A naopak latinské „noli tangere“ – nedotýkej se! – vstoupilo do dějin. (Plné znění: „Noli tangere circulos meos“). Byla to sice tehdy jen výzva, kterou údajně pronesl řecký matematik a filosof Archi-medes k římskému vojákovi, aby mu nesmazal kruhy, nakreslené do písku, nad kterými dumal o geomet-rických zákonech, ale lze ji zevšeobecnit. Nejde pouze o přenos možných infekčních chorob přímým doty-kem, což v dřívějších dobách mohlo hrát důležitou roli. Dotyk dlaně nemusí vždy znamenat výraz dobrých úmyslů ze strany příchozího, i když se nejedná o přímé ohrožení. Může také obsahovat snahu od druhého něco získat, případně i přímo odčerpat. Odčerpání čehosi dobrého je prakticky totéž jako implantovat nao-pak stejné množství čehosi zlého. Kdo se necítí dostatečně silný, aby takový neočekávaný úbytek snesl, měl by se vystříhat styku s čímkoliv nedobrým, ať už jde o lidi, jednání nebo pouze o myšlenky.

Také naše mysl představuje svým způsobem otevřenou dlaň, dychtivě nastavenou novým dotykům, které by ji dokázaly dovést k nějakému poznání nebo zábavě. Je tak vlastně neustále otevřená všemu dob-rému i zlému. Není nikterak obtížné představit si předem, kam která myšlenka – jmenovitě z těch nejláka-vějších – dokáže dospět, jestliže ji hned při jejím zrodu nepodrobíme přísné prověrce. Máme přece už své zkušenosti. Dychtivost není vždy nejlepší cestou; opatrnost a odříkání slaví mnohem větší úspěchy. Čím je nová věc na začátku lákavější, tím nebezpečnější se může projevit v konečné fázi.

V dřívějších dobách byli lidé mnohem opatrnější na tělesné hranice, které stály mezi jejich vnímáním a okolním světem. V prvé řadě věnovali pozornost chodidlům, neboť ta pro ně podle jejich představ zna-menala styk s jakousi prahmotou, kterou považovali za základ veškerého života. Ze země vyrůstá životo-dárná potrava, a koneckonců byl z hlíny – podle Bible – uhněten i první člověk. Proč by jimi nemohly být přejímány prospěšné síly, které se tam bezpochyby nacházejí?

Také dlaně, případně jen konečky prstů, byly považovány za místa přechodu nejrůznějších sil, ať vysí-laných či přijímaných. Dlaně jsou výstupním místem na lidském těle při žehnání, vzývání, léčení i zaříká-vání. Obecně lze říci, že ideje vznikají v mysli, ale jejich realizaci zařizuje ruka, tedy dlaň. Proto je její činnost v takové úctě.

Další zprostředkovatelskou hranicí je oko. Nejenže zajišťuje přijímání signálů z okolí, ale dokáže i ro-zeznat jemné odstíny ve tváři či v chování. Naopak zase očima lze mlčky vyjádřit i jemná citová hnutí.
Jiným, ale proti zmíněným zcela vnějším činitelem, je jméno. Znalost jména byla vždy považována za klíčový poznatek v zacházení s nejrůznějšími fenomény. I my se chováme vstřícněji k tomu, kdo nás osloví našim jménem, než k tomu, pro koho jsme zcela zřejmě cizí. Vyslovíme-li správné jméno, dotyčný se při-nejmenším ohlédne a tím si nás i všimne.
Všechny duchovní i esoterické nauky uznávají činitele, provázející jakékoliv jednání, pečlivě je sledují a věnují jim náležitou pozornost.

Indický pozdrav se složenými dlaněmi se samozřejmě podobá rukám, sepnutým k modlitbě, jak to známe u nás na Západě. Dá se ale také vyložit tak, že Ind podává vlastně ruku sám sobě, čímž znázorňuje uzavření vnitřního kruhu vydávání a přijímání. Takový pozdrav vyjadřuje úctu, vycházející od vyrovnané osobnosti, vzdávané osobnosti jiné. Navíc pak má výhodu v tom, že se nedotýká ničeho podezřelého.

Autor: František Benda, Foto: Internet