Důchodce a duchovní život – Dlouhá doba

Autor článku: František Benda Kdybychom uviděli v knihkupectví knihu s názvem „Anglicky za dva měsíce“, ani ve snu by nás jistě nenapadlo, abychom takovému tvrzení uvěřili a koupili ji.

Nanejvýš bychom do ní možná nahlédli za účelem zjištění, jestli je autor skutečně tak naivní a myslí to vážně, nebo si z nás vědomě střílí a tahá z nás peníze. Za tak krátkou dobu bychom – i při skutečné snaze – získali o zmíněné řeči nanejvýš hrubý přehled, který bychom pak museli po značně dlouhou dobu doplňovat patřičnými podrobnostmi.

Je totiž třeba uznat, že kdybychom skutečně usilovali o dokonalé zvládnutí cizí řeči, potřebovali bychom mnohem delší dobu a museli vynaložit značné úsilí. Zjednodušené reklamní slogany jsou určeny pouze prostoduchým myslím.

Stejně prostoduché jsou návody typu „Jóga za 30 dní“ – nebo podobně. Jako v cizí řeči lze i v józe nalézt jisté pasáže, kterým je nutno se naučit nazpaměť; jsou tam některé mimořádnosti, které udiví, a také leccos pro někoho obtížně nebo zcela nepochopitelné. Ale také podobně jako dokáže cizí řeč rozšířit obzor (podle známého rčení „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“), stejně i jóga umožní nahlédnout do skrytých záhybů dění. A také dokáže člověka od základů změnit.

Pro ty, kteří se snaží proniknout do historie jógy, do jejích filozofických podkladů a do současné šíře jejího rozvětvení, je skutečně vědou. Ale pro ty zájemce, kteří mají zájem pouze o to, co jóga v prvé řadě nabízí, tj. dosažení a udržení psychosomatické rovnováhy, je jóga pouze metodou, u které stačí se seznámit jen s několika základními požadavky, a ty se snažit zvládnout. Pak se využívá faktu, že je metodou jak vylepšit hlubším prožíváním to, čím se právě zabýváme, ať už je to cokoliv. Jóga nezasahuje do vnitřní stavby žádného přesvědčení, jen je umožňuje lépe zpracovat. Jediné, na co klade bezpodmínečný důraz, je, aby se omezovaly nadbytečné výboje a neubližovalo se ostatním tvorům.

Tak lákavých výsledků se samozřejmě nedosáhne snadno. Prastará teorie dokonce mluví o tom, že vynakládané potřebné úsilí musí být rozvrženo na několik životů, což v prostředí, které bere znovu-zrozování jako samozřejmost, není problém. Současného zájemce to ale spíš odradí než přiláká.
Ale ani tak není ještě nic ztraceno. I u dlouhodobých procesů se každá, i drobná změna k dobru zapo-čítává. Víme, jak dlouho trvá, než se vycvičí svalová schopnost a svalová paměť než se tělo naučí v dětství obyčejně chodit nebo později např. ovládat hudební nástroj. Tím obtížnější je to pak při zpracovávání mysli, která se dlouho vzpírá a znovu a znovu se vrací do své původní, živelné polohy. Ti zájemci, kteří to s jejím zkrocením myslí vážně, s úspěchem odcházejí do osamělých míst, která jim to umožní. My ostatní můžeme jejich snaze pouze přihlížet. Ale i tak se lze od těchto hochů přiučit lecčemus, co bychom mohli – samozřejmě v mnohem rozředěnější míře – ve svém hektickém, na možnosti soustředění chudém světě použít.

Je jasné, že jde o hlubokou přeměnu vnitřního života, rozloženého do několika reinkarnací. K rozhodnutí zařadit se do tohoto proudu stačí sice pár vteřin, ale ke skutečnému nastoupení vlastní cesty je nutno pomalu dozrát. Samotné praktikování je pak pro začátečníka málo přitažlivé, takže mysl, tlačená do jiných poloh, než na které je zvyklá, se ošívá a všemožně brání. V lecčems jí zde mohou pomoci rituály, které zaručí dodržování předepsaných praktik i v případech, kdy prochází indispozicemi a moc se jí pokračovat nechce.

Samo teoretické studium nebo zájem, jakkoli ohnivý, nestačí. Je nutno se smířit s dlouhodobými procesy. Myšlenka a rozhodnutí mohou být sice jednoznačné, ale život časem přinese rozličné situace, ve kterých se jim někdy daří obstát jen obtížně. Postup pak není zdaleka tak přímočarý, jak jsme se na začátku v agitačním středisku domnívali. Naše lodička je zmítaná sem i tam, takže se jen obtížně daří dodržovat směr plavby.

Nejde jen o to, že samostatnému usilovateli trvá velice dlouho, než se něčeho dobere. V celkovém měřítku je jen málo těch, kteří z oněch tisíců, kteří údajně naslouchali Kristovým nebo Buddhovým kázáním, byli jejich plamennými vývody osloveni a změnili nějak své životy. Velká většina zůstala víceméně netečná, jakkoli třeba s tím, co slyšeli, sympatizovali. O nich se pak už historie nezmiňuje. Tu zajímají pouze ti, kteří si od nabízeného Světla připálili svou vlastní pochodeň, aby s její pomocí procházeli temnotou.
Přijetím každého nového učení se nějakým způsobem změní dosavadní život. Není to ale jako přesednout do jiného vlaku s jinou cílovou stanicí. Duchovní cesta nikdy nekončí – i svatí se po ní prodírali po celý svůj život s obtížemi. Což teprve ti, kteří se o ni pouze zajímají?

Sv. Augustin si v tomto duchu posteskl: „Učinil jsi nás k obrazu svému Pane a neklidná jsou srdce naše, dokud v tobě nenajdou spočinutí“, kdežto Buddha jako řešení přímo předložil obtížně dosažitelnou nirvánu.
Každé duchovní úsilí je cesta na dlouhou trať. Zraky však nejsou upnuty k nějakému konečnému cíli, ať už je jakkoli daleko, nýbrž jen a jen na to, co nabízí právě probíhající den a na jednotlivé kroky, následují-li po sobě v náležitém pořádku.

Autor: František Benda, Foto: Internet