Důchodce a duchovní život – Dobro a bolest

Autor článku: František Benda Do odvěké touhy prožít šťastný, nebo alespoň spokojený život je neodmyslitelně zasazena otázka bolesti a utrpení. Ty k nám přicházejí po nevyzpytatelných cestách a mají neuvěřitelné množství podob.

A tak se kdekdo ptá: jak se vyhnout bolesti? To se zatím nikomu – kromě pohádek – nepodařilo; buď přímo nebo alespoň nepřímo se je snaží řešit každá filosofie nebo náboženství, které to myslí se svou vnitřní náplní vážně.

Je to otázka, kladená Tvůrci všehomíru v samém začátku jeho tvorby: měl zařadit zlo a bolest jako součást života nově vznikajících bytostí, nebo ne a nechat je donekonečna žít v ráji? Co asi vedlo ruku Tvůrce, že je přece jen zařadil, navzdory tomu, že jako dalekovidoucí autor musel si představit k čemu to povede?
Než pátrat proč se to či ono stalo, nebo jak k tomu došlo, se zdá praktičtější dojít k přesvědčení, že to možná jinak ani nešlo, uvědomit si celý dosah všeho, co již nastalo a co kolem nás a v nás již existuje, a snažit se zjistit, jak se s tím naučit smysluplně zacházet.

Ať se nám to líbí či nikoli, ať jsme jakéhokoli myšlenkového založení, dobro i bolest mají své vlastní kategorie, své vlastní světy, prolínající naší skutečností.

Žádný z těchto jevů se nestal základem jakéhosi učení, které by poznalo jejich podstatu a snažilo se je případně rozvíjet a kultivovat. Jsou to jevy spíš trpné, přicházející odkudsi z neznáma, a nám nezbývá, než se s nimi smířit a naučit se s nimi žít.

Učení o karmě se nám snaží vysvětlit jak k danému stavu došlo, a navíc nás varuje před neuváženými činy, které by mohly přinést případné podobné neblahé následky. To ale nic nemění na faktu, že událost již nastala, a že se rozvíjí podle nějaké své vnitřní, nám neznámé zákonitosti. To zpravidla kříží naše plány, někdy v dobrém, jindy ve zlém. Každopádně musíme dost často měnit své původní záměry, což může být i zdrojem neuspokojení a rozmrzelosti.

Intelektuální svět na tyto problémy zatím nenašel řešení, a zřejmě je ani nikdy neobjeví. Vyplývají totiž ze samého základu vnitřní stavby. Byl-li jakýsi pradávný vyrovnaný klid narušen vznikem polari-zované dvojnosti, nutně se musela objevit dvojí tvářnost všech nově vzniklých fenomenů. Že my si na svých cestách všímáme vždy pouze jednoho z nich, tj. toho, který právě vyhovuje našim současným záměrům, je pouze naše rozhodnutí, náš výběr, naše věc. Různé filosofie se zde pak odlišují pouze svým přístupem k této otázce a mírou své tolerance. Větší pozornost je pochopitelně zaměřena na zlo jako opak dobra, a na bolest jako opak příjemna. Dobro považujeme za samozřejmé (jmenovitě pro svou osobu), a stav příjemna, tj. když nic nebolí nebo nepřekáží, vlastně ani nevnímáme. Teprve bolest má zaznamenatelný začátek i další průběh. Někdy i konec, ale např. uzdravení nezřídka přejde plynule do stavu zdraví, který si ani pořádně neuvědomíme.

Smířlivý přístup různých filosofií k faktu zla a bolesti vlastně svědčí o přiznání jejich neschopnosti jakkoli zakročit. Křesťanství označuje svět za slzavé údolí, z čehož by vyplývalo, že se v něm předpokládá více nepříjemností než radosti. Neúnavně nabádá k omezení vlastního zlého chování a k trpělivosti při snášení zla vnějšího.

Jóga zdůrazňuje karmickou závislost na někdejších vlastních činech. Vůbec se nedá mluvit o nějakém osudu; celou režii svého života třímáme ve vlastních rukou.

Buddhismus považuje celou záležitost zla a bolesti za naprosto neřešitelnou a zcela se od ní distancuje. Jelikož to nelze uskutečnit přímo, tj. odchodem z této existence, podává čtverou cestu na postupný odchod: od poznání, že zlo a bolest jsou neoddělitelně svázány s biologickým životem, až k zpřetrhání jakýchkoliv pout s touto neodmyslitelnou závislostí.
Zdá se, že čím zaručenější návod, tím méně použitelný. Takže běžnému člověku nezbývá než hledat a zkoušet, která z cest bude pro něj nejschůdnější.

Autor: František Benda, Foto: Internet