Zázrak

Autor článku:Naďa Mihalovičová Už asi dvacet let v čas jara chodívám na Petřín a do Vojanových sadů den co den obdivovat pomíjivou krásu rozkvetlých stromů. Nejdříve kvetou mandloně a neruňky, pak broskvoně a třešně a nakonec hrušně a jabloně.

Ve finále – bílý a růžový oblak, čarovný a třpytivý, jako by na Petřín přiletěly roje motýlů. Je to pokaždé zázrak. A což teprve magnolie! Ve Vojanových sadech jsou tři. Jedna hned u vchodu, je vždycky obležena omráčenými turisty s kamerami a fotoaparáty. Druhá, docela vzadu parku na chráněném slunném místečku s páví rodinkou v huňatém trávníku, se větvemi opírá o zeď budovy bývalého kláštera Karmelitek. Třetí stojí skromně ve stínu jehličnanů u vedlejší cesty.

Před lety jsem se u této rozkvetlé magnolie setkala s velmi starou paní. „Bože, to je krása,“ obrátila se ke mně. „Je rok od roku hezčí. Každé jaro si říkám – možná ji vidím naposled.“
Letos se na tuto kvetoucí magnolii moc těším. Třeba se u ní setkám s někým, komu budu smět sdělit: Bože, to je krása, je rok od roku hezčí. A se vzpomínkou na starou paní dodávám: Čímpak mě asi ještě příští rok magnolie překvapí:

Autor: Naďa Mihalovičová, Foto: Internet